Č. 3028.

Státní občanství: Předpisy úst. zák. č. 236/1920 jsou ustanoveními brněnské smlouvy č. 107 Sb./1921 změněna.
(Nález ze dne 28. prosince 1923 č. 7495.)
Prejudikatura: Boh. 2925 a 2946 adm.
Věc: Oskar B. v T. (adv. Dr. Lev Winter z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Brně nevyhověla rozhodnutím z 28. dubna 1921 žádosti st-lově, aby bylo podle § 1 č. 3 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. uznáno čsl. státní občanství st-lovo, poněvadž ustanovení to předpokládá, že otec žadatelův dnem 16. července 1920 jakožto dnem uzavření smlouvy Saint-Germainské měl domovské právo v některé obci na území čsl. republiky a že tedy do tohoto dne ještě byl na živě, že však otec st-lův zemřel již v roce 1913 (správně 1916).
Min. vnitra nař. rozhodnutím odvolání nevyhovělo, poněvadž st-l nabyl domovského práva ve Vídni před 28. říjnem 1918 a jest tudíž ve smyslu čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z roku 1921 nesporně rak. státním občanem.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
Spor netýká se skutkových okolností, na nichž nař. rozhodnutí spočívá, nýbrž jen otázky, bylo-li ustanovení § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/1920, o něž st-l opírá svůj nárok na uznání státního občanství čsl., změněno ustanovením čl. 6, odst. 3. brněnské smlouvy ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z r. 1921.
Nař. rozhodnutí stojí zřejmě na stanovisku, že brněnská smlouva, provádějíc úst. zák. ve smyslu jeho § 19, ustanovení § 1 č. 3 tohoto zák. změnila.
Stížnost toto stanovisko popírá, tvrdíc, že brněnská smlouva mohla se týkati jen otázek, jež nedošly upravení v ústavním zák., že však nemohla ústavní zákon změniti také proto, že nemajíc náležitostí pro úst. zákon předepsaných, není ústavním zákonem (§ 33 úst. listiny).
Názor stížnosti není správný.
Ve svém nál. Boh. 2925 adm. vyslovil tento soud a blíže odůvodnil, že ustanoveními obou mírových smluv St. Germainských i smlouvy Versaillské neměla býti a nebyla odňata jednotlivým státům volnost plynoucí z jejich suverenity, uzavříti mezi sebou zvláštní ujednání k podrobnému provedení zásad v těchto mírových smlouvách vytčených a dohodnouti se samostatně o otázkách státního občanství, že dále čsl. stát, přijav v odst. I úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. v podstatě zásady vyslovené v čl. 3, 4 a 6 mírové smlouvy uzavřené s čsl. republikou, splnil tím závazek, plynoucí z čl. 1 téže smlouvy, při čemž se však nevzdal svého shora zmíněného práva, upraviti otázky zákonem tím řešené jinak zvláštním ujednáním mezistátním, nýbrž že svoji vůli tohoto práva použíti výslovně projevil v § 19 cit. zák., kterým se vláda zmocňuje, aby k provedení tohoto zák. se dohodla o podrobnostech s vládami států, jichž se týče, t. j. s vládami státu rakouského, uherského a německého, dále, že toto zmocnění nebylo nijak omezeno a že zvláště výraz »podrobnosti« nevylučuje takové podrobnosti, kterými se ustanovení zákona podstatně mění, a že ustanovením § 19 cit. zák. prohlásil zákonodárce mezistátní smlouvy na základě zmocnění tam daného, pokud se týkají předmětu v zák. tom normovaného, již předem za obecně závazné vnitrostátní předpisy, které jsou součástí úst. zák. čís. 236/20.
Konečně vyslovil nss v nálezu tom, že ustanoveními čl. 6 smlouvy, kterou Čsl. republika uzavřela dne 7. června 1920 v Brně s republikou rakouskou (č. 107 Sb. z r. 1921) byla působnost ustanovení § 1 č. 3 cit. úst. zák., do něhož byl pojat doslovně čl. 4 smlouvy s Československem, přesně ohraničena a omezena na osoby, které podle čl. 6 brněnské smlouvy nenabývají státního občanství rak., takže při osobách, které do 28. října 1918 nabyly práva domovského v některé obci republiky rakouské (čl. 6, odst. 3 brněnské smlouvy) sluší ve všech konkretních případech
148* spadajících v rámec § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20 použíti jedině článku 6 smlouvy brněnské.
Trvaje na těchto svých názorech i v tomto případě, nemohl nss shledati, že by byl žal. úřad neprávem zkoumal důvodnost nároku st-lova na uznání stát. občanství čsl. podle ustanovení čl. 6 brněnské smlouvy a že by byl nárok ten neprávem zamítl, když jest nesporno, že st-l nabyl domovského práva ve Vídni již před 28. říjnem 1918.
Pokud však stížnost namítá neplatnost brněnské smlouvy z důvodu, že nemá náležitostí pro změnu úst. zák. předepsaných, jest nepřípustná, neboť k rozhodnutí o tom, zda se nějaký zák. příčí ústavě, jest podle § 7 zák. z 9. března 1920 č. 162 Sb. povolán výlučně jen ústavní soud a dokud tento soud některý zákonný předpis za protizákonný neprohlásil a dokud jeho nález nebyl uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení, musí všechny úřady i soudy pokládati předpis ten za ústavní.
Z těchto důvodů slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3028. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 1288-1290.