Čís. 2096.

Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., jímž se upravují zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém. Ohledně revírních lesních přicházejí v úvahu skupiny 6, 7 neb 8 tabelky.
(Rozh. ze dne 12. prosince 1922, Rv I 1460/22.)
Vdova po lesním domáhala se na posledním jeho zaměstnavateli zaopatřovacích požitků dle zákona čís. 130/1921 sb. z. a n. Procesní soud prvé stolice přiznal jí požitky dle 7. třídy tabelky. Důvody: Spor je jedině o to, zdali manžel žalobkyně dle poslední skutečně vykonávané služby (§ 10 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.) byl pouze podřízeným lesním menšího objektu či revírním lesním, zda tedy náležel do skupiny 6 či 7 tabulky zaopatřovacích požitků k uvedenému zákonu. Zjištěno, že manžel žalobkyně byl samostatným lesním, sám vedl lesní správu, sestavoval seznamy poraženého dříví, poukazoval k výplatě mzdy lesních dělníků, na základě jeho předpisů důchodenský úřad, který byl pouze prováděcím orgánem pro všechna odvětví panství — dvůr, lihovar, cihelnu, pivovar a lesy — vedl knihy, že na panství byl inspektor, který vedl dohled na všechna odvětví jeho tedy i lesy. Je dále zjištěno, že manžel žalobkyně měl titul »revírní lesní«, že vykonával samostatnou službu technickou i administrativní vnitřní službu lesní, hajní mu byli podřízeni, vedl naturální účty lesní, výkazy kubatury a pod., zřizoval kultury a vůbec pracoval samostatně dle lesního planu, za správný výkon a výsledek byl podřízen přímo majiteli, neboť vrchní správy lesní nebylo, stavební dříví mimo okres prodával dle jeho návrhů a výpočtů a po úradě s ním majitel velkostatku sám, kdežto poukázky na palivové dříví byly vydávány a placeny v důchodě a lesní personál na ně vydával dříví. Z těchto zjištěných okolností je zřejmo, že manžel žalobkyně nejen dle titulu byl revírním lesním, nýbrž i, že vedl zcela samostatně lesní objekt panství jak po stránce technické tak i administrativní, že sani byl zodpověděn za správný výkon a výsledek, neboť neměl nad sebou vrchní lesní správy, nýbrž přímo majitele velkostatku pokud se týče inspektora, ustanoveného pro celý velkostatek, všechna odvětví téhož, zvláště že nebyl podřízen důchodnímu velkostatku, který pouze byl prováděcím orgánem a vedl knihy dle jeho předpisů, nýbrž podléhal jen vrchní správě podniku. Dle toho však náležel manžel žalobkyně jako revírní lesní do skupiny sedmé tabulky zaopatřovacích požitku a příslušejí proto žalobkyni požitky dle této skupiny, tudíž dle § 6 zákona 3000 Kč ročně. Nároku žalobkyně není na závadu, že lesní objekt nemá 300 ha výměry — dle tvrzení žalovaného asi 280 ha —, ježto pro vřadění do skupiny 7 není rozhodna výměra, nýbrž jen vykonávané práce dle vysvětlivek ke skupině 7 a práce ty manžel žalobkyně konal. Výměra pod 300 ha má význam jen pro podřízeného lesního dle skupiny šesté. Odvolací soud rozsudek potvrdil a dodal k jeho důvodům: Skupiny 6 a 7 dle doslovu zákona a vysvětlivek liší se podstatně tím, že při této jde o zřízence s rozsáhlejší co do předmětu činností a větší samostatností a s tím spojenou větší zodpovědností, než při zřízencích lesních skupiny 6. Toto různé postavení vyznačeno zejména též způsobem podřízenosti, neboť kdežto zřízenec skupiny 6 jest pod dohledem vrchní správy lesní, jest zřízenec lesní skupiny 7 podřízen vrchní správě podniku. Nesprávným jest náhled odvolatelův, že pro rozeznávání mezi oběma skupinami jest rozhodnou těž výměra, neboť pro zřízence »revírní lesní« skupiny 7 se nevyžaduje určitě výměry pod aneb nad 300 ha a toliko pro skupinu 6 stanoví se plošná výměra revíru pod 300 ha.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Vezmou-li se za základ skutková zjištění, učiněná prvým soudcem a převzatá soudem odvolacím, nelze za odůvodněnou uznati ani výtku nesprávného posouzení právního (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), ježto zjištěný obor působnosti zemřelého Josefa Z-a nedopouští pochybovati o tom, že manžel žalobkyně nebyl pouhým podřízeným lesním, náležejícím do skupiny 6 tabulky zaopatřovacích požitků, připojené k zákonu ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. а n., pokud se týče vysvětlivek k této tabulce, obsažených v prováděcím nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n., nebo dokonce pouhým vrchním hajným, ve skupině 4, jak žalovaný nyní v dovolacím spise tvrdí, ač ve sporu sám přiznal žalobkyni zaopatřovací požitky, příslušející skupině 6. V tom směru odkazuje se dovolatel na podrobné a vystižné důvody, přičiněné k rozsudkům nižších soudů, jež nebyly vyvráceny vývody dovolacího spisu. Sám od sebe položil si dovolací soudu otázku, nelze-li snad nesprávnost rozsudků nižších soudů odvoditi z ustanovení článku I. čís. 3 zákona ze dne 13. července 1922, čís. 215 sb. z. a n., jímž byli se zpětnou účinností ode dne 6. května 1921 revírní lesní zařaděni do skupiny 8, a takto do jisté míry postaveni na roveň samostatným lesním správcům, při nichž se dle vysvětlivek k prováděcímu nařízení ovšem vyžaduje, by lesní správě bylo podřízeno aspoň 700 ha lesa. Než dovolací soud odpověděl k této otázce záporně, uváživ, že zmíněnou změnou zákona měli revírní lesní býti opatřeni lépe, že tedy zajisté nebylo zákonodárcovým úmyslem, odkázati revírní lesní do skupiny 6, jsou-li tu jinak předpoklady pro skupinu 7.

Citace:

č. 2096. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1190-1192.