NPD documents search: Právník, 66 (1927) - Vzdání se napadlého již dědictví ve prospěch jiného

Praktické případy.

Jen vůči pozůstalostnímu soudu projevené vzdání se dědictví během pozůstalostního řízení jest právoplatné.

Usnesením pozůstalostního soudu byl poručník F. Č. v pozůstalostní věci bez zanechání poslední vůle zemřelé A. H. odkázán se svým odporem, vzneseným v zastoupení nezl. pozůstalých dítek (z prvého manželství) proti dědické přihlášce pozůstalého vdovce V. H. z důvodu, že tento se pravoplatně vzdal dědictví, na pořad práva s tím, by se do určité lhůty vykázal, že jednání sporné zahájil. Jmenovaný poručník žaluje tedy pozůstalého vdovce, tvrdě, že tento při úplně dobrém rozumu, bez všelikého nátlaku jednak o pohřbu zůstavitelky v soukromé místnosti před více osobami, jednak v téže místnosti u příležitosti stěhování svršků z domu zůstavitelky výslovně prohlásil, že z pozůstalosti své manželky ničeho požadovati nebude, což přítomný poručník vzal na vědomí s poznámkou, »že je to od něho (žalovaného) hezké«. To vzato procesním soudem též za zjištěno. Žádá se, by uznáno bylo právem, že dědické právo V. H. k pozůstalosti jeho manželky zaniklo jeho vzdáním se.
Prvá stolice vyhověla prosbě žalobní.
Důvody:
Poněvadž žalovaný vyslovil mimo jiné také ten právní názor, že vzdání se deferovaného dědictví musí se státi prohlášením před soudem, má-li býti platné, závazné a neodvolatelné, nutno o otázce té především jednati. Dle § 805. obč. zák. může ten, kdo práva svá sám spravovati může, dědictví se buď ujati, anebo se ho vzdáti; jakým způsobem, zákon nepraví. Theorie ve věci té zastává různé názory. Kdežto Krasnopolski (Öesterr. Erbrecht § 52., str. 280.), J. Anders (Erbrecht, II. Auflage, Kap. 6. S. 56.), Krainz (System des öesterr. Privatrechtes, Grundriß und Ausfuhrungen, II. Bd. § 510. S. 561.) a Stubenrauch (Kommentar zum allg. bürgerl. Gesetzbuche § 805., sv. I., str. 986.) kloní se k náhledu, že vzdání se dědictví musí se státi výslovným prohlášením před soudem a bezpodmínečně — čímž stává se neodvolatelným — připouští Unger (System des österr. allg. Privatrechtes § 37 a § 93 VII. B. II.), že vzdáti se dědictví lze mimosoudně i mlčky. Poněvadž náš zákon s opomenutím podání dědické přihlášky stejné účinky spojuje, jako s výslovným vzdáním se dědictví (srov. §§ 560. a 727. obč. z., pak § 120. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208. ř. z.), nutno míti za to, že se práva dědického vzdáti lze platně jak výslovným prohlášením, tak i mlčky, nepřihlášením se k dědictví (ommissione). A tu nelze nahlédnouti, proč by se ke vzdání práva dědického, ať tím neb oním způsobem, nemohl oprávněný zavázati smlouvou. (Srov. Anders: Erbrecht, II. Aufl. Kap. 6. »... wohl aber kanu vertragsmäßig eine obligatorische Verpfliichtung zur Antretung oder Auschlagung begründet werden [pactum de adeunda seu repudianda hereditate], wenn nicht der Vertrag ais pactum de hereditate viventis ungiltig ist). Je-li tomu tak, pak není nejmenší pochybnosti, že žaloba a v ní položená prosba úplně jsou odůvodněny, neboť výpovědi slyšených svědků shodují se v tom, že se žalovaný oproti poručníku nezl. dítek R-ých výslovně za- zavázal, že se k pozůstalosti své manželky nepřihlásí a že poručník tento závazek žalovaného přijal. Mezi žalovaným a poručníkem nezl. V. a F. R. vzešla platná smlouva, v základě které se žalovaný dědictví po své manželce vzdal, se právoplatně zavázal, že se k její pozůstalosti nepřihlásí. Netřeba šířiti slov, že smlouvu tuto nelze pokládati za slib darovací, pro který by smlouva sama formy notářského spisu ve smyslu zákona ze dne 25. července 1871 č. ř. z. 76, vyžadovala. Vždyť § 939. obč. zák. praví, že ten, kdo se vzdá práva, jehož v naději očekává, nebo které skutečně naň připadlo, však jinam ho řádně nepostoupí, za dárce se nepokládá.
Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného a rozsudek procesního soudu změnil v ten smysl, že se žaloba zamítá.
Důvody:
Soud odvolací, přezkoumávaje rozsudek soudu první stolice na základě uplatňovaných důvodů odvolacích, dospěl k tomu výsledku, že důvod nesprávného právního posouzení jest zde dán. Neboť v prohlášení žalovaného, tak jak je soud první stolice za zjištěno pokládá, mohlo by býti shledáno bud jednostranné odmítnutí dědictví dle § 805. obč. zák., aneb vzdání se jeho ve prospěch všech tří nezl. dítek pozůstalých. Kdyby prohlášení to se mělo pokládati za odmítnutí dědictví, pak jest bezúčinným, poněvadž z ustanovení § 805. obč. z. ve spojení s ustanovením § 799. obč. z. plyne, že právě tak, jako přihlášení se k dědictví, jest i odmítnutí jeho jen tehdy právně účinným, platným a neodvolatelným, když učiněno bylo před soudem pozůstalostním, což se zde nestalo. Mělo-li by se však za to, že se jedná o smlouvu, kterou se žalovaný dědictví po své man- želce ve prospěch jejích pozůstalých dítek zříká, — a že k takové smlouvě mezi žalovaným a poručníkem nezl. žalobců došlo, — pak by se jednalo o smlouvu darovací dle § 939. obč. z. (a contf.), která však jest dle ustanovení § 1. lit. d) zák. ze dne 25. července 1871 č. 76. ř. z. neplatnou, poněvadž se nestala ve formě spisu notářského.
Nejvyšší soud potvrdil rozsudek druhé stolice.
Důvody:
Vývody dovolacího spisu nejsou s to, aby dolíčily uplatňovaný dovolací důvod dle č. 4. §. 503. c. ř. s. a vyvrátily případné odůvodnění naříkaného rozsudku. Dle ustanovení §§ 797. a násl. obč. z. a cis. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208. ř. z., přechází dle práva rakouského pozůstalost na dědice nikoli jeho soukromou činností, nýbrž po provedeném projednání pozůstalosti odevzdáním jejím se strany soudu. Z toho však plyne, že během řízení pozůstalostního také vzdání se dědictví státi se musí oproti soudu a že mimosoudní, tudíž soukromě učiněné takové prohlášení nemá právních důsledků pro projednání pozůstalosti. Tomu nevadí okolnost, že to stanoveno v zákoně výslovně jen ohledně dědické přihlášky a nikoli též ohledně nepřijetí dědictví, jelikož také nepřijetí dědictví je prohlášením důležitým pro projednání a odevzdání pozůstalostí, pročež dbáti je toho, aby se soud o něm dověděl. Z ustanovení §u 120. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208. ř. z. nedá se přípustnost mlčky projeveného nepřijetí pozůstalosti za řízení pozůstalostního již proto odvozovati, že dle tohoto ustanovení zákonného ten, kdo byv vyzván, nepodá přihlášky dědické, nepozbývá tím svého dědického práva, nýbrž jenom nedochází povšimnutí při projednávání pozůstalosti. Ostatně jde také zde o takové počínání si osoby k pozůstalosti povolané, jež bezprostředně stává se soudu známým, takže i zde slušelo by mluviti o mlčky oproti soudu projeveném vzdání se dědictví. Než i tehda, kdyby v případě přítomném šlo o smlouvu, dle které žalovaný byl by se ve prospěch pozůstalých dětí vzdal bezúplatně svého dědického práva, dlužno přisvědčiti k právnímu náhledu odvolacího soudu, že by smlouva taková byla neplatná, poněvadž o ní nebyl sepsán notářský spis dle §u 1. lit. d) zák. ze dne 25. července 1871, č. 670. ř. z. Porovnání §u 938. s §§ 939., 1381. a 1444. obč. z. nedovoluje o tom pochybovati, že se jednostranné, bezúplatné pořízení v tom liší od darování, že při onom ten, jemuž tím vzchází výhoda, vůbec v úvahu nepřichází, ba ani nemusí býti znám, kdežto darování vyžaduje, aby jedna strana nabídla se, vzdáti se práva bezplatně, kdežto druhá aby nabídku tuto výslovně nebo mlčky přijala a tím též dosáhla obohacení. K takovému obohacení došlo by však také v případě přítomném, i bylo by tedy lze tvrzenou smlouvu posuzovati jen dle ustanovení o darování. Nepřijetí dědictví musí však, aby bylo platno, prohlášeno býti oproti soudu, i byl by tu tedy jen druhou stranou přijatý slib žalovaného, učiniti takové prohlášení, a tedy ve smyslu zákona posléze citovaného darovací smlouva bez skutečného odevzdání, k jejíž platnosti vyžadovalo by se sepsání spisu notářského. Obdobné použití ustanovení §u 551. obč. zák. v jeho dřívějším znění je vyloučeno pro podstatný rozdíl stávající mezi takovým vzdáním se dědictví a nepřijetím dědictví dle §u 805. obč. z. i není třeba obírati se dále spadajícími sem vývody dovolacího spisu.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 27. června 1916, č. j. Rv II 366/16 / 1.)
—x.

Citace:

KRČMÁŘ, Jan. Antonín Randa. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1934, svazek/ročník 73, číslo/sešit 13-14, s. 417-418.