NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 480.

Nařízení, vydaná na základě zákona ze dne 24. července 1917, čís. 307 ř. zák., nepozbývají platnosti již tím, že nebyla vládou ve lhůtě §u 3 téhož zákona předložena sboru zákonodárnému ku schválení, nýbrž teprve, byla-li zákonodárným sborem zrušena.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1920, R I 185/20.)
Rejstříkový soud odmítl zápis společnosti s r. o. na základě § 1 min. nař. ze dne 3. září 1918, čís. 323 ř. zák., ježto ministerstvo vnitra vzneslo včas odpor. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvodу :
Třebas dle § 3 zákona ze dne 24. července 1917, čís. 307 ř. zák. bylo nařízení ze dne 3. září 1918, čís. 323 ř. zák. předložiti říšské radě, by popřípadě k její žádosti bylo zrušeno, nepozbývá účinnosti již tím, že nebylo předloženo, nýbrž teprve příslušným usnesením říšské rady. Stěžovatelka ani netvrdí, že by takové usnesení se bylo stalo, není tudíž zákonem opodstatněno její stanovisko, že ministerské nařízení pozbylo účinnosti
již tím, že nebylo předloženo říšské radě ku schválení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Správně uznal rekursní soud, že vládní nařízení čís. 323 z roku 1918 ř. zák. platí potud, pokud výslovně nebylo zrušeno. Nařízení to vydáno bylo na základě zákona ze dne 24. července 1917 čís. 307 ř. zák., který po rozumu čl. 2 zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. zůstal také po zřízení samostatného státu československého prozatím v platnosti. Vedle § 3 zákona čís. 307 ř. zák. z r. 1917 jest sice vláda povinna, by nařízení vydaná základem tohoto zákona předložila říšské radě jakožto zákonodárnému sboru, tudíž nyní Národnímu shromáždění, jež dle § 4 zákona ze dne 3. listopadu 1918 čís. 37 sb. z. a n. právomoc zákonodárnou vykonává, a to, je-li shromážděno, nejdéle koncem každého kalendářního čtvrtletí, jinak jakmile se shromáždí. Avšak § 5 téhož zákona čís. 307 ř. zák. z roku 1917 stanoví dále, že nařízení ta, nejsou-li obmezena na čas, zůstávají tak dlouho platna, pokud nebudou nově vydanými nařízeními nebo k žádosti říšské rady (nyní Národního shromáždění) změněna nebo zrušena. Stanoví tudíž zákon sám, že nařízení, základem jeho vydaná, platiti mají až do výslovného zrušení jejich buď vládou samotnou novým jejím nařízením nebo podle usnesení zákonodárného sboru. Poněvadž takové zrušení se dosud nestalo, sluší uznati nařízení, podle něhož rejstříkový soud zápis stěžovatelce odepřel, za dosud platící. Vláda, které zákon v posledním odstavci §u 5 dále ukládá, by, nedodrží-li lhůty v § 3 stanovené, nařízení ihned zrušila, jest sice Národnímu shromáždění parlamentárně zodpovědná za splnění této jí zákonem uložené povinnosti, avšak právě ze znění tohoto dodatku, který nestanoví, že nařízení nedodržením lhůty pozbývá platnosti, nýbrž že musí býti zrušeno, plyne, že, dokud výslovně nebylo zrušeno, platiti má, takže soudové nemohou zkoumati, bylo-li vyhověno povinnosti vládě zákonem uložené, nýbrž jsou povinni zachovávati předpis zmíněného nařízení vydaný tak dlouho, pokud nebyl zrušen způsobem v § 5 vysloveným.

Citace:

č. 11149. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 665-671.