Č. 9986.

Církevní věci: Jak jest stanoviti t. zv. kompetenci beneficiátů s hlediska zák. ze 7. května 1874 č. 51 ř. z.?
(Nález ze dne 30. června 1932 č. 3070.)
Věc: Václav K. v R. (adv. Dr. Ant. Rus z Roudnice) proti ministerstvu školství a národní osvěty o příspěvek k náboženské matici.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Platebním rozkazem ze 16. listopadu 1928 upravila zsp v Praze přiznání (fasi) st-le pro vyměření příspěvku z proboštského obročí v R. k náboženskému fondu za desetiletí 1921—1930 tak, že přiznané příjmy zvýšila s 7 947,35 Kč celkem na 15 725,35 Kč a přiznaná vydání snížila s 12 029,67 Kč na 10 011,30 Kč, při čemž na místě vykázaného schodku per 5 082,32 Kč získala nyní přebytek v částce 5 714,05 Kč. Srovnáním tohoto přebytku s roční kompetencí probošta r-ckého, stanovenou výnosem býv. min. kultu ze 17. října 1877 penízem Kč 2 000 vyplývá pak přebytek nad kompetenci, ročně 3 714,05 Kč a vzhledem k tomu vy- měřila současně zsp podle § 9 zák. ze 7 května 1874 č. 51 ř. z. příspěvek probošství r-ckého k náboženské matici na období od 1. ledna 1922 do 31. prosince 1930 na Kč 28 711,80, t. j. na každý jednotlivý rok 3.190.20 Kč, upustivši od vyměření příspěvku za rok 1921, ve kterém byl probošt r-cký dotován z náboženského fondu.
Rekurs proti tomuto platebnímu rozkazu, v němž st-l vytýkal, že kompetence nebyla pro desetiletí 1921—1930 přiměřeně nově stanovena po slyšení arcibiskupa, resp. arcibiskupského ordinariátu podle §§ 4 a 6 zák. č. 51/1874 ř. z. a že neprávem byly ve výkazu vydání škrtnuty položky 8 — Č. 9986 —
(na čištění komínů ročně 60 Kč) a 11 (na nutné opravy proboštské budovy ročně 500 Kč), zamítl žal. úřad nař. výměrem z důvodů v platebním rozkaze uvedených. Při tom podotklo min. škol., že st-li se ponechává, aby po případě sám žádal prostřednictvím svého nadřízeného církevního úřadu o zvýšení svojí kompetence.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost nemá zásadních námitek proti použití předpisů nař. č. 161/1913, resp. nař. č. 112/1881 ř. z. na desítiletí 1921—1930. Na sporu je toliko, zda žal. úřad byl oprávněn škrtnouti v podaném přiznání st-lově z 24. března 1925 výdejové položky 8 (čištění komínů), 10 (vytápění a světlo a čištění kane. proboštské) a 11 (nutné opravy budovy) a snížiti položku 9 (stravování kaplana) a zda měl žalovaný úřad onu částku (kompetenci), jež má býti příspěvku k náboženskému fondu zproštěna, sám znovu stanoviti po slyšení biskupů s hlediska poměrů místních, drahotních, valutárních atd. v desetiletí 1921—1930.
Především musel nss z rámce svých úvah vyloučiti — aniž mohl zkoumati jejich oprávněnost — námitky, brojící jakkoli proti škrtnutí výdejové položky 10 a proti snížení položky 9, poněvadž námitky tyto nebyly uplatněny v podaném odvolání k min. škol. (§ 5 zák. o ss) a jeví se tudíž v tomto soudním řízením nepřípustným novem.
Pokud však jde o námitky, brojící proti škrtnutí výdajových položek 8 a 11 poukazem na § 9 (č. 8.) a § 10 nař. č. 112/1881 ř. z., snaží se stížnost zřejmě dovozovati, že jde o položky týkající se »potřebných« výloh na udržování, budov v dobrém stavu (sarta tecta), jež mohou býti do vydání započteny, při čemž souhlasně s vývody odvolání se tvrdí, že nemůže tu vaditi skutečnost, že výdaje ty byly dříve, dokud jmění kostelní bylo dostatečné, z tohoto jmění hrazeny. Jestliže však úřad žal. oproti těmto vývodům odvolání se omezil pouze na potvrzení důvodů uvedených v platebním rozkaze zsp-é, která ke škrtnutí těchto položek pouze poznamenala, že postrádají jakéhokoliv zákonného podkladu, pak neodpověděl vlastně na námitky st-le opak dovozující; poněvadž ani ze spisů správních není patrno, zda konáno bylo nějaké šetření o nutnosti sporných výloh, nemůže nss posouditi zákonitost nař. rozhodnutí po této stránce, takže nutno spatřovati v tomto nedostatku podstatnou vadu řízení. Vývody zprávy zsp-é z 26. února 1929, kterou předloženo bylo odvolání st-lovo ministerstvu a v nichž se k těmto námitkám poznamenává, že nelze takové výdaje subsumovati pod výdaje taxative uvedené v § 9 nař. č. 112/1881 ř. z., ježto jde o výdaje, jež přísluší hraditi každému, kdo obývá pronajatý dům — nemohou pak, nebyvše st-li ve formě rozhodnutí sděleny, nahraditi uvedený nedostatek nař. rozhodnutí, aniž mohou býti v jakémkoliv směru předmětem zkoumání nss-em.
Stížnost vytýká dále, že žal. úřad opomenul přes výslovnou žádost v odvolání kompetenci pro desetiletí 1921—1930 znovu stanoviti »po slyšení biskupů« ve smyslu §§ 4 a 6 zák. č. 51/1874 ř. z., ačkoliv již v odvolání na podobný nedostatek rozhodnutí I. instance bylo poukazováno a dovozováno, že kompetence stanovená pro beneficiáta v r. 1877 nemůže býti směrodatnou pro nynější výměru příspěvku. Při tom vychází z názoru, že — Č. 9986 —
výše kompetence má se říditi vždy podle stávajících poměrů místních, drahotních, valutárních atd. v tom kterém desetiletí a má bytí pro každé aspoň desetiletí stanovena po slyšení biskupů, resp. biskupských ordinariátů zvláštním nařízením.
O této námitce bylo uváženo takto:
Do své přiznávky vložil st-l jako kompetenci částku, odpovídající jeho kongrue a žádal, aby byl od placení příspěvku k náboženskému fondu vůbec osvobozen. Ve svém odvolání brojil pak v podstatě st-l proti tomu, že zsp opravila po této stránce jeho přiznávku potud, že vzala za základ kompetenci 2 000 Kč, jak byla stanovena výnosem býv. rak. min. vyuč. ze 17. října 1877 a dovozoval, že částka 2 000 Kč dnešním existenčním, hospodářským, sociálním a valutárním poměrům naprosto neodpovídá, takže nemůže býti vzata za podklad potřebného příjmu probošta v Roudnici; st-l žádal, aby min. škol. dohodlo se s arcibiskupským ordinariátem v Praze a stanovilo kompetenci probošta r-ckého ve příčině příspěvku k náboženské matici aspoň ve výši zákonité kongruy z let 1921—1925 . . . . . . . Z toho je zřejmo, že vlastní petit odvolání vyzníval tedy po této stránce v žádost, aby žal. úřad vzhledem k tomu, že nelze počítati s kompetenční, dnešním poměrům nevyhovující částkou 2 000 Kč — dohodl se s arcibiskupským ordinariátem v Praze a stanovil kompetenci probošta r-ckého aspoň ve výši zákonité kongruy z let 1921—1925, a aby na základě této nové kompetence přiměřeně příspěvek náboženské matici upravil.
Kompetenci, t. j. onu částku, která má býti vzhledem k úhradě výživy přiměřené stavu osob duchovních zproštěna příspěvku k fondu náboženskému, určuje pak ve smyslu § 4 zák. č. 51/1874 ř. z. správa kultová po slyšení biskupů, přihlížejíc k místním poměrům. I když pak § 6 téhož zák. mluví o tom, že zásady, podle nichž se mají pro stanovení kompetence (§§ 4 a 5) počítati příjmy a vydání osob duchovních, ustanoví se po slyšení biskupů nařízením, plyne ze srovnání těchto paragrafů v prvé řadě již to, že »nařízení«, týkající se pouze zásad zmíněných v § 6, nevylučuje ještě nikterak individuelní úpravu kompetence zvláštním správním aktem ve smyslu § 4 zák., ba přímo ji předpokládá — vzhledem k různým místním poměrům — tam, kde nelze vyjíti s generelní úpravou (jaká se stala na př. normativním výnosem býv. min. kultu ze 4. dubna 1875 č. 4975).
Plyne-li však z § 4 cit. zák. možnost individuelní úpravy kompetence osoby duchovní, pak dlužno míti na zřeteli, že místní poměry, k nimž se má přihlížeti, se mění, a to nejen pokud jde o territorium, ale i dobu a hospodářské poměry v ní panující. Poněvadž však kompetence je částkou, která je příspěvku k fondu náboženskému zproštěna, a na níž je — jak plyne na př. i z §§ 11, 12 zákona a z §§ 17, 26 a 27 nař. č. 112/1881 ř. z. — vůbec závislá možnost předepsání příspěvku k náboženskému fondu a tím i povinnost duchovního k jeho placení, je z toho zřejmo, že beneficiát má subjektivní nárok na individuelní úpravu této kompetence, doloží-li, že kompetence dosud pro něho stanovená již »místním poměrům« neodpovídá. Má proto i nárok, aby o jeho žádosti vznesené na »správu kultovou« bylo rozhodnuto, a to bez ohledu na to, byla-li žádost podána u zsp-é, či u min. a byla-li žádost tato podána samostatně, či u příležitosti předpisu příspěvku — Č. 9986 —
k fondu náboženskému, a to ať již jde o fassi či odvolání proti předpisu příspěvku (srv. též § 4 nař. č. 112/1881). Rozhodnutí úřadu musí pak býti s hlediska zákona dostatečně odůvodněno.
Jestliže pak min. na zmíněný výslovný petit odvolání st-lova odpovědělo tak, že »ponechává se st-li, aby sám (po případě) žádal prostřednictvím svého nadřízeného církevního úřadu o zvýšení své kompetence«, lze tomu rozuměti buď tak, že min. nerozhodlo vůbec o žádosti st-lově, anebo že žádost o novou úpravu kompetence aspoň prozatím vyřizuje zamítavě.
V prvém případě šlo by o neúplné vyřízení st-lova odvolání, v druhém o naprostý nedostatek odůvodnění. Poněvadž však jde tu o otázku, jejíž rozřešení může míti vliv vůbec na povinnost st-lovu k placení příspěvku k náboženskému fondu, bylo nutno v tomto postupu žal. úřadu spatřovati podstatnou vadu, která brání nss-u v přezkoumání zákonitostí nař. rozhodnutí a pro niž bylo nutno rozhodnutí to i v uvedeném směru zrušiti podle § 6 zák. o ss, aniž bylo možno zabývati se bližšími vývody stížnosti po této stránce.

Citace:

č. 9986. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 202-205.