NPD documents search: Váž. tr., 6 (1924)

Č. 295.

Náboženské poměry: Dle zákonodárství bývalého státu rakouského, převzatého republikou československou, musí se ti, jež pokládati jest bez ohledu na jejich vůli mocí positivního předpisu zákonného pro státní obvod za členy církve římsko-katolické, podrobiti povinnosti stanovené v církevních pravidlech této církve, aby se dali pokřtíti.
(Nález ze dne 12. ledna 1920 č. 4292/19.)
Věc: Jan J., inženýr (adv. Dr. Th. Bartošek na Král. Vinohradech) proti býv. c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni stran příkazu dáti dítky pokřtíti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 3. července 1907 oznámil stěžovatel magistrátu v Praze, že se jeho manželce Hedvice narodil dne 25. června 1907 syn, pro kterého určili rodiče jméno Jan Hus, a že, ač jsou oba rodiče náboženství katolického, nehodlají dítko to dáti pokřtíti. Farní úřad u sv. Apolináře, jemuž stěžovatel oznámil narození dítka, odepřel zapsati dítko to do matriky vzhledem k zdráhání se rodičů dítko dáti pokřtíti.
Dne 15. dubna 1909 oznámil dále stěžovatel, že se mu narodila dne 9. dubna 1909 dcera, již pojmenoval Vlasta a že ji též pokřtíti nedá.
Magistrát města Prahy oznámil pak výměrem z 3. června 1909 č. 1254/9 stěžovateli po předchozím zjištění u farního úřadu, že uvedené děti posud pokřtěny nebyly, že jsou dítky Jan a Vlasta, poněvadž jsou jejich rodiče vyznání katolického, dle ustanovení čl. 2 zák. z 25. května 1868 č. 49 ř. z. vyznání katolického a ježto pak členství církve katolické jest podmíněno křtem, jest důsledkem tohoto zákonitého ustanovení povinností rodičů dáti své děti po katolicku pokřtíti. Zároveň uložil magistrát stěžovateli, aby dal jmenované své děti do 8 dnů pokřtíti.
Odvolání stěžovatelovu proti tomuto výměru nedalo místodržitelství výnosem z 26. března 1912 č. l/B — 3511/2 místa z toho důvodu, že nade vši pochybnost jest prokázáno, že stěžovatel i jeho manželka jsou příslušníky církve římsko-katolické a že následkem toho jsou svrchu uvedené děti ve smyslu ustanovení čl. 2 zák. ze dne 25. května 1868 č. 49 ř. z. vyznání římsko-katolického, pročež jest stěžovatel povinen za příčinou zápisu do rodných a křestních matrik své dítky dáti pokřtíti. Povinnost tato plyne z příslušnosti k římsko-katolické církvi a z ustanovení § 139 ob. zák. obč., dle kterého rodiče povinni jsou dítky své v náboženství oné církve vychovávati, ke které náležejí.
Odvolání proti tomu podanému nevyhovělo bývalé ministerstvo vnitra ve Vídni po dorozumění s ministerstvem kultu a vyučování tamtéž.
Ve stížnosti namítá stěžovatel, že jest daný mu příkaz protizákonný, neboť obě děti sluší pokládati dle čl. 2 zákona z 25. května 1868 č. 49 ř. z. za římsko-katolické. K církevnímu obřadu nelze však nikoho dle čl. 14 zákl. zák. státn. z r. 1867 nutiti.
Stížnost vytýká dále, že magistrát nedal a po případě nevynutil dle § 60 zák. ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. rozkaz svědčící farnímu úřadu u sv. Apolináře, aby dítky do 8 dnů do příslušné matriky jako katolíky zapsal, když dle zákonů o vedení matrik každý novorozený do nich zapsán býti musí, a matriky se vedou k účelům státním, nikoliv církevním. Dítky, o něž jde, mají jako občané státní také právo, aby jim z těchto matrik vydávána byla dle potřeby vysvědčení pro jejich právní postavení a činy dle zákonů vyžadovaná. To se může státi jenom tehdy, když budou dítky v matrikách zapsány. Konečně vytýká stížnost, že lhůta 8denní k pokřtění dětí uložená jest příliš krátkou, poněvadž jest nutno, aby děti prve dosáhly takového věku, ve kterém by mohly dosah křtu náležitě pochopiti.
Nejvyšší správní soud sdílí, rozhoduje o této stížnosti, právní názor vyslovený již v nálezu správního soudního dvoru ve Vídni ze dne 21. září 1911 č. 9855, Budw. sb. nál. č. 8409 A, že státní zákonodárství ustanovení daná pro jednotlivé náboženské společnosti ohledně způsobu, jakým se nabývá členství v některé uznané náboženské společnosti, pokud se týče, jak se na venek projevuje příslušenství k této společnosti, nejenom nikterak změniti nechtělo, nýbrž ustanovení ta výslovně uznalo. To vysvítá zejména z § 3 zák. ze dne 20. května 1874 č. 68 ř. z., dle kterého podmínky příslušnosti a způsobu, jak přistoupiti k nějaké uznané náboženské společnosti, stanoveny jsou jejím zřízením.
Pokud jde o církev římsko-katolickou, předpisují, jak známo, její církevní pravidla, že každý, kdo chce býti pokládán za člena této církve, musí býti pokřtěn. Se zřetelem k tomuto předpisu, který již vzhledem ku zmíněnému ustanovení § 3 zák. z 20. května 1874 č. 68 ř. z., nutno považovati za platný též pro obor státu, musí se i ti, jež bez ohledu na jejich vůli mocí positivního předpisu zákona pro státní obvod za členy římsko-katolické církve pro toto jejich povinné členství považovati dlužno, podrobiti zmíněné povinnosti římsko-katolickou církví uznané a v jejich církevních pravidlech založené, dáti se totiž pokřtíti.
Že tato konkluse je správná, vysvítá též z předpisu dvorního dekretu z 27. dubna 1812 sb. pol. zák. č. 38, str. 120, který vykonaný křest osoby, jež se má do matriky zapsati, považuje za něco samozřejmého a z císařského patentu z 20. února 1784 sbírka zákonů Josefínských sv. VI., str. 574, jenž předpisuje, že seznamy narozených mají ve zvláštní rubrice obsahovati i křestní jméno dítěte.
Totéž vychází ze mnohých jiných ustanovení občanských státních zákonů, jež křest všeobecně pokládají za samozřejmou podmínku příslušnosti ke katolické církvi. V tomto směru třeba zvláště vytknouti §§ 139 a 140 obecného zák. obč., jež zavazují rodiče, aby své dítky vychovávali v tom náboženství, k němuž dle dotyčného politického předpisu přináležejí, čímž zároveň též jest vyslovena povinnost rodičů dáti je do svazku dotyčné církve, poněvadž církev udílí vyučování svého náboženství ve škole jenom oněm, jež dle svých pravidel považuje za své příslušníky.
Této povinnosti rodičů odpovídá právo církve nebo náboženské společnosti, žádati formální přístup dítěte a tedy též domáhati se toho, aby se podrobilo onomu církevnímu úkonu, jímž dle předpisů této církve nebo náboženské společnosti přijetí se provádí.
S tímto zákonným ustanovením není v odporu též čl. 14, odst. 3 st. zákl. zákona z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., poněvadž křest není nikterak — jak se stížnost domnívá — jenom pouhým obřadem náboženským a rituelním, ke kterému po rozumu zákona nikdo nemůže býti nucen, nýbrž, jak z hořejších vývodů vysvítá, povinností i státními zákony uznanou (§ 3 cit. zák. z r. 1874), vyplývající z příslušenství k římsko-katolické církvi, pokud se týče formálním aktem tuto příslušnost osvědčujícím.
Poněvadž jde o případ, kde církev přivádí k platnosti své právo na příslušnost svého člena, jsou k rozhodování o tom, tedy i k nařízení, aby dítě vyhovělo v určité lhůtě předepsané podmínce přijetí do církve, bez něhož by členství této církve nemohlo nebýti, dle č. 3, odst. 1. mezikonfesijního zákona z 25. května 1868 č. 49 ř. z. příslušný politické úřady.
Vzhledem k tomu nemohl nejvyšší správní soud seznati, že by odporoval zákonu příkaz daný stěžovateli, aby své dítky, jež, jak sám doznává, jsou po zákonu příslušníky římsko-katolické církve, dal pokřtíti, a slušelo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.
Vývody předchozí nemohly dojíti nového přezkoumání z důvodů »moderního nazírání na věc,« které uplatňoval zástupce stížnosti ve svých ústních vývodech, ježto změněné názory společenské na určité konkrétní právní poměry mohou býti toliko motivem pro novou zákonnou úpravu poměrů těchto, nemohou však na váhu padati při výkladu zákonů starších, jejichž duch a intence (§ 7 ob. zák. obč.) musí býti posuzovány podle názorů plativších v době vzniku zákonů těch.
Při tom třeba podotknouti, že se nemohl nejvyšší správní soud dle § 5 svého zákona zabývati vývody zástupce stížnosti při veřejném líčení přednesenými a k tomu se odnášejícími, pokud a jak je vynutitelné nařízení politických úřadů, aby byly dítky pokřtěny, poněvadž naříkaným rozhodnutím otázka exekuční vykonatelnosti není řešena, nýbrž rozhodnuto jedině o tom, zda je stěžovatel povinen dítky své dáti pokřtíti.

Citace:

č. 295. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 68-70.