NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 540.

Zabírání bytů: Odpor proti usnesení zabíracímu zavdává společnému bytovému úřadu podnět také k přezkoumání skutkového podkladu usnesení I. stolice. On jest povinen při svém rozhodování přihlížeti i ke skutečnostem, sběhlým v době po vydání usnesení I. stolice a v odporu uplatňovaným, když jsou pro přípustnost zabrání důležity.
(Nález ze dne 6. října 1920 č. 9183.)
Věc: František Vrba na Král. Vinohradech proti společnému bytovému úřadu v Praze o zabrání místností.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se z části pro nezákonnost, z části pro vady řízení.
Důvody: Rozhodnutím bytové komise na Král. Vinohradech ze dne 23. ledna 1920 č. B 98/č. k. 19 setrváno bylo na zabrání jednoho pokoje z třípokojového bytu zubního technika Františka Vrby v domě čp. 940 na Král. Vinohradech, poněvadž jest prokázáno, že pokoj ten jest přespočetný.
Společný bytový úřad rozhodnutím ze dne 7. dubna 1920 č. j. D 96/20-2 výměr v odpor vzatý potvrdil s odůvodněním, že jest nesporno, že z bytu Františka Vrby o šesti obytných místnostech, obývaného tehdáž třemi osobami (stěžovatelem, jeho matkou a synovcem) byl výměrem bytové komise zabrán jeden pokoj jako přespočetný, poněvadž další 2 obytné místnosti byly Františku Vrbovi ponechány jako nezbytné k provozování jeho živnosti (ordinační síň a čekárna). Čítalať tehdy domácnost Františka Vrby 3 dospělé členy a byl proto oprávněn užívati také jen 3 pokojů pro tuto svou domácnost ve smyslu § 5, odst. 3 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., a připočte-li se k tomu ordinační síň a čekárna, jeví se jeden pokoj přespočetným a byl proto po zákonu bytovým úřadem zabrán.
Na okolnost, že se stěžovatel po zabrání bytu oženil, nebylo vzato zřetele proto, poněvadž pro zabrání rozhodný jsou pouze rodinné poměry v době zabrání a na změny později nastalé nelze bráti zřetele.
Taktéž nebyl vzat ohled na tvrzení, že zabraný pokoj není blíže určen a tudíž že předmět záboru není dostatečně stanoven, poněvadž dle výslovného znění výměru jde o byt stěžovatele v domě čp. 490 v 1. patře, čímž předmět záboru jest přesně označen.
Stížnost na nejvyšší správní soud podaná vytýká rozhodnutí tomuto:
1. zmatečnost a porušení zákonů, poněvadž druhá instance nebyla legitimována, aby byt, na který se zábor vztahuje, o třech pokojích, prohlašovala za byt 4pokojový a pak výměr v odpor vzatý jako zákonu odpovídající potvrzovala;
2. odpor se zákonem, jelikož žalovaný úřad nepřihlížel k tomu, že stěžovatel za řízení záborového dne 27. března 1920 vstoupil v manželský sňatek;
3. neúplnost proto, že zabraný pokoj není blíže určen.
Nejvyšší správní soud uvážil:
ad 1. Vznesením odporu proti rozhodnutí bytové komise na Král. Vinohradech přešlo rozhodování o věci v jejím celku na společný bytový úřad v Praze jako instanci v řádném pořadí (§ 21 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.). Takto zavdána byla příčina k opětovnému přezkoumání celé věci a zejména též skutkového podkladu rozhodnutí. Zjistil-li tedy společný bytový úřad, zařídiv ve smyslu § 11 cit. zák. šetření, skutkový stav nově a odchylně od I. instance, jednal jen v rámci své působnosti a neporušil tím zákon.
ad 2. Řízení správní podle zákona citovaného tvoří až do výroku konečné správní stolice, kterou v tomto případě jest společný bytový úřad v Praze, jednotný celek. Žalovaný úřad následkem toho povinen byl přilížeti ke všem skutečnostem pro zabrání rozhodným, které se přihodily až do doby jeho rozhodnutí. Stěžovatel po vydání rozhodnutí bytové komise na Král. Vinohradech předložil oddací list ze dne 29. března 1920, dle něhož vstoupil v sňatek manželský dne 27. března 1920, tedy před vydáním naříkaného rozhodnutí a tvrdil, že byt, k němuž zabíraná místnost náleží, obývá též se svou chotí. Žalovanému úřadu náleželo přihlížeti k tvrzení právě dotčenému při zjišťování, jsou-li zde podmínky pro zabrání místností, neboť okolnost tvrzená, prokáže-li se její správnost, tvoří ve spojení s ostatními okolnostmi případu úřadem tímto respektovanými základ úsudku, zda jsou zde místnosti ve smyslu zákona přespočetné, týká se tudíž podstaty věci. Poněvadž žalovaný úřad se takto nezachoval, vycházeje z nesprávného právního názoru, že pro zabrání rozhodny jsou pouze rodinné poměry panující v době, kdy vysloveno bylo zabrání stolicí prvou, tudíž že na změny později nastalé nelze bráti zřetele, příčí se naříkané rozhodnutí zákonu.
ad 3. Dle § 11 cit. zák. má předmět záboru býti označen tak, aby súčastnění mohli poznati, která určitá místnost se zabírá a na základě toho pak zákonitost záboru posuzovati a z toho případné důsledky k obhájení svých práv činiti. Zákon tvoří mimo to exekuční titul, pročež nutno předmět záboru tak označiti, aby výkonný orgán při případném nuceném vyklizování nebyl v pochybnosti o tom, která místnost jest zabrána. To se tu nestalo, neboť ani rozhodnutí prvé ani druhé stolice neoznačuje, která ze 4 místností tvořících byt stěžovatelův se zabírá jako přespočetná. Pro toto nedopatření trpí řízení vadou, týkající se předmětu záboru, tudíž podstaty věci.
Z důvodů pod číslem 2 a 3 uvedených musilo býti naříkané rozhodnutí zrušeno.

Citace:

č. 540. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 583-585.