Č. 1075.

Honební právo (Morava): * Naproti honebnímu úřadu ne- může třetí osoba přes odpor vydražitelův tvrditi, že honitbu vykonávati není oprávněn sám vydražitel honebním úřadem uznaný (§ 21 mor. hon. zák.), nýbrž společnost založená smlouvou, nebyla-li tato společnost ve smyslu § 27 mor. hon. zák. úřadu oznámena.
(Nález ze dne 21. prosince 1921 č. 17.076.)
Věc: Josef K. v S. proti zemské správě politické v Brně o neschválení spolunájemce obecní honitby.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Honitbu obce C. vydražil při veřejné dražbě dne — konané na šestileté období počínající 1. lednem 1916 jako nejvíce podávající Frant. S. ze S. Smlouva s ním uzavřená byla dle § 22 mor. zák. hon. ze dne 26. července 1912 č. 4 z. z. z r. 1914 okresním hejtmanstvím v Kroměříži dne — schválena.
Sub praes. — ohlásil Josef K. okresní správě politické, že příklep a přiznání honitby Františku S. stalo se omylem, poněvadž skutečným vydražitelem a nájemcem této honitby jest společnost, jejímž členem jest i žadatel, který zaplatil část vádia i část nájemného a honitbu onu jako společník již od r. 1916 skutečně vykonává, a žádal, aby byl jako »spolunájemník« (společník) honitby C. schválen.
Okresní správa politická zavedla o žádosti této šetření, v němž Josef K. opakoval svá tvrzení, že se František S. zavázal smlouvou vykonávati honitbu jím vydraženou ve společnosti s jinými společníky, k nimž patřil i K., a že Josef K. skutečně i Část nájemného i část škod hradil. Arciť »má od r. 1916 až 1919 pouze lístek jako host a nikoli jako spolunájemce«. Pamětníci při tomto řízení vyslýchaní nemohli potvrditi, že by se dražby zúčastnil »nějaký spolek«, za nějž by byl František S. jednal. František S. pak rozhodně popřev, že by byl honitbu vydražil pro spolek a že by Josef K. jako spolunájemce byl přijat, tvrdí, že Josef K. resp. jeho syn Vladimír jen s jeho přivolením dosud připuštěni byli k výkonu honitby, že však vzhledem k sporům, jež z toho vzešly, nesvoluje k tomu, aby Josef K. byl jako spolunájemce schválen.
Okresní správa politická v Kroměříži zamítla na to výměrem z — žádost Josefa K., poněvadž honitba v C, jak z úředních spisů a konaného šetření patrno, byla veřejnou dražbou pronajata řádně pouze F. S., nikoli honební společnosti, kterýžto pronájem úřad pravoplatným rozhodnutím — schválil. Mimo to ani dosavadní nájemce nevyjádřil se pro její schválení.
Šetřením bylo prý částečně zjištěno, že společnost mlčky trvala. Vznikla-li tato společnost, za jejíhož člena dle svého doznání Josef K. se hlásí a jejímž členem ve skutečnosti od r. 1916 byl, před dražbou resp. po dražbě, ačkoliv to nájemce S. popírá, bylo povinností členů společnosti, aby jejich společnost lovecká byla ku schválení ohlášena, a jelikož se tak nestalo, a společnost tato existovala, budou všichni členové po pravomoci tohoto rozhodnutí voláni k zodpovědnosti pro přestupek §§ 21 a 47, odst. 1 mor. honeb. zák. ze dne 26. července 1912 č. 42 z. z. r. 1914.
V rekursu proti tornu vzneseném opakoval Josef K. své tvrzení, že byla r. 1916 ujednaná a sepsána smlouva o spolku honebním mezi Františkem S. a několika společníky, mezi nimi i Josefem K., a že bylo povinností S. smlouvu tuto okresní správě politické ohlásiti. Ježto však S. tak neučinil, podal K. ono ohlášení sám. Politická správa jest povinna ohlášení toto na vědomí vzíti, mají-li všichni společníci lístek honební.
K tomuto rekursu předložil Josef K. dodatečně ověřený opis »smlouvy honební« dto 12. března 1916, dle níž se má utvořiti společnost k výkonu honitby Františkem S. pronajaté z nájemce Františka S., Eduarda S., Karla P. a Josefa K. jako hostů; každý z nich složí při podpisu smlouvy této 50 K, kterých bude použito k placení ročního nájemného z honitby do 1. ledna 1917. Léta následující jsou povinni složiti po 100 K. Škody platí všichni nerozdílně. Každý má právo honby užívati, choditi na čekanou na pole přiléhající k lesům velkostatku a zvěř tam zastřelenou si pro sebe podržeti. Zvěř za dne zastřelená přísluší všem. Nájemce vydá každému společníku průkaz pro provozování honitby rok od roku. Smlouva tato není na újmu nájmu honitby v obci C. Složená kauce bude uložena ve prospěch spolku a ručí za splnění závazků ze smlouvy pro společníky vyplývajících.
František S. dne 27. prosince 1920 vyslýchán doznal, že smlouvu tuto podepsal, zdůraznil však, že dle této smlouvy mohli účastníci honiti jen s jeho povolením písemným. Takové povolení bylo dáno jen na dobu jednoho roku, více však neobnoveno. Smlouva tato měla býti jen podkladem pro připuštění jmenovaných jako hostů; na smlouvu ve smyslu § 21 hon. zák. nebo na spolunájem dle § 27 nebylo pomýšleno. Smlouva ona byla jen na zkoušku, a ježto se hned v prvém roku nedodržela, neměla pro další léta platnosti. Na podkladě tomto zamítla zemská správa politická v Brně výnosem ze dne —, vyslechnuvši moravský zemský výbor, podle § 8 mor. hon. zák. odvolání Josefem K. proti rozhodnutí podané z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí a v dalším uvážení, že nájemce František S. nesouhlasí také s tím, aby byl žadatel na základě úmluvy z 12. března 1916, kterou uzavřel se žadatelem a jinými osobami, a kterou teprve svému odvolání připojil, okresní politické správě oznámen ve smyslu § 21 hon. zák. jako společník nebo ve smyslu § 27 téhož zákona jako spolunájemce, protože zmíněnou smlouvou chtěl žadatele a ostatní smluvní strany přibrati k vykonávání najatého práva honebního pouze jako hosty, jak bylo výslechem jeho zjištěno a jak tomu také zmíněná úmluva nasvědčuje.
V odpor vzaté rozhodnutí okresní správy politické zůstává tudíž v platnosti, protože souhlas nájemce Františka S. s připuštěním Jos. K. v spolunájem honitby anebo k společnosti v nájmu této honitby není ani dodatečně přiloženou zmíněnou úmluvou prokázán.
Se zřeteelm k dalším vývodům odvolání, že jedinou zákonitou podmínkou úředního uznání členem lovecké společnosti je schopnost přihlášeného člena k dosažení lístku honebního a že tudíž okresní správa politická neměla zákonitého důvodu, aby nevzala na vědomí svrchu zmíněné oznámení ze dne 24. srpna 1920, kterým žadatel se přihlásil za člena honební společnosti, dlužno prý poukázati k ustanovení § 21, odst. 3 hon. zák., dle něhož rozhoduje okresní správa politická o připuštění společnosti lovecké k nájmu honitby dle svého volného uznání, při čemž se ovšem předpokládá, že je tu souhlasný projev vůle osob, které tuto společnost mají tvořiti, ježto bez takového souhlasu nelze o společnosti mluviti a odpadá tudíž otázka, má-li býti k nájmu honitby připuštěna.
Proti tomuto výnosu čelí stížnost Josefa K., jež uplatňuje vadnost řízení, kterou spatřuje v tem, že politické úřady správní nevyžádaly si od honebního výboru v C. usnesení o lovecké společnosti a že rozhodly bez výslechu tohoto výboru; náhledy obou stolic nalézají se prý v rozporu jak se smlouvou ze dne 12. března 1916, tak i se skutečností, že obecní honitba C. byla vykonávána od r. 1916—1919 loveckou společností.
Ze smlouvy prý plyne, že stěžovatel měl platiti nájemné a hraditi škody, kterýmžto závazkům dostál. Není proto odůvodněno stanovisko, že by býval pouhým hostem Fr. S-a.
Není prý správno, že Fr. S. nedal souhlasu k tomu, by stěžovatel byl členem lovecké společnosti. Souhlas ten byl prý již projeven ve smlouvě ze dne 12. března 1916, a ježto smlouva tato obsahuje oboustranný závazek, nebyl S. oprávněn činiti o své újmě bez svolení stěžovatele jiná rozhodnutí.
Z § 21, odst. 3 hon. zák. prý neplyne, že by politické úřady pouze dle svého volného uvážení mohly připouštěti lovecké společnosti k nájmu obecních honiteb. Politické úřady mohou ze společnosti vyloučiti jen osoby nezpůsobilé k nabytí honebního lístku. Názor opačný stojí proti duchu zákona honebního i proti řádu licitačnímu z 15. července 1786, dle něhož každý může se dražby zúčastniti.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na následujících úvahách: Jest nejprve zdůrazniti, že nejde vůbec o otázku, zda veřejné dražby o honitbě v C. dne — se mohla zúčastniti i nějaká lovecká společnost a zda mohla tato dražbou honitbu pro sebe propachtovati.
Vždyť jest zjištěno a stěžovatelem nepopřeno, že honitbu tuto pro sebe vydražil jedině Fr. S. jako jednotlivec. Jest tudíž poukaz na dražební řád z r. 1786 docela bezpředmětným.
Avšak faktem, že jako jediný vydražitel a pachtýř ve smyslu honebního zákona se Jeví jen Fr. S. a že propachtování honitby jen na něho bylo dle § 22 hon. zák. okresní politickou správou na vědomí vzato, jest i zjištěno, že pachtovní poměr byl r. 1916 platně a řádně založen toliko vůči Fr. S. a nikoli vůči nějakému subjektu třetímu.
Jednal-li ať Fr. S., ať kdokoli jiný později (po odbyté dražbě) o tom, aby honitba toliko od Františka S. spachtovaná přenechána byla ať vůbec, ať z části i jiným osobám, pak jednal proti předpisu zákona, jenž v § 27 každou takovouto transakci prohlašuje za neplatnou, nedal-li k ní souhlas honební výbor a neschválila-li ji okresní správa politická.
Nemůže se tudíž také ani stěžovatel, který tvrdí, že jen smlouvou takového druhu práva k účastenství na pachtu si opatřil, na úmluvu takovou vůči úřadům honebním odvolati a z ní pro sebe odvozovati jakákoli práva. Rovněž nemohla žádných práv založiti skutečnost, že honitba až do roku 1919 byla vykonávána vlastně jiným subjektem než vydražitelem, jehož nájem byl dle § 22 schválen, tedy způsobem nepřípustným.
Vývody stížnosti, které ve své podstatě se nesou k tomu, že honební úřad měl ze své úřední povinnosti opatřiti scházející souhlas honebního výboru a pak schválení své dáti, nemají dojista nižádné opory v zákoně, který ukládá politické správě toliko vrchnostenský dozor nad tím, aby mezi stranami, t. j. honebním výborem a pachtýřem nepřišly k světu smlouvy se stanoviska honebního zákona nepřípustné, nežádá však na něm, aby se i sám o to staral, by úmluvy takové vůbec byly uzavírány.
Nemá-li však smlouva z 12. března 1916, k níž dosud honební výbor C. souhlas nedal a kterou ani politický úřad neschválil, vůbec žádné právní účinnosti co do otázky, kdo dle zákona honebního honbu C. smí vykonávati, pak vůbce není možno mluviti o nějaké lovecké společnosti smlouvou touto založené, která by měla nárok na to, aby k provozování honitby byla připuštěna, resp. aby stěžovatel jako člen této společsosti byl uznán.
Z § 21, odst. 3 nemůže stěžovatel pro, své stanovisko již proto ničeho odvozovati, že nejde tu o otázku, zda společnost, která se sestoupila k tomu cíli, by určitou honitbu budoucně vykonávala, jest způsobilá, aby honitbu tuto pachtem obdržela, nýbrž jde jen o to, zda jednotlivá osoba, která honitbu již pro sebe pachtem obdržela, smí za sebe jak vůči honebnímu výboru tak i vůči úřadu o své újmě v pachtovní poměr uvésti subjekt jiný, t. j. loveckou společnost.
Otázku tu však řešiti jest jen z § 27, který jak již uvedeno, nutí k negativnímu zodpovídání jejímu.
Zda a pokud smlouva z 12. března 1916 mohla mezi Františkem S. a Josefem K. založiti nějaké soukromoprávní nároky a povinnosti, nemohl ani správní úřad rozhodovati a nemůže ani nejvyšší správní soud uvažovati (§ 3 lit. a zákona o. nejv. správ. s.). Jeví se tudíž naříkané rozhodnutí ve shodě se zákonem a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1075. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1086-1090.