NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 10501.

Nelze povoliti rozluku podle § 17 rozl. zák., stala-li se v případě § 13 c) rozl. zák. soudní výzva k návratu a její neuposlechnutí teprve po právoplatném rozhodnutí sporu o rozvod.
(Rozh. ze dne 3. února 1931, R I 928/30.)
Manželství stran bylo právoplatně rozvedeno od stolu a lože z viny manželky pro zlomyslné opuštění. Žádosti manžela o povolení rozluky nebylo původně vyhověno (viz rozh. čís. sb. 8806) v podstatě proto, že manželka nebyla vyzvána k návratu. V napotomní žádosti o povolení rozluky tvrdil manžel, že zatím vyzval bezvýsledně manželku k návratu. Soud prvé stolice k této žádosti rozluku povolil, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Rozhodnutím čís. sb. 8806 bylo právoplatně vysloveno, že jen na základě rozsudku, jímž bylo rozvedeno manželství stran, nelze vysloviti rozluku manželství. Jest otázkou, zda jest to možné nyní, když manžel vyzval prý mezitím bezvýsledně manželku k návratu. Tuto otázku jest zodpověděti záporně. Soudní výzva k návratu podle zák. 320/1919 je jen předpokladem, by mohl býti uplatňován rozlukový důvod podle § 13 c) cit. zák. Že nebylo uposlechnuto výzvy, není o sobě rozlukovým důvodem, nýbrž jest podle § 13 c) dále zapotřebí, by manželka zlomyslně opustila manžela. Jinými slovy: Nedostatek včasné výzvy k návratu v rozvodovém sporu nemůže býti odstraněn tím, že dodatečně, po rozsudku o rozvodu, dojde k soudní výzvě. Pro rozsudek o rozvodu, na jehož základě jest posuzovati nynější žádost o rozluku, jest tudíž výzva k návratu, jež se stala dodatečně, zcela bez významu. Rekursu bylo vyhověti a návrh zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
V nesporném řízení lze podle § 17 zákona čís. 320/1919 vysloviti rozluku z některého z důvodů vytčených v § 13 rozl. zák. na základě právoplatného rozsudku rozvodového jen, dojde-li soud po provedeném šetření k přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly již tenkráte odůvodnily výrok o rozluce, kdyby bylo o ni žalováno. Usnesením nejvyššího soudu ze dne 21. března 1929 R I 40/29 (sb. n. s. 8806) o dřívější žádosti manžela o rozluku jeho manželství bylo v souhlasu s ustálenou judikaturou (srov. sb. n. s. 6982) vysloveno, že v § 13 c) rozl. zák. jsou stanoveny dvě podmínky tohoto rozlukového důvodu, t. j. nejen zlomyslné opuštění, nýbrž i soudní výzva k návratu a její neuposlechnutí. Poněvadž § 17 rozl. zák. vyžaduje, by skutečnosti, odůvodňující rozlukový výrok, byly tu již za sporu o rozvod a v tomto sporu také najevo vyšly a jen za tohoto předpokladu a za dalších podmínek připouští rozhodnutí o rozlukovém důvodu v řízení nesporném, plyne z jasného doslovu zákona, že nelze tohoto ustanovení § 17 rozl. zák. použíti, když se druhá skutečnost a podmínka rozluky podle § 13 c) rozl. zák., totiž soudní výzva k návratu a její neuposlechnutí, stala až po právoplatném rozhodnutí sporu o rozvod, a tudíž za rozvodového sporu tu vůbec ještě nebyla a nemohla ovšem v něm ani na jevo vyjíti.

Citace:

Čís. 10501. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 149-150.