NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6716.

Pozemková reforma: I. Obora t. j. les trvale a pevně ohrazený, určený pro udržování a chov zvěře, není plechou, jejímž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajinného, o ráž mluví § 20 zák. příd. — II. Plochou, jejímž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajinného ve smyslu § 20, druhé věty zák. příd., je nejen plocha sama, jež je ukázkou původního rázu krajinného, ale i plocha, jíž je nutně potřebí, aby tato vlastní ukázka původního rázu krajinného byla neporušeně zachována.
(Nález ze dne 13. září 1927 č. 18838).
Prejudikatura: Boh. 1354/22, 5513/26, 5981/26, 6011/26 adm. a j.
Věc: Jan Sch. v H. (adv. Dr. Arnold Barbořík z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu stran propuštění půdy dle § 20 přídělového zákona.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká pralesa, zrušuje se pro nezákonnost, pokud se týká t. z v. komplexu boubínského a předhradí Vím perského, zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím rozhodl žal. úřad o žádosti, jíž st-l jako bývalý svěřenský držitel a nyní vlastník panství V. žádal o ponechání ploch dle § 20 příd. zák. takto: a) Dle § 20 příd. zák. ponechávají se žadateli za podmínek, které budou stpú-em v dohodě s min. škol. dodatečně stanoveny, tyto plochy: b) Zamítá se shora uvedená žádost, pokud jí bylo žádáno za ponechání dle § 20 zák. č. 81/20 dalších v žádosti uvedených nemovitostí.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná vytýká nezákonnost a vady řízení jen oné části rozhodnutí, kterou zamítnuta byla žádost za ponechání těchto v žádosti ze 7. října 1924 uvedených nemovitostí: 1. t. zv. předhradí zámku ve V., 2. pralesa boubínského a 3. t. zv. komplexu boubínského, které st-l také dle § 20 příd. zák. reklamoval.
O stížnosti té uvážil nss toto:
Ad 1. Tak zvané předhradí zámku ve V.
St-l žádal, aby mu byl dle § 20 příd. zák. ponechán zámek ve V. jako historická památka, uváděje, že objekt jím takto reklamovaný skládá se z vlastního hradu a předhradí. V žádosti vylíčil historii celého objektu a připojil seznam parcel, z nichž se objekt ten skládá. Nař. rozhodnutím propustil žal. úřad ony plochy, jež tvoří zámek (hrad sám), kdežto ponechání ploch t. zv. předhradí zamítl. Zamítnutí to odůvodňuje nař. rozhodnutí dvojím důvodem: a) Uvádí, že komise prohlídkou budov a hlavně pohledy na zámek v-ský z dálky a různých stran svět. dospěla k úsudku, že této skupině budov adm. a hospodářských není možné přiznati charakter historické a umělecké památky ve smyslu § 20 příd. zák., stejně jako nemá charakteru krásy přírodní příjezdní cesta k zámku vedoucí, b) Vyslovuje právní názor, že nároku vlastníka dle § 20 příd. zák. netřeba vyhověti stejně jako právu volby dle § 11 záb. zák., jestliže by ponecháním plochy dle § 20 příd. zák. kvalifikované bylo znemožněno neb aspoň značně ztíženo účelné provedení poz. reformy. Poněvadž pak stát, který převezme lesy st-lovy, zřídí ve V. správu stát. lesů a statků, bude nezbytně potřebovati jednak kanceláří, jednak bytů pro úředníky, jednak i stájí pro potahy lesní správy, vyžaduje veř. zájem, aby převzal i tak zvané předhradí, jež posud účelům těm sloužilo. Vlastník po provedení poz. reformy nebude budov předhradí potřebovati a nebylo by tedy spravedlivo a slušno, aby veř. zájem a účelné provádění poz. reformy ustupovaly nároku vlastníkovu, i kdyby předhradí mělo povahu historické památky dle § 20 příd. zák.
Právem vytýká stížnost důvodu pod b) uvedenému nezákonnost. § 20 příd. zák. přiznal vlastníku zabrané půdy nárok na ponechání ploch ve druhé větě uvedených, vázav nárok ten jedině na to, že vlastník podrobí se stanoveným podmínkám. Jinak nárok ten neomezil, zejména nevytkl, jak učinil při právu volby dle § 11, 1. věty stanoveném slovy »pokud možno«, že by nárok ten bylo možno neuspokojiti tehdy, kdyby účelné provedení poz. reformy bylo* tím mařeno neb ztíženo. Již proto nemohl tedy žal. úřad zamítnouti žádost st-lovu z důvodu, že stát nutně budov předhradí to tvořících potřebuje, je—li ovšem předhradí to hist. památkou. Nss shledal proto nař. rozhodnutí, pokud spočívá na tomto důvodu, nezákonným.
Pokud jde o důvod pod a) shledal nss, že řízení je podstatně vadným. Již obrat v odůvodnění použitý: »není možno plně přiznati charakter hist. a uměl. památky ve smyslu § 20 příd. zák.« zavdává podnět k pochybnostem o tom, co výrokem tím stpú mínil, když slovo »plně« je naprosto neurčité a připouští výklad, že snad určité části předhradí se za památky hist. uznávají, jiné nikoli, ale i výklad, že sice jde o památku hist., ale ne takovou, jakou má zákon na mysli. Již tato neurčitost je vadou a to podstatnou, když nař. rozhodnutí dále již ničeho neuvádí pro své zjištění, že nejde o plochu ve druhé větě § 20 příd. zák. uvedenou. Neboť »pohledy na zámek v-ský z dálky a různých stran světových«, jimiž komise dle nař. rozhodnutí dospěla k názoru, že nelze předhradí »plně« přiznati charakter památky historické, nemohou nikterak přispěti k zjištění, jde-li o historickou památku.
Protokol o místním šetření obsahuje stran předhradí toto zjištění: »V býv. předhradí postaven býval před dávnými časy pivovar, který se zrušil a na místo něho postavena byla zde řada adm. budov, ve kterých umístěny jsou kanceláře, úřednické byty a stáje, jak dříve v protokolu uvedeno jest. Při hlavním vstupu do těchto budov stojí starožitná brána a do zahrady vybíhá křídlo s kolonádou, které je zakončeno věží. Této skupině adm. budov není možno přiznati plně charakter požadovaný ve smyslu § 20 příd. zák.« Naproti tomu tvrdil zástupce st-lův při komis, šetření, že předhradí je hist. památkou a žádal, aby bylo vyžádáno o tom dobrozdání min. škol. V žádosti, jíž ponechání zámku i podhradí se domáhá, uvedl popis i různá data, z nichž povahu podhradí jako hist. památky dovozoval.
Zda nějaká budova neb soubor budov má takové znaky, které jí vtiskují ráz památky hist., je otázkou skutkovou, která může býti zodpověděna v případě sporu jen na základě znaleckého důkazu. Straně musí býti poskytnuta příležitost, aby k podanému znaleckému důkazu zaujala stanovisko a proti němu případně i protidůkaz jiným znalcem vésti mohla (srovnej nál. Boh. 1354/22 adm.).
V daném případě vytkla strana, že posudek o povaze předhradí je mylný, když klade hlavní důraz na užívání jednotlivých budov, vylíčené v protokole. Vytýkajíc, že o podání posudku a dobrozdání nebylo požádáno min. škol., resp. památkový úřad, žádala strana slyšení jiného znalce. Za tohoto stavu shledal nss, že skutkové zjištění žal. úřadu o tom, že tak zvané předhradí zámku ve V. znaky hist. památky nevykazuje, t. j. že památkou takovou není, vedle oné neurčitosti zaviněné slůvkem »plně« je ztíženo i dalšími vadami; jednak omezuje se protokol na konstatování, čemu budovy t. zv. předhradí nyní slouží, což pro otázku, jde-li o památku hist., je zřejmě irelevantní, jednak nevyvrací ani protokol, ani nař. rozhodnutí tvrzení st-lova, že vzhledem k době, kdy předhradí bylo zbudováno a vzhledem k rázu jeho je i ono hist. památkou, aniž zaujímá k tvrzení tomu a návrhu na slyšení dalších znalců vůbec stanovisko. Dospěl proto nss ke zrušení výroku, jímž zamítnuta byla žádost o ponechání tak zv. předhradí ve V. podle § 20 příd. zák. a to pro vady řízení, třeba by nesdílel názor st-lův, že stpú je v každém případě povinen vyžádati si dobrozdání míň. škol. Že k tomu povinen není, dovodil nss již v nál. Boh. 5513/26 adm.
ad 2. a 3. Prales boubínský a tak zvaný komplex boubínský.
Nař. rozhodnutí výslovně uznává, že vlastní prales boubínský ve výměře 46 ha, 66 a, 66 m2 jest nepochybnou, ano jedinečnou ukázkou původního stavu přírody a tedy ukázkou původního rázu krajinného. O kvalifikaci jeho jako plochy vzpomenuté ve 2. větě § 20 příd. zák. není tedy mezi stranami sporu. Přes to však žal. úřad žádost st-lovu o propuštění pralesa zamítl z důvodů, jež — jak rozhodnutí praví — shrnouti lze v tyto věty: »Nebezpečí rozmnožení škodlivého hmyzu, jímž prales ohrožuje lesy okolní a potřeba ochrany pralesa od majitele okolních lesů proti nebezpečí polomů vyžadují jednotnosti hospodaření v obou částech komplexu boubínského. V tom směru není rozporu mezi stpú-em a žadatelem. Nebezpečí, jímž hrozí prales, je hrozivější, než nebezpečí pralesu hrozící. Nutno tedy uvažovati, kdo poskytuje větší záruku, že bez újmy a poškození pralesa dovede uchrániti okolní lesy nebezpečí z pralesa jim hrozícího. Větší záruku poskytuje v tom směru stát jako majitel okolních lesů, poněvadž i při tom zůstává jeho povinností jako vrcholné instituce veřejnoprávní dbáti o zachování přírodních a jiných památek. Stejné jistoty na straně dosavadního vlastníka nebylo by dosaženo ani uložením podmínek, poněvadž podmínky by odporovaly zásadám, na nichž reservace byla založena. Mimo to nelze připustiti, aby vlastníku reklamované plochy ve výměře 46 ha v zájmu jejího zachování bylo ponecháno skoro 5800 ha, které by takto unikly poz. reformě«.
Stížnost popírá především, že by hmyz v pralese mohl se rozmnožiti tak, že by ohrozil okolní lesy. Odv. spis namítá, že popření to je nepřípustným novem, ježto st-l při místním šetření skutečnost tu nepopřel, ač protokol o místním šetření výslovně uvádí: »prales poskytuje příznivé podmínky pro rozmnožení škodlivého lesního hmyzu. Následkem toho může svou existencí ohroziti okolní rozsáhlé lesy, uprostřed nichž je položen . . . .« Nss neshledal potřebu zabývati se otázkou, je—li toto tvrzení stížnosti nepřípustným novem či nikoli a to proto, poněvadž nárok st-lův nemohl pro toto nebezpečí, i kdyby existovalo, být zamítnut. Účelem ustanovení §u 20 příd. zák. je ochrana krás přírodních, rázu krajiny, památek přírodních, historických a uměleckých. Na plochy, jichž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajinného může vlastník vznésti nárok a může žádati jich propuštění dle §u 20 příd. zák., podrobí-li se podmínkám stanoveným stpú-em v dohodě se zúčastněnými min-y, podmínkám, jež trvání ploch těch v původním stavu mají zajistiti.
Že prales na Boubíně ukázkou původního rázu krajiny je, žal. úřad sám vyslovil. Že by st-l odpíral se podrobiti podmínkám, jež by trvání pralesa měly zajistiti, úřad vůbec netvrdí. Z výsledků šetření nevychází a nař. rozhodnutí také neopírá se o to, že by z dosavadního chování vlastníkova mohlo býti usuzováno, že neskýtá dostatečných záruk pro zachování pralesa. Naopak jde na jevo z protokolu o místním šetření a nař. rozhodnutí samého, že prales ten jest posud ukázkou původního stavu přírody, z čehož plyne, že vlastník nepodnikl v něm ničeho, z čeho dalo by se usuzovati, že jej zachovati nechtěl a nechce.
Pak ovšem jsou stran pralesa podmínky § 20 příd. zák. 2. věty dány. Odepřel-li žal. úřad propuštění z důvodu, že z pralesa toho mohlo by snad vzniknouti nebezpečí hmyzové pohromy pro okolní lesy, nemá důvod ten opory v zákoně. Neboť je—li účelem §u 20 příd. zák. zachování pralesa jako ukázky původního rázu krajiny a má-li vlastník nárok na propuštění jeho právě za tím účelem a podmínkou, aby prales zachoval, nelze pro zamítnutí nároků toho uvésti, že eventuelním propuštěním budou okolní lesy vydány nebezpečí. Ochrániti okolní lesy před eventuelním nebezpečím po případě za cenu zničení pralesa, je věcí úřadů jiných, nikoli stpú-u. Ten má dbáti zachování ukázek původního rázu krajinného a je povinen plochy takové vlastníku, o propuštění jich žádajícímu, propustiti, není-li konkrétními fakty zjištěno, že neskýtá záruky pro dosažení tohoto cíle. Důvod žal. úřadem uplatněný je tedy v rozporu se zákonem.
Uvádí-li žal. úřad dále, že větší záruky pro bezpečnost okolních lesů poskytne stát, stane-li se vlastníkem pralesa, a že ani uložením vhodných podmínek nebyl by majitel okolních lesů proti eventuelním škodám invasí hmyzu z pralesa dostatečně pojištěn, jsou důvody ty zřejmě jen důsledkem názoru, že propuštění lze odepříti, když propuštěním vznikne nebezpečí škody lesům okolním. To však není důvodem pro odepření a nemohou jím tedy býti ani tyto skutečnosti, jichž se žal. úřad důsledkem svého mylného názoru dále dovolává.
Jako další důvod, proč prales st-li nebyl propuštěn, uvádí žal. úřad, že nelze připustiti, aby vlastníku v zájmu zachování pralesa ve výměře 46 ha bylo ponecháno skoro 5800 ha, totiž cely komplex boubínský, vlastníkem dle § 20 příd. zák. požadovaný.
Aby mohlo býti rozhodnuto, zda tento důvod by nař. výrok opravňoval, bylo nutno obírati se především otázkou, možno-li st-li přiznati nárok na propuštění tohoto komplexu bez ohledu na jeho eventuelní vztah k pralesu. Neboť bude-li nárok ten uznán, padne tento důvod stpú-u sám sebou, poněvadž pak bylo by komplex ten propustiti nikoliv v zájmu zachování pralesa, nýbrž proto, že podmínky nároku na jeho propuštění jsou dány i beze vztahu k pralesu.
Podmínkou uznání nároku je, že komplex ten je některou z ploch uvedených ve druhé větě §u 20 příd. zák. St-l ve své reklamaci dle §u 20 příd. zák. uvedl, že Boubín je okrasou krajiny, že je plotem ohrazen a že chová se v něm vysoká zvěř. Při místním šetření opakoval své tvrzení, že celý komplex je okrasou krajiny, že je to obora, v níž chová se vysoká zvěř, jež více a více z jiných lesů mizí. Z těchto hledisk reklamoval st-l komplex boubínský zcela nezávisle na pralesu, ovšem dále uvedl, že v zájmu zachování pralesa nutno zachovati jednotnost hospodaření v celém tomto komplexu včetně pralesa v něm se nalézajícího, zejména zachovati u pralesa ochranné pásmo, aby mohlo býti zabráněno pokud možno nejvíce polomům, které by mohly nastati, kdyby přiléhající lesy byly pokáceny bez ohledu na prales.
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že lesnímu komplexu boubínskému (vyjma vlastní prales) nelze přiznati charakter přírodní krásy ve smyslu §u 20 příd. zák. Je ovšem okrasou krajiny, ale tam, kde příroda vytvořila mohutné horské pásmo s vrchy a údolími a tím oku lidskému poskytla nadbytek přírodních krás, není ani hora Boubín něčím jedinečným. Ustanovení §u 20 příd. zák. chce chrániti jen to, co jako zvláštnost nebo dokonce jako jedinečné ochrany takové zasluhuje. Boubín jako jedna z nesčetných krás Šumavy není takovou zvláštností ani něčím jedinečným. Není (vyjma vlastní prales) ukázkou původního rázu krajiného a neslouží zachování rázu krajiny. Fakt, že jest oborou, mu charakteru plochy dle §u 20 příd. zák. také nedodává.
Stížnost stojí na stanovisku, že zákon mluvě o plochách, jež slouží okrase krajiny, nemá na mysli jen unikáty (něco jedinečného), nýbrž krásy přírodní, a tvrdí dále, že Boubín přes to, že je mezi ostatními krásami šumavskými, je přece i tam něco zvláštního, neobyčejného, takže slouží okrase krajiny ve smyslu §u 20 příd. zák. Vedle toho uvádí stížnost, že obora, chovajíc vysokou zvěř z lesů středoevropských mizící, zachovává původní ráz krajiny a že i s toho hlediska patří komplex ten k plochám v §u 20 příd. zák. uvedeným.
Nss vyslovil již opětně, že vlastník zabrané půdy má dle §u 20 příd. zák. nárok jen na ony plochy, jež uvedeny jsou v §u 20 příd. zák. ve větě druhé. Z těch pak zde, kde jde o to, má-li st-l nárok na propuštění komplexu boubínského s výjimkou vlastního pralesa a bez vztahu na prales, přicházejí v úvahu plochy, které slouží jinak (t. j. jinak než parky a přírodní parky) k okrase krajiny a jichž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajinného, ježto stížnost sama jen jako takové plochy je označuje ve shodě s tím, co již v řízení adm. o nich bylo tvrzeno. Plochami sloužícími jinak k okrase krajiny rozumí nss plochy, které vystupují z přirozeného rámce krajiny a krásu její zvyšují a které mimo' to přičiněním a prací ruky lidské tohoto vynikajícího rázu nabyly. Tak judikováno v nál. Boh. 5981/26 a Boh. 6011/26 adm.
Při tomto svém stanovisku nemohl ovšem nss shledati, že by komplex boubínský (s výjimkou pralesa), totiž hora Boubín, měla býti st-li jako plocha sloužící k okrase krajiny dle §u 20 příd. zák. propuštěna, když dle stížnosti samé krása její spočívá v tom, že svou mohutnosti, svou poněkud posunutou polohou, svým odlišným rázem, způsobeným úkazy přírodními (mlhami, hustými lijáky, spoustami sněhu a pod.) a tím, že celá je porostlá lesy, je něčím zcela zvláštním, imposantním, dominujícím a neobyčejným i mezi ostatními krásami Šumavy. Neboť, byť by snad i byla dána první z podmínek, že totiž Boubín vystupuje z přirozeného rámce krajiny a zvyšuje její krásu, není dán předpoklad druhý, když stížnost netvrdí, že důvody, proč dle jejího názoru krásu Šumavy zvyšuje, mají základ v činnosti lidské, k tomu cíli se nesoucí. Poněvadž tedy Boubín již s tohoto hlediska nespadá pod dojem ploch §u 20 příd. zák., jež jinak slouží k okrase krajiny, nemohl nss shledati nezákonným, odmítl-li žal. úřad jej dle §u 20 příd. zák. propustiti jako plochu k okrase krajiny sloužící, aniž bylo potřebí zabývati se otázkou, zda zvyšuje krásu krajiny a vystupuje z jejího přirozeného rámce.
St-l stál a stojí i ve stížnosti vedle toho i na stanovisku, že komplex ten měl mu býti propuštěn jako obora. Považuje totiž oboru za plochu, jež zachovává původní ráz krajiny a odůvodňuje názor svůj tím, že chová se v oboře vysoká zvěř, která při intensivním hospodaření čím dál tím více z lesů středoevropských mizí. § 20 příd. zák. uvádí mezi plochami, na které vlastníku přísluší nárok, i plochy, jichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného. Dle názoru nss-u míní zákon plochami těmi takové plochy, které na rozdíl od ploch jiných zůstaly po jistou dobu zpět počítáno nedotčeny lidskou kulturou, která je upravujíc ostatní plochy tak, aby je přizpůsobila svým potřebám a zájmům, z důvodů jakýchkoli ponechala samy sobě, omezujíc se nejvýše na snahy konservační, jež ovšem nesmí jíti tak daleko, aby se jimi onen původní ráz krajiny měnil. Po jakou dobu, bude v každém jednotlivém případě otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění bude závislým na různých skutečnostech, o nichž netřeba se tu šířiti. Neboť obora, t. j. les trvale a pevně ohrazený, určený pro udržování a chov zvěře, zřejmě není takovou plochou. Vždyť lesy oboru tvořící, nehledě k tomu, že se v nich hospodaří jako v jiném lese, snad s některými úchylkami právě povahou obory odůvodněnými, byly na oboru upraveny, vyžaduji jako taková určité zvláštní péče a nelze proto o oboře tvrditi, že je plochou, jejímž účelem je zachovati původní ráz krajiny. Stížnost sama to zřejmě chápe a proto dovozuje, že obora tím, že chová se v ní výská zvěř z lesů středoevropských mizící, původní ráz krajiny zachovává. Ale uváží-li se, že vysoká zvěř žije i v lesích, jež lidé přizpůsobili svým zájmům a potřebám, jež tedy nebyly ponechány samy sobě, nelze říci, že by vysoká zvěř byla nějakým charakteristickým znakem původního rázu krajinného a že by existence její v tom kterém lese, třeba v počtu hojnějším než v lesích jiných, dávala mu ráz plochy, jejímž účelem' je zachovati ukázku původního rázu krajinného.
Nespadá tedy komplex boubínský — nehledí-li se k jeho souvislosti s pralesem — pod pojem plochy sloužící k okrase krajiny a nelze jej ani s hlediska, že je oborou, reklamovati právem ani jako plochu, jejímž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajiny.
Zbývá ještě posouditi, zda nárok na ponechání komplexu boubínského — kromě pralesa, který úřad za plochu v §u 20 příd. zák. ve druhé větě uvedenou uznal — může vyplývati z jeho souvislosti s pralesem a je nutno zkoumati nař. rozhodnutí s hlediska v něm zaujatého, že nelze pro 46 ha pralesa propustiti 5800 ha lesů, tvořících komplex boubínský.
St-l komplex ten skutečně také reklamoval z titulu ochrany pralesa a stojí i ve stížnosti na stanovisku, že prales zachovati možno jen tehdy, bude-li hospodaření lesní v celém komplexu boubínském vedeno tak, aby prales byl chráněn. Z toho dovozuje, že komplex boubínský a prales musí býti ve vlastnictví téže osoby, aby právě hospodaření mohlo býti tímto směrem vedeno'. I žalovaný úřad vychází z téhož názoru. Dospívá ovšem k výsledku opačnému než stížnost. Kdežto tato ze skutečnosti té dovozuje, že třeba st-li propustiti celý komplex, dochází úřad k závěru, že když komplex — s výjimkou pralesa — není plochou ve druhé větě §u 20 příd. zák. uvedenou a nelze jej vlastníku propustiti, nelze, mu propustiti ani prales. Po této stránce uvážil nss toto:
Stpú, rozhoduje o nároku vlastníka dle §u 20 příd. zák., není jeho žádostí vázán do té míry, že by ji buď musel v celém rozsahu zamítnouti neb jí celé vyhověti, shledá-li, že jen část ploch vlastníkem dle §u 20 příd. zák. reklamovaných spadá pod druhou větu §u 20 příd. zák., ač-li ovšem z nějakého prohlášení vlastníkova v řízení učiněného není již předem bezpochybně zjevný jeho úmysl, že nepřijme jen část žádaných ploch, nýbrž jen všechny jako celek. Takový úmysl nijak nedal na jevo st-l, kerý Boubín v přední řadě reklamoval jako okrasu krajiny a oboru a v protokole uvedl: »Nehledě k tomu, jest v zájmu zachování pralesa nutno zachovati jednotnost hospodaření v tomto komplexu a zejména ponechati ochranné pásmo u pralesa . . . .«. Ale pak je pochybena argumentace žal. úřadu, odpírajícího propustiti prales proto, poněvadž nelze propustiti celý Boubín. Stejně pochybeným a nezákonným je, dovolává-li se žal. úřad toho, že propuštěním pralesa vznikla by enkláva, v lesním hospodaření nepohodlná a mající neblahý vliv na sousedské poměry. Vždyť § 20 příd. zák. zřejmě i s enklávami v majetku jiném počítá a nepříjemnost jich pro nabyvatele zabrané půdy nemůže býti na překážku nároku vlastníkovu, který má na půdu jemu zabranou. Vycházeje z těchto úvah, shledal nss, že rozhodnutí žal. úřadu, pokud zamítá žádost st-lovu, aby mu dle §u 20 příd. zák. propuštěn byl vlastní prales boubínský, odporuje zákonu. Nss podotýká, že je právem žal. úřadu, aby určil ve smyslu §u 20 příd. zák. event. po dohodě se zúčastněnými podmínkami, jichž účelem však nemůže býti zabezpečení okolních lesů, nýbrž zabezpečení dalšího trvání pralesa, a že je právem vlastníka, aby prohlásil, že prales za podmínek mu daných z jakýchkoli důvodů převzíti nechce.
Jak již svrchu uvedeno, domáhal se st-l propuštění komplexu boubínského — vyjma vlastní prales — i v zájmu zachování pralesa, tedy vzhledem k jeho souvislosti s pralesem. Při místním šetření dovolával se nutnosti ochranného pásma pro prales, aby pokud možno nejvíce bylo zabráněno polomům, jež by pro prales znamenaly nebezpečí. Rozsah tohoto ochranného pásma blíže neprecisoval, žádaje vlastně komplex celý. Žádost o tento důvod opřenou zamítl žal. úřad poukazem na to, že k vůli 46 ha nemůže býti propuštěno 5800 ha a že i ochranný pás vyžadoval by značné plochy.
O důvodech těch platí to, co bylo řečeno svrchu při pralesu, t. j. že nestačí k zamítnutí nároku vlastníkova. Ovšem vzniká tu otázka, v nař. rozhodnutí expressis verbis neřešená, zda ex titulo ochrany pralesa možno žádati propuštění půdy či nikoli, čili jinými slovy, možno-li vůbec půdu takovou subsumovati pod druhou větu §u 20 příd. zák. Nelze-li ji tam subsumovati vůbec, nemohl by nss dospěti než k zamítnutí stížnosti v tomto bodě, třeba by i důvody, proč ji žal. úřad zamítl, byly pochybené. Proto bylo se touto otázkou zabývati.
V úvahu přicházejí jen tato slova §u 20 příd. zák.: »Stpú může k tomu cíli svoliti, aby plochy, jejichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného nebo zajistiti a ochrániti historické památky a jejich okolí s nimi úzce související, vlastníku byly ponechány... .«. Strany jsou — jak již opětovně bylo řečeno — ve shodě o tom, že prales je ukázkou původního rázu krajinného. Nejde tedy o hist. památku, kterou ani zákon s ukázkou původního rázu krajinného neztotožňuje a nebylo by tedy lze komplex boubínský event. jeho část propustiti jako plochu sloužící k zajištění neb ochránění historické památky neb okolí s ní úzce související. Zbývá jen uvážiti, zda zákon přiznal vlastníku nárok jen na samotné plochy, jež jsou ukázkou původního rázu krajinného, anebo i na plochy, jichž je potřebí k tomu, aby vlastní ukázka původního rázu krajinného vůbec mohla býti zachována. Takovýmito posléz uvedenými plochami nejsou ovšem — jak nss ustáleně judikuje — nikdy plochy, které bez ohledu na svou polohu jen proto jsou reklamovány, aby z jejich výtěžku byl kryt náklad spojený snad se zachováváním ploch prve uvedených (vlastní ukázky původního) rázu krajinného), na příklad dozorem a pod. Slovní znění věty: jejichž účelem je zachovati ukázku původního rázu krajiny a celý účel §u 20 příd. zák. svědčí tomu, že zákonodárce má na mysli nejen plochu samu, jež je ukázkou původního rázu, nýbrž i plochy, jež jsou potřebný a nutný k tomu, aby ukázka původního rázu krajinného byla zachována, t. j. bez nichž by bylo nemožno neb velmi nesnadno, aby vlastník, jemuž taková ukázka byla ponechána, ji dále dochovával. Dle názoru nss-u zákonodárce slovy »jichž účelem jest zachovati vyslovil při ukázkách původního rázu krajiny totéž, co dalšími slovy »zajistiti a ochrániti« při památkách historických, při čemž ovšem při hist. památkách šel ještě dále, připustiv i propuštění okolí s hist. památkou úzce souvisejícího. To je vysvětlitelno povahou věci: při hist. památce není ani blízké s ní související okolí lhostejné, při ukázce původního rázu krajinného okolí je lhostejné, i při jeho změnách ukázka původního rázu krajiny vynikne.
Proto je nss názoru, že st-li přísluší nárok, aby mu z lesního komplexu prales obklopujícího propuštěno bylo tolik půdy, kolik je jí potřebí, aby prales byl — pokud dle zkušenosti a vědy toho je potřebí — dle možnosti ochráněn, ježto jen tímto způsobem může býti ve své celistvosti zachován jako plocha, jejímž účelem je zachovati původní ráz krajiny.
Žal. úřad zamítnuv žádost o propuštění pralesa se vůbec nezabýval otázkou, zda je potřebí pro zachování pralesa jako ukázky původního rázu krajiny ještě jiné plochy — ochranného pásma — a zůstalo řízení po této stránce neúplným a kusým. Zrušení rozhodnutí, týkajícího se pralesa samého, má za následek, že nutno žádost o propuštění komplexu boubínského posouditi i s hlediska souvislosti komplexu toho s pralesem Zákonnost rozhodnutí i žádost za propuštění komplexu toho možno pak posouditi jen po zjištění, zda a pokud komplexu toho neb jeho částí je potřebí pro zachování resp. zajištění a ochránění pralesa. Po té stránce však vůbec nebylo šetření prováděno a bylo proto výrok stran komplexu boubínského — s výjimkou pralesa, stran něhož byl výrok zrušen pro nezákonnost — zrušiti pro vady řízení.

Citace:

č. 6716. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 176-184.