NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Č. 458.

Administrativní řízení: * Stížnost byť i formálně jako stížnost instanční podaná, obsahem však směřující k použití práva dozorčího, jest vždy považovati jen za stížnost dozorčí.
(Nález ze dne 16. června 1920 č. 5401.)
Věc: František Čermák a soudruzi ve Stupně (adv. Dr. K. Setunský v Praze) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu súčastněnou adv. Dr. L. Hammer z Prahy) stran zastavení vývozu uhelných mourů z hald.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Obec Stupno prodala podle usnesení obecního výboru ze dne 4. března 1918 majiteli uhelných dolů Jiřímu St. v Břasích uhelné moury za 4 000 K. František Č. a s ním několik poplatníků obce obrátili se dne 8. ledna 1919 na okresní výbor v Rokycanech se žádostí, aby odvážení mourů bylo zakázáno, dovozujíce, že moury mají cenu nejméně 58 000 K, že byly prodány, aniž byly znalcem odhadnuty, z volné ruky a nikoliv veřejnou dražbou a že k prodeji nebylo vyžádáno schválení okresního zastupitelstva. Dostavši tuto žádost k vyjádření, usnesla se obec ve schůzi výboru ze dne 9. ledna 1919 setrvati na svém usnesení ze dne 4. března 1918 a pokračovati ve vývozu mourů. František Č. a soudruzi v podání ze dne 12. ledna 1919 poukázali ještě u okresního výboru na to, že o prodeji mourů nebylo veřejnosti ničeho známo, a téhož dne přímo u zemského výboru v Praze domáhali se toho, aby zemský výbor, použiv své úřední moci, vývoz mourů zakázal. Okresní výbor v Rokycanech, vykonav šetření, vydal dne 20. února 1919 pod. č. 172 rozhodnutí, že stížnosti Františka Č. a soudruhů do usnesení obecního výboru ve Stupně ze dne 4. března 1918 a 9. ledna 1919 nevyhovuje.
Dne 5. března 1919 došlo na okresní výbor v Rokycanech podání Františka Č., Václava F., Václava H. a Františka M., ve kterém prohlašují, že neuznávají rozhodnutí okresního výboru a žádají, aby za žádných okolností vývoz prodaných mourů nebyl dovolen. Okresní výbor v Rokycanech přikázal dne 3. dubna 1919 pod č. 447 obci Stupnu, aby uhelné moury nedala z obecních hald vyvážeti dříve, dokud nebude o stížnosti do usnesení ze dne 20. února 1919 č. 172 rozhodnuto, a předložil podání se spisy zemskému správnímu výboru v Praze, při čemž navrhl, aby o něm rozhodl, pokládá-li je za odvolání. Zemský správní výbor v Praze sdělil okresnímu výboru přípisem ze dne 25. srpna 1919 č. 79171, že podání Františka Č. a soudruhů ze dne 5. března 1919 č. 447 je žádostí, aby nebyl nadále dovolen vývoz uhelných mourů z hald, že této žádosti bylo vyhověno výměrem okresního výboru ze dne 3. dubna 1919 č. 447 a že pro zemský správní výbor nemá vzhledem k tomu důvodu pro další opatření.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Nutno především vytknouti, že na nejvyšší správní soud podána byla toliko stížnost Františka Č. Na rubu stížnosti uvedeni jsou sice jako stěžovatelé František Č. a soudruzi, jména soudruhů Františka Č. nejsou však ze stížnosti patrná a stížnost jest také toliko Františkem Č. podepsána. Procesní postavení stěžovatele má tedy toliko Frant. Č.
Ve věci samé jest míti na mysli toto:
Ze správních spisů jde na jevo, že proti usnesení obecního výboru ve Stupně ze dne 4. března 1918, kterým byly uhelné haldy mourové ve vlastnictví obce se nalézající prodány ředitelství dolů Šternberských za 4 000 K, nikdo nikdy žádné stížnosti u příslušné instance podací t. j. u obecního úřadu ve Stupně nepodal.
Nutno tudíž míti za to, že usnesení toto vešlo v právní moc. Stížnost třebas nikoliv výslovně a určitě, přece alespoň jaksi mimochodem brání se proti tomuto úsudku, vyzvědajíc, že prý sezení obecního výboru ze dne 4. března 1918 bylo tajné, že usnesení zmíněné nebylo uveřejněno a že šlo o disposici s majetkem obce, která se platně mohla státi toliko se schválením okresního zastupitelstva (§ 97 ob. zř.). Při veřejném ústním líčení bylo nad to ještě zástupcem stěžovatelovým tvrzeno, že v sezení ze dne 4. března 1918 nebyly ani přítomny osoby, které v protokolu o sezení sepsaném jako přítomné jsou uvedeny, a že na sezení účast bral a o prodeji hlasoval virilista, s nímž kupní smlouva o mouru byla dojednávána.
Nejvyšší správní soud neshledal však potřeby na tyto vývody blíže vejíti. Zjištěno je, že stěžovatel nejposléze v době, kdy okresnímu výboru Rokycanskému podával svoji první dohlédací stížnost t. j. dne 7. ledna 1919, o obsahu usnesení onoho úplně byl zpraven a přece ani pak ve lhůtě zákonné a u příslušného podacího místa řádného odvolání nepodal.
Tím vyloučen byl z práva uplatňovati své námitky proti usnesení tomuto, které by jako poplatník obce mohl učiniti a ztratil i možnost potírati usnesení to z oněch důvodů formálních, které lze přednésti jen v řádné stížnosti. Mezi tyto důvody patří i námitka, že usnesení obce přesahuje meze hospodářské správy i že vztahuje se na objekt podřízený' dohlédací moci vyšších orgánů autonomních. Pokud pak jde o námitky přednesené teprve při ústním veřejném líčení, nelze na ně pozírati vzhledem k § 18 zákona o správním soudě.
Z toho všeho je patrno, že všechna podání, která stěžovatel ve sporné záležitosti učinil a jež řídil ať na okresní výbor ať na zemský správní výbor, nemohou vůbec býti pojímána za formální stížnosti, o nichž by musila odvolací instance jako taková in conereto rozhodovati, nýbrž že všechna tato podání byla jen žádostmi interesentů obracejících se na úřady dozorčí, aby tyto svoji dohlédací moc vůči obci vykonávaly. Ani podání ze dne 5. března 1919 č. 447, které obrací se polemicky proti usnesení okresního výboru ze dne 20. února 1919 č. 172 a bylo podáno do 14 dnů po doručení tohoto usnesení u okresního výboru, nelze pokládati za řádnou stížnost. Vždyť směřuje jen proti tomu, že okresní výbor neužil své dozorčí moci vůči obci ve směru podateli navrhovaném, a chce docíliti toho, aby zemský správní výbor jako dozorčí úřad zase jen u výkonu své vlastní moci dohlédací buď okresní výbor pohnul, aby svoji moc dozorčí ve směru stěžovatelem žádaném vykonal, anebo aby sám opatření potřebné učinil.
Ježto strana na výkon práva dozorčího úřadům příslušejícího a jim nikoliv k ochraně subjektivních nároků soukromníků, nýbrž jen v zájmu veřejného dobra propůjčeného nemá práva, nemůže také míti ani práva stěžovati si do neužití tohoto práva na vyšší orgán a musí proto i stížnost ze dne 5. března 1919 č. 447, třebas i vykazovala formální náležitosti odvolání dle § 77 zákona o okresních zastupitelstvech, přes to býti charakterisována jako pouhá žádost o úřední zakročení v cestě dohlédací.
Není proto ani porušením zákona, neuznal-li naříkaný výnos podání toto za stížnost, ani nelze z důvodů již shora vyložených shledávati porušení nějakých subjektivních práv stěžovatelových, neshledal-li zemský správní výbor za nutno použíti svého dohlédacího práva takovým způsobem a v tom směru, jak si toho přál stěžovatel, nýbrž pokládal-li za dostatečné ono opatření, které by byl již učinil okresní výbor.
Z úvah těchto bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 458. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 411-413.