NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 9048.

Pojištění nemocenské (Slovensko). Ručí nájemce nádražní restaurace za nedoplatky nemocenských příspěvků za personál restaurační z doby předchůdce?
(Nález ze dne 7. února 1931 č. 1854).
Prejudikatura: Boh. A 6766/27, 7565/28, 8272/29.
Věc: Jan K. v L. (adv. Dr. Ant. Slavíček z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o ručení za nemocenské příspěvky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní dělníky pojišťující pokladna v Humenném vyslovila záručním platebním rozkazem z 15. října 1925 podle § 21 min. nař. č. 4790/1917 M. E. ručební povinnost st-le jako nástupce v podniku nádražní restaurace v L., provozovaného před ním Janem J., a zavázala ho zaplatiti jí nemoc, příspěvky v částce 2328 Kč 07 h, dluhované tímto za jeho zaměstnance v uvedeném podniku za dobu od 1. ledna do 30. listopadu 1922. Odvolání podané st-lem z tohoto plat. výměru jmenovaná pokladna zamítla. Další stížnosti jeho okresní úřad v Humenném rozhodnutím z 23. dubna 1926 vyhověl, výměr pokladny zrušil a st-le zprostil povinnosti zaplatiti shora uvedené nemocenské příspěvky. K odvolání okr. pokladny pro dělnické pojištění v Humenném zrušilo min. soc. péče nař. rozhodnutím rozhodnutí okresního úřadu v Humenném a zavázalo st-le podle 3. odst. § 21 min. nař. č. 4790/1917 k zaplacení uvedených příspěvků z těchto důvodů: Jak ze spisů jest patrno, provozuje Jan K. na témže místě totéž živnostenské odvětví, živnost hostinskou, jako jeho předchůdce Jan J. Z toho jde na jevo, že provozuje podnik totožný s podnikem předchůdce. Proti pohledávce požadované na základě solidárního ručení nelze namítati, že okresní pokladna pro dělnické pojištění v Humenném proti původnímu dlužníku vůbec nepostupovala nebo jen opožděně (5. odst. § 21 min. nař. č. 4790/1917).
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí založeno jest po stránce skutkové na zjištění, že st-l provozuje jako nájemce živnost hostinskou v nádražní restauraci na stanici L. na témže místě a jako stejné živn. odvětví jako dřívější nájemce téže restaurace, Jan J. Správnost těchto zjištění stížnost nepopírá a sama uvádí, že st-1 najal smlouvou nájemní z 10. prosince 1922 řečenou restauraci od ředitelství čsl. státních drah v Košicích od 1. října 1922. Z uvedených skutkových zjištění usoudil žal. úřad, že st-1 provozuje totožný podnik jako jeho předchůdce Jan J. Ani proti tomuto úsudku nemá stížnost stižních bodů.
Výrok, kterým uznán byl st-l povinným, aby zaplatil okresní dělníky pojišťující pokladně v Humenném nemocenské příspěvky, dluhované Janem J., odůvodnil žal. úřad po stránce právní ustanovením § 21 odst. 3 min. nař. č. 4790/1917. Vycházel tedy při tom zřejmě z právního názoru, že st-le nutno jako majitele podniku pokládati za nástupce v podniku Jana J. jako původního dlužníka.
Stížnost proti tomu namítá, že nař. rozhodnutí odporuje zákonu a dovozuje, že § 21 cit. min. nař. rozeznává dva činitele, totiž majitele podniku a nástupce majitele v podniku. Majitelem podniku jest po názoru stížnosti ředitelství čsl. státních drah v Košicích, resp. čsl. stát. Tato osoba majitele podniku se vůbec nezměnila. Podnikatelem podle 2. odst. § 21 cit. min. nař. byl až do 30. září 1922 Jan J., a za něho ručí jmenované ředitelství jako hlavní podnikatel. Podle 3. odst. téhož nař. ručí dále za nedoplatky pojistného každý následující majitel podniku. Výklad tohoto pojmu uvádí tam zákon v závorce jako nástupce v podniku souhlasně s ustanovením obchod. zákona (zák. čl. XXXVII:1875) a § 20 zák. čl. LVII:1908, který stanoví podmínky převodu obchodní živnosti, maje tu na mysli převod majitele obchodu na nástupce, jenž je tak majitelem živnosti. S převzetím obchodní živnosti přejímá nástupce, majitel i všechna ostatní práva a povinnosti, s živností až dosud spojená, jako místnosti, firmu, okruh zákaznictva, zařízení, zboží, nároky a dluhy. Jde tu tedy vlastně jen o změnu v osobě majitele. Těchto znaků však u st-le vůbec není, neboť on žádné živnosti, žádných zaměstnanců ani nic jiného od Jana J. nepřevzal. St-l uzavřel smlouvu jako podnikatel přímo s ředitelstvím státních drah v Košicích a s nikým jiným, způsob nabytí práva st-lova byl původní, nikoli odvozený od Jana J., s nímž st-l nebyl nikdy v žádném právním poměru.
Z uvedených právních hledisek stran jest zřejmo, že na sporu jest otázka st-lova nástupnictví v podniku, který před ním provozoval Jan J. Právním pramenem, z něhož nutno čerpati odpověď na tuto spornou otázku, jest toliko ustanovení 3. odst. § 21 nař. uher. min. obch. ze 14. prosince 1917 č. 4790 M. E., podle něhož ji také žal. úřad posuzoval, neboť tam dána jest specielní norma upravující ručební povinnost nástupce v podniku za nedoplatky pojistného původního dlužníka. Pokud stížnost při svém výkladu pojmu »nástupce v podniku« poukazuje na ustanovení zák. čl. XXXVII:1875 a LVII:1908, nemá tento poukaz pro posouzení daného sporu právního významu, ježto předpisy tyto upravují ručební povinnost přijímatele závodu za závazky převodcovy podle obchodního, resp. občanského práva, o tuto soukromoprávní ručební povinnost zde však nejde, nýbrž jen o veřejnoprávní závazek normovaný ve 3. odst. § 21 cit. min. nař. Podle tohoto předpisu jest za nedoplatky nemocenských příspěvků odpověděn nejen původní dlužník, ale každý, kdo toho kterého času jest majitelem podniku (nástupcem v podniku). Pojem nástupnictví v podniku vymezují další věty 3. odst. cit. §, kde se praví: »Ohledně této povinnosti, která jest rovněž solidární, posouditi se má totožnost podniku, pokud se týče okolnost, provozuje-li nástupce podnik původního dlužníka, podle daných okolností. Totožnost podniku nevylučuje okolnost, že nástupce v podniku opatřil si obchodní zařízení od kupců z dražby provedené proti předešlému majiteli, lze-li jinak totožnost podniku zjistiti.« Ručební závazek podle tohoto předpisu zakládá se tedy převodem provozu téhož podniku s osoby původního dlužníka na osobu ručitelovu. Kriteriem pro ručení nástupce v podniku jest jen, aby provozoval podnik původního dlužníka, tedy po stránce subjektivní vlastnost podnikatele, po stránce objektivní pak totožnost podniku. Zákon nečiní nikde rozdílu mezi nabývacími způsoby podniku. Nesejde proto vůbec na tom, na jakém právním titulu spočívá provoz podniku novým majitelem. Jeho závaznost neplyne z faktu převodu, nýbrž z totožnosti podniku, jím provozovaného (srov. nál. Boh. A 6766/27 a 7565/28).
Dlužno proto zkoumati, zda v daném případě jsou shora vytčené předpoklady ručení st-le jako nástupce v podniku ve smyslu § 21 min. nař. č. 4790/17 splněny. Totožnost podniku provozovaného st-lem s podkem, který provozoval jeho předchůdce Jan J., není sporná, jak výše bylo již uvedeno, takže objektivní předpoklad ručební povinnosti st-lovy jest dán. Po stránce subjektivní však stížnost popírá, že by st-1 byl nástupcem v podniku J-ovu, vycházejíc z názoru, že majitelem podniku jest stát jako vlastník budovy, v níž nádražní restaurace v L. se provozuje. Tento právní názor jest však mylný.
Odpovědnost za nedoplatky pojistného původního dlužníka ukládá § 21 cit. min. nař. v odst. 3 dočasnému majitele podniku (nástupci v podniku). Podnikem v daném případě není nádražní budova, náležející vlastnicky státu, nýbrž živnost hostinská, kterou provozuje v ní st-1 na základě vlastní své koncese jako nájemce na svůj účet, tedy na své risiko, se svými zaměstnanci. Okolnost, že tento svůj podnik hostinství provozuje v budově nenáležející jemu, nýbrž státu, jest při posuzování otázky jeho podnikatelské vlastnosti nerozhodná, ježto k pojmu majitele podniku nenáleží jako nezbytný pojmový znak, aby podnik byl provozován vždy také v jeho vlastní budově, ve vlastních místnostech a s vlastním zařízením. Rozhodným kriteriem jest tu jen, že nějaká činnost se provozuje na vrub dotčené osoby, t. j. že výtěžek i ztráta z ní plynoucí (podnikatelské risiko) ji postihuje, čili že práce a služby se vykonávají na její účet. Poněvadž hostinskou živnost v nádražní restauraci provozuje st-l jako její nájemce nepopřené na svůj účet, jest on majitelem tohoto podniku, a nikoli stát, jak stížnost mylně se domnívá, neboť stát, pokud jde o provozování této živnosti, žádné činnosti nevyvíjí a na jeho účet žádné práce a služby se v ní nevykonávají.
Pokud stížnost dovozuje, že st-l podnik, o který jde, najal od ředitelství státních drah, že s předchůdcem v něm Janem J. nebyl v žádném právním poměru, že od něho práva k jeho provozování nenabyl a že způsob nabyli tohoto práva není proto odvozeným, stačí odkázati na to, co bylo jíž uvedeno shora v příčině předpokladů ručební povinnosti nástupce v podniku podle § 21 min. nař. č. 4790/17, že totiž nesejde na tom, na jakém právním titulu a nabývacím způsobu provoz podniku novým majitelem spočívá. K tomu budiž zde jen ještě doloženo, že ručební povinnost nástupcova není závislá na tom, aby on převzal podnik přímo od svého předchůdce, nebo hned po něm a aby byl jeho právním nástupem. Jest proto bez právního významu také okolnost, stížností zdůrazňovaná, že st-l nepřevzal koncese po Janu J., neboť pro posouzení otázky, jeli jeho nástupce, jest i tato okolnost irelevantní (srov. také nál. Boh. A 8272/29). Podle toho dlužno tedy st-le pokládati za majitele podniku, provozovaného před ním Janem J. a za nástupce v jeho podniku ve smyslu 3. odst. § 21 cit. min. nař., takže jest tím dán i subj. předpoklad ručební povinnosti st-lovy podle této normy.

Citace:

č. 9048. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 372-375.