NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 5023.

Novela o právu manželském.
Rozluka každého manželství, rozvedeného po působnosti rozlukového zákona, dle §u 15 rozl. zák. se připouští jen za souhlasu druhého manžela.
(Rozh. ze dne 6. května 1925, R I 367/25.)
Soud prvé stolice zamítl návrh manžela, by bylo rozloučeno manželství, rozvedené dobrovolně dne 22. června 1921, ježto manželka neprojevila s rozlukou souhlas. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Výtka, že srovnalá usnesení nižších soudů zřejmě odporují zákonu (§ 16 nesp. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák.), není odůvodněna. Výklad, jehož se dostalo §u 16 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. nižšími soudy, jest správným a hoví stálé judikatuře tohoto nejvyššího soudu (Sb. n. s. čís. 414, 2669, 3351), který neshledává příčiny, by se od ní odchýlil. §§ 15 a 16 řečeného zákona těsně spolu souvisí. V §u 15 jest stanovena zásada, že, bylo-li manželství soudně rozvedeno, může každý manžel, nechce-li žalovati o rozluku z jiného důvodu, uvedeného v §u 13, žádati — v řízení nesporném — za rozluku pro nepřekonatelný odpor. Co do času, kdy lze podati žádost, § 15 však rozeznává. Šlo-li o manželství, rozvedené před vydáním zákona, bylo lze žádati za rozluku již po uplynutí šesti měsíců od provedeného soudního rozvodu; jde-li však o manželství, rozvedené po vydání zákona, lze podati žádost teprve, když uplynul alespoň rok od provedeného soudního rozvodu. V obou případech pak se vyžaduje, že manželé neobnovili manželského společenství. Navazuje na tato ustanovení, upravuje § 16 v prvém odstavci bodu a) povšechně postup při žádostech za rozluku dle §u 15 a stanoví především, že souhlasí-li oba manželé s rozlukou a nabude-li soud konaným šetřením přesvědčení, že jest tu vskutku nepřekonatelný odpor, vysloví rozluku usnesením. Zákon žádá tudíž pro povolení rozluky k pouhé žádosti manželů již rozvedených zásadně jednak svolení druhého manžela, jednak zjištění nepřekonatelného odporu, zákonem jen předpokládaného. Z této zásady připouští druhý odstavec bodu a) dvě výjimky ve prospěch manželství, rozvedených před působností zákona, a to první pro případy, kdy od provedeného soudního rozvodu neuplynula ještě tři léta, druhou pak pro případy, v kterých toto tříletí již prošlo. Jde-li totiž o manželství, rozvedené před působností zákona, neuplynula-li však ještě tři léta od provedeného soudního rozvodu, stačí, když soud nabude přesvědčení, že nejde o čin nerozvážný, t. j. zjišťování nepřekonatelného odporu odpadá a na místě toho se zjišťuje jen rozvážnost činu, roz. žádosti za rozluku. Tím však není řečeno, že se v takovémto případě nevyžaduje souhlasu druhého manžela, naopak náležitost ta zůstává nedotčena. Stává se postradatelnou a zbytečnou teprve v případech, o nichž se zmiňuje druhá věta druhého odstavce bodu a), totiž v případech, kdy od provedení soudního rozvodu uplynula již tři léta. Tu netřeba k rozluce ovšem ani souhlasu druhého manžela, ani zjištění nepřekonatelného odporu, ani zjištění rozvážnosti činu. Tím se tato druhá skupina manželství, rozvedených před působností zákona, podstatně liší od skupiny prvé, a není tedy správným tvrzení stěžovatele, že, kdyby se druhý odstavec bodu a) §u 16 vztahoval jen na manželství rozvedené před působností zákona, byla by jeho druhá věta zbytečná a obsahově zahrnuta již ve větě prvé. Že jedině takto lze rozuměti §u 16 a) plyne, nehledíc k doslovu a vnitřní souvislosti tohoto zákonného ustanovení, též z úvahy, že, kdyby byl zákonodárce chtěl učiniti souhlas druhého manžela zbytečným i před uplynutím tří let od provedeného soudního rozvodu, byl by to vyznačil na patřičném místě, totiž v prvé větě druhého odstavce bodu a). Váže-li však zákon zbytečnost tohoto souhlasu v druhé větě na uplynutí doby tří let, jest na bíledni, že, neuplynulo-li ještě toto tříletí, souhlas ten zbytečným není. Naproti tomu jedná bod c) §u 16 zcela povšechně o manželstvích, rozvedených po působnosti zákona a stanoví, že, nesouhlasí-li v takových případech druhý manžel s rozlukou (nebo tvrdí-li jiné důvody, než nepřekonatelný odpor), soud odkáže žadatele na pořad práva. Z toho zřejmě plyne, že rozluka každého manželství, rozvedeného teprve po působnosti zákona podle §u 15, tedy v řízení nesporném, se připouští jen za souhlasu druhého manžela. Stěžovatelův názor, že předpisu §u 16 c) lze použíti jen na ony případy manželství, rozvedených po účinnosti zákona, kde jest žádáno za rozluku po uplynutí jednoho roku, ale před uplynutím tří let od rozvodu, nemá v zákoně opory. Výklad zde uvedený jest zcela logickým a nenuceným, plyne z jasného doslovu zákona, a proto není třeba uchýliti se k jiným pomůckám vykládacím. Výklad ten došel výrazu i v prováděcím nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 362 sb. z. a n., jež v článku 2. odstavci 2. formuluje zcela přesně zásadu zde vyslovenou a z doslovu zákona vyvozenou a proto neodporuje zákonu, nýbrž s ním úplně se kryje. Na stanovisko, že se druhá věta druhého odstavce bodu a) §u 16 vztahuje jen k manželstvím, rozvedeným před působností zákona, nikoliv k manželstvím, rozvedeným po jeho působnosti, postavila se také komise pro revisi občanského zákoníka, jak patrno z poznámky na str. 92 osnovy revidovaného práva rodinného, že »zvláštní předpis o manželstvích, rozvedených před účinností zákona nemá býti recipován, čímž bude vyhověno též návrhu č. t. 2555 z r. 1921, jenž se dožaduje aspoň škrtnutí závěrečné věty odstavce druhého lit. a).

Citace:

č. 5023. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 893-894.