Č. 3150.

Učitelstvo: I. * Za účinnosti zákona č. 495/1921 příslušejí cvičným učitelům na státních školách cvičných drahotní přídavky, mimořádné a nouzové výpomoci ve výměře podle § 1, nikoli ve snížené výměře § 2. — II. O právním postavení učitelů cvičných.
(Nález ze dne 22. ledna 1924 č. 1038.)
Věc: Jaroslav B. v B. (adv. Dr. Adolf Harsa z Kladna) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Kar. Hrdina) o mimořádné a nouzové výpomoci.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad v pořadu stolic žádosti st-lově za ponechání nezkrácených mimořádných a nouzových výpomocí i po 1. lednu 1922 a odůvodnil svůj zamítavý výrok tím, že na cvičné učitele jest vztahovati ustanovení § 2 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb., ježto v zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. čl. VII. § 17 jest vyslovena zásada, že cviční učitelé kladou se co do příjmů na roven učitelům na školách obecných a měšťanských, při čemž otázka jejich právního postavení nepřichází v úvahu.
Stížnost shledal nss důvodnou z těchto úvah:
Není sporu o tom, že st-l jest a že v rozhodné době byl státním cvičným učitelem.
Cviční učitelé při státních cvičných školách, tvořící ve smyslu § 27 zák. o školách národních ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. a § 4 organisačního statutu pro učitelské ústavy (nař. z 31. července 1886 č. 6031 Věstník min. kultu a vyučování č. 50) součást učitelského ústavu státního, byli zákonodárstvím školským vždy pokládáni za státní osoby učitelské zvláštního druhu, tedy za státní zaměstnance.
To plyne zejména již z ustanovení dřívějších zákonů, upravujících jejich služební postavení a požitky, tak zejména ze zák. z 19. září 1898 č. 174 ř. z. a ze zák. z 24. února 1907 č. 55 ř. z.
Zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. stanovil ovšem v čl. VII. § 17, že »učitelé na státních školách cvičných kladou se co do příjmů a postupu na roven učitelům na školách obecných a občanských se stejnou zkouškou způsobilosti, při čemž jim zákon přiznává služební přídavek 1200, resp. 1800 K ročně. Tímto předpisem nebyli však státní učitelé cviční zbaveni svého charakteru státních zaměstnanců a byli jenom co do postupu a požitků na roven postaveni učitelům národních škol.
Důvod tohoto opatření jest, jak patrno z genese zákona, zřejmě tento: § 48, druhá věta služ. pragm. učitelské z 31. července 1917 č. 319 ř. z. poskytoval cvičným učitelům na státních školách cvičných dalekosáhlou výhodu tím, že za určitých předpokladů připustil, aby cviční učitelé byli ustanoveni jako hlavní učitelé na ústavech učitelských; zákon tento tudíž prohlásil cvičné učitele učiteli hlavními. Tuto dalekosáhlou výhodu, která hlavními učiteli, působícími v ročnících učitelských ústavů, byla trpce pociťována, chtěl zákon pro budoucnost odstraniti a učinil tak také v cit. čl. VII. § 17, odst. 2, věta druhá, kde pravil, že »výhody podle 1. odst. § 48 služ. pragm. učitelské cvičným učitelům od účinnosti zákona přiznané zůstávají v platnost, že však »pro budoucnost se jeho platnost, totiž patrně platnost onoho ustanovení § 48 služ. pragm. učitelské, zrušuje«. Ujímaje tedy cvičným učitelům na jedné straně, chtěl zákonodárce zároveň upraviti náležitě jejich postavení hmotné; poněvadž pak v době účinnosti zák. č. 541 ex 1919 učitelé veřejných škol národních byli již účastni dalekosáhlých výhod tak zv. zák. paritního z 23. května 1919 č. 274 Sb. a byli co do požitků a platového postupu na roven postaveni úředníkům státním příslušné skupiny, chtěl zákonodárce cvičným učitelům poskytnouti stejné výhody, kterých požívali právě učitelé škol národních, při čemž ovšem požitky cvičných učitelů vzhledem k povaze jejich učitelské činnosti zvýšil o shora uvedené osobní přídavky. Učiniti nové opatření o požitcích cvičných učitelů musil zákonodárce ostatně i z toho důvodu, že čl. VII. zák. č. 541/19 pojednávající dle I. odst. o »platech učitelstva na státních školách středních, obchodních, průmyslových, odborných a zemědělských«, chtěl učitele uvedeného druhu zařaditi do platového systému státních úředníků a odstraniti dosavadní systém u těchto učitelů, čítaje v to cvičné učitele dle dřívějších zákonů platný (kde totiž učitelé ti, setrvávajíce na určitém počátečním platu základním, dosáhli zvyšování tohoto platu pravidelnými 5tiletými přídavky k němu). Jest tedy zřejmo, že zákonodárce cit. ustanovením čl. VII. § 17 nechtěl cvičné učitele ani zbaviti jejich postavení jako státních zaměstnanců, ani postaviti je co do požitků hůře, než státní zaměstnance se stejným předběžným vzděláním, naopak že je piávě tím, že je co do požitků postavil na roven učitelům národních škol, postavil na roven též (prostřednictvím paritního zákona) požitkům státního úřednictva téže kategorie.
Zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. stanoví v § 1, že »civilním .... státním zaměstnancům . . . ., jimž podle dosud platných předpisů příslušely až do konce r. 1921 mimořádné a měsíční výpomoci, budou se tyto výpomoci vypláceti na dobu od 1. ledna do 31. prosince 1922 v částkách a dle pravidel dosud platných, pokud zákon tento jinak nestanoví. Z této stylisace § 1 jest zřejmo, že obsah jeho jest základním předpisem celého zákona, a že všichni státní zaměstnanci mají i po 1. lednu 1922 požívati uvedených výpomocí v neztenčené míře, pokud tento zákon sám výjimku nestanoví.
Jak shora uvedeno, není sporu o tom, že cviční učitelé na státních školách cvičných v době účinnosti tohoto zákona byli státními zaměstnanci a že jako takoví předpisu § 1 zák. jsou účastni, leč by zákon sám výjimku nějakou stanovil. To se však nestalo, jak zřejmo z těchto úvah:
Kdyby bylo zůstalo při ustanovení § 1 zák., bylo by následkem čl. II. zák. paritního č. 274 ex 1919 též veškeré učitelstvo veřejných škol obecných a občanských i po 1. lednu 1922 stejně jako státní úřednictvo téže skupiny požívalo mimořádných a nouzových výpomocí v dosavadní neztenčené výši. Tomu však chtěl zákonodárce zabrániti a proto pojal do § 2 ustanovení výjimečné, dle něhož učitelům obecných a občanských škol v činné službě, čítajíc v to učitele na státních školách obecných a měšťanských příslušejí místo výpomocí dle § 1 zák. toliko výpomoci snížené, totiž pro Prahu a místa I., II. a III. třídy místních přídavků ve výši 80%, pro ostatní místa ve výši 70% z částek podle dosavadních předpisů příslušejících.
Předpis § 2 jest dle shora zmíněné konstrukce zákona, jak již řečeno, předpisem výjimečným a nutno jej tedy vykládati striktně. Za tohoto stavu věci nelze míti za to, že zákonodárce, když v § 2 cvičné učitele, kteří přece jsou státními zaměstnanci, výslovně neuvedl, byl by chtěl zbaviti je výhod, příslušejících dle § 1 všem státním zaměstnancům v nejširším smyslu, čítaje v to dokonce i dělníky a zaměstnance a dělníky podniků a fondů státem spravovaných.
Jest ovšem pravda, že tímto způsobem ve směru požívání měsíčních a nouzových výpomocí na dobu po 1. lednu 1922 až do opětného zrušení § 2 zák. č. 495, které provedeno bylo čl. XIII. zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb., zásada čl. VII. § 17 zák. č. 541 ex 1919 byla potud změněna, že v uvedené době státní učitelé cviční měli jakožto státní zaměstnanci výpomoci vyšší než jaké v té době příslušely učitelstvu škol národních; to však podle shora vylíčeného úmyslu zákona č. 495/21 a znění jeho § 1 jest právě důsledkem jejich postavení jakožto státních osob učitelských. Státní cviční učitelé tudíž pod pojem učitelů škol obecných a občanských § 2 zák. č. 495 ex 1921 nespadají, nespadají však ani pod pojem ručitelů na státních školách obecných a měšťanských« ve smyslu tohoto § 2; neboť, jak již shora uvedeno, cviční učitelé zákonodárstvím školským nikdy za »učitele obecných nebo měšťanských škol« označováni nebyli, nýbrž byli právě vzhledem ke zvláštnostem jejich učitelského povolání, které záleží jednak ve vyučování dítek obecnou školou povinných, jednak též ve vyučování chovanců učitelských ústavů, vždy označováni zvláštním názvem »učitelé cviční«.
Stejně nelze pod pojem státních škol obecných a měšťanských shrnouti státní školy cvičné, poněvadž i pro tyto školy vzhledem ke zvláštní jejich povaze zákonodárství školské užívá vždy zvláštního názvu »škola cvičná«.
Slovy »na státních školách obecných a měšťanských« chtěl naopak § 2 zák. č. 495/21 označiti učitelstvo obecných a měšťanských škol menšinových, kteréžto školy v době účinnosti zák. č. 495/21 v důsledku § 38, odst. 1, a § 35, posl. odst. zák. č. 292/20 od 1. ledna 1921 již zcela byly vydržovány z pokladny státní; učitele takovýchto škol menšinových však, kteří jsou ovšem »učiteli na školách obecných nebo měšťanských«, chtěl zákon stejně jako učitelstvo jinakých veřejných škol obecných a občanských zbaviti výhody přiznané jinak v § 1 státním zaměstnancům, chtěl totiž, aby i učitelstvo státních škol menšinových požívalo výpomoci jenom v míře ztenčené.
Z těchto úvah plyne, že st-1 jakožto státní učitel cvičný, tudíž státní zaměstnanec, i po 1. lednu 1922 měl nárok na neztenčené požívání mimořádných a nouzových výpomocí.
Vzhledem k tomu ocitlo se nař. rozhodnutí, zastávající stanovisko opačné, v rozporu se zák., a bylo je podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 3150. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 377-380.