Č. 2498.

Školství. — Učitelé národních škol: I. Zákon o
připočtení válečných pololetí z 23. července 1919 č. 457 Sb. platí i pro učitelstvo národních škol. — II. Služba učitele na obecné škole soukromé s právem veřejnosti jest na roveň postavena službě veřejné po rozumu § 4 zák. č. 457/1919.
(Nález ze dne 16. června 1923 č. 6976.)
Prejudikatura: Boh. 1191 adm.
Věc: Emma G. v B. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (za zúčastněný mor. zemský výbor — adv. Dr. Vilém Freisler z Brna) o započtení válečných pololetí.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zškr moravská započetla výnosem z 18. února 1920 st-lce, nabyvší učitelské způsobilosti pro školy obecné dne 20. listopadu 1917, ze služební doby ztrávené na soukromé škole obecné s právem veřejnosti v H. podle §§ 4 al. 6 zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb. tři léta jako službu přípravnou, vyslovila však, že na započtení válečných let nemá nároku, poněvadž v nich nepůsobila na veřejných školách národních.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání (rozklad) st-lky, pokud se týče započtení let ztrávených na škole soukromé pro zařadění do platů hodnostních tříd a započtení let válečných zamítnuto jako neodůvodněné, poněvadž st-lka nemá na základě platných zákonných předpisů právního nároku na žádané započítání, pokud se týče připočtení služebních let k době započítatelné pro výměru výslužného, bylo vysloveno, že bude lze o otázce té jednati teprve, až bude aktuelním pensionování st-lky.
Stížnost brojící toliko proti oné části naříkaného rozhodnutí, kterým odmítnuto bylo započtení válečných pololetí, uznal nss důvodnou z těchto úvah: Ve smyslu předpisů čl. II. zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb. a resoluce N. S. schválené ve schůzi 67. z 23. července 1919 o přiznání výhod ze započtení válečných let učitelstvu škol národních, platí předpisy zákona z 23. července 1919 č. 457 o připočtení válečných let také pro učitelstvo veřejných škol obecných a občanských a jest předpisy ty na učitelstvo přizpůsobiti.
Jest tedy především válečná pololetí připočísti podle § 1 zákona č. 457/1919 oněm učitelům veřejných škol obecných neb občanských, kteří byli 1. listopadu 1918 v aktivní službě na takovéto škole a mimo to podle § 4 zák. č. 457/1919 též takovým učitelům, kteří sice byli ve veřejné službě učitelské ustanoveni po 1. listopadu 1918, ale přestoupili do ní z jiné služby veřejné nebo služby jí na roveň postavené.
Zákon tento sám nestanoví, která služba jest veřejnou, anebo která služba, nejsouc veřejnou, jest službě veřejné postavena na roveň.
Nss vyslovil však již v nálezu Boh. 1191 adm. právní názor, že takovou službou postavenou na roven službě veřejné jest rozuměti jen takovou službu soukromou, která byla službě veřejné na roveň postavena platnou normou.
St-lka dne 1. listopadu 1918 nebyla ještě činná ve veřejné službě školské, neboť dosáhla místa na veřejné škole teprve od 1. září 1919, nespadá tudíž pod § 1 zák. 457/1919; stížnost však tvrdí, že spadá pod předpis § 4 zákona, poněvadž byla sice po 1. listopadu 1918 ustanovena ve veřejné službě školské, avšak přestoupila do ní ze služby na obecné škole soukromé s právem veřejnosti, kteroužto službu jest podle názoru stížnosti pokládati za na roven postavenou službě veřejné.
Předmětem sporu jest tedy jenom otázka, zda služba učitelská na soukromé škole obecné s právem veřejnosti bylá platnou právní normou na roven postavena službě veřejné.
V tomto směru jest uvážiti toto:
Základní intencí a myšlenkou zákona č. 457/1919 jest, aby výhody zvýšeného hodnocení služební doby za let válečných staly se účastnými co nejširší kruhy zaměstnanců státních (resp. podle zák. č. 274/1919 učitelů veř. škol).
Soukromé školy s právem veřejnosti nejsou sice školami veřejnými ve smyslu § 2 zák. o šk. nár. z roku 1869 se všemi důsledky, které zákony školské připínají k povaze národní školy jakožto veřejné, a nejsou proto také učitelé takových škol ve službě veřejné, nýbrž soukromé, nicméně však jest z četných předpisů zákonů školských zřejmo, že zákon v různých směrech propůjčuje soukromé škole, zejména, má-li právo veřejnosti, obdobné postavení, jaké mají školy veřejné. Neboť, nehledí-li se ani k tomu, že podle § 23 zák. z r. 1869 návštěvou školy soukromé může býti splněna povinnost k návštěvě školy vůbec, jest významným zejména předpis § 72 II. odst. zákona z r. 1869, podle něhož může obec býti sproštěna povinnosti zříditi školu veřejnou, je—li tu soukromá škola s právem veřejnosti, která potřebě po školách dostatečně vyhovuje, takže v takovémto případě soukromá škola nahrazuje jinak nutnou školu veřejnou.
V souhlase s tím stanovily již starší zákony zemské o právních svazcích učitelů, tak zejména též čl. II. mor. zák. z 26. prosince 1904 č. 1 z. z. z r. 1905, že v případech zvláště pozoruhodných může při vyměření služného a pro zvýšení služného počítati se také služební doba, po kterou někdo, dosáhnuv učitelské způsobilosti, působil na soukromých školách národních majících právo veřejnosti .....
I pokud jde o připuštění ke zkoušce učitelské způsobilosti stavěl již předpis o těchto zkouškách vydaný min. nařízením z 31. července 1886 č. 6033 (Věstník č. 52) službu na školách soukromých s právem veřejnosti potud na roveň školám veřejným, že v čl. II. č. 1 odst. 2 c) žádá průkaz o dvouleté praktické službě odbyté na některé škole veřejné anebo soukromé s právem veřejnosti.
Dále stanoví § 16 zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb., že učitelé,
kteří působili na veřejných nebo soukromých školách obecných ....
po tři léta a vykonali zkoušku způsobilosti, budou zařazeni do skupiny C a praví konečně § 12 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., že učitelé,
kteří na soukromých školách působí nebo působili, mohou u zškr-y žádati za výrok, že k době prožité na školách soukromých, třeba ....
neměly práva veřejnosti, sluší přihlížeti tak, jako by byla ztrávena na školách soukromých s právem veřejnosti.
Z těchto ustanovení zievno, že služební doba ztrávena na soukromé škole s právem veřejnosti již podle předpisů, které tu byly v době vydání zákona č. 457/1919, v mnohých směrech byla a v jiných mohla býti hodnocena stejně jako služební doba ztrávena na škole veřejné, takže v těchto předpisech nutno spatřovati právní normu, kterou
služba učitele na škole soukromé s právem veřejnosti byla ve směru § 4 zákona č. 457/19 na roveň postavena službě veřejné.
Že tomu tak, plyne i z té úvahy, že by opačný výklad vedl k důsledku, se záměry zákona a s poměry služby učitelské zajisté nesrovnatelnému, že by se totiž započtení let válečných stal účastným sice učitel veřejné školy, který byl ve veřejné službě školské ustanoven teprve po 1. listopadu 1918, avšak vstoupil do ní ze služby veřejné od školské zcela odlišné, na př. ze služby obecního tajemníka nebo podobné, nikoliv však učitel, který dříve působil jako učitel na škole soukromé s právem veřejnosti.
Tendence dosavadního zákonodárství po hodnocení učitelské služby na škole soukromé s právem veřejnosti aspoň částečně stejném s učitelskou službou na škole veřejné došla však také dalšího uplatnění v předpisech o propočítání služební doby a to zejména v §§ 15 a 16 vl. nař.
č. 666/20 a v prováděcích předpisech pro učitelstvo škol národních, tak zejména ve výnosu zškr-y z 16. prosince 1921 č. 47.000, Věstník ministerstva školství ročník III. str. 29, kteréžto vynesení praví v oddílu B/IV. o započtení doby mimo veřejnou školní službu mezi jiným toto:
»Válečnáá půlletí čítají se jak z doby v jiném odvětví veřejné civilní služby, tak ze započítané služby na školách soukromých. V případech částečného započítání soukromé školní služby počítají se také válečná pololetí jen za příslušná započítaná školní léta, při čemž se k částem roku menším než šest měsíců nepřihlíží. Úhrnný počet započítaných válečných půlletí nesmí nikdy přesahovati pět (5).« Mimo to jest v konkrétním případě uvážiti také ještě to, že st-lce byla z její služby na škole soukromé výnosem zškr-y mor. z 18. února 1920 na základě §§ 4 a 6 zákona č. 274/1919 započtena tři léta
jako služba přípravná, takže tato tři léta byla i v tomto ohledu postavena na roveň službě ztrávené na škole veřejné.
Vzhledem k tomu jest službu st-lky, ztrávenou na škole soukromé s právem veřejnosti, ve smyslu § 4 zákona č. 457/1919 pokládati za
službu na roveň postavenou službě veřejné a přísluší tudíž st-lce nárok na započtení válečných pololetí podle §§ 4 a 1 zákona č. 457/1919.
Nař. rozhodnutí vychází z opačného, tudíž nesprávného právního názoru, a bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 2498. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 293-296.