NPD documents search: Všehrd, 13 (1932) - Gustav Winter: Kniha o Francii.

Literární zprávy.

Dr. Fr. Adler: Grundriß des tschechoslowakischen Verfassungsrechtes
, 1930, str. 132. Spis má býti podle autorových slov stručnou studijní pomůckou ústavního práva. Obsah jeho připíná se k systému ústavní listiny. Po úvodu, jenž je věnován výkladu o vzniku československého státu a jeho ústavy (§ 1) a o pramenech a literatuře československého práva ústavního (§ 2), pojednává se v druhém oddílu o základech státu a to o státním území (§ 3), postavení Podkarpatské Rusi (§ 4), státním lidu (§ 5) a základech státní organisace (§ 6), v třetím oddílu o zákonodárství a to o národním shromáždění (§ 7), volebním právu (§ 8), postavení členů národního shromáždění (§ 10), volebním soudu (§ 11), organisaci komor (§ 12), funkcích národního shromáždění (§ 13), zákonodárném procesu (§ 14), mimořádném zákonodárství (§ 15) a ústavním soudu (§ 16), ve čtvrtém oddílu o moci výkonné a to o orgánech moci výkonné (§ 17), presidentu republiky (§ 18), vládě (§ 19), nařizovací moci (§ 20), základech organisace správy (§ 21), parlamentních a soudních kontrolách moci výkonné (§ 22), nejvyšším správním soudu (§ 23) a moci soudcovské (§ 24), konečně v pátém oddílu o státoobčanských právech a to o jejich podstatě, významu a rozsahu (§ 25), pak o jednotlivých základních právech (§ 26), o výjimečném stavu (§ 27) a o ochraně menšin (§ 27).
Přes stručný rozsah spisu dovedl autor podati tu systematicky ucelený a obsahově bohatý přehled našeho ústavního práva. V celé práci proniká bystrý právnický úsudek autorův. Autor neomezuje se na pouhou parafrázi zákonných textů, nýbrž zaujímá často kritické stanovisko ke kontroversám, k nimž ústavní předpisy daly podnět. Činí tak promyšleně, jasně a koncisním slohem, takže vskutku říká čtenáři »non multam sed multum«. Předmětem jeho výkladů je československé právo ústavní, proto — jak praví v úvodě — k všeobecné nauce o státu přihlížel jen potud, pokud je to nutno k bezprostřednímu porozumění zařízením československého práva. V tom směru byl však podle mého názoru příliš stručným, stejně tak, jako se omezil neprávem na nečetné pouze poznámky, pokud jde o zařazení jednotlivých institutů našeho práva do celkového ústavního vývoje světového.
V jednotlivostech bylo by možno zastávati často stanovisko od autorových názorů odlišné, zejména tam, kde autor rekapituluje výtky pronášené německými politickými kruhy naší ústavě, na př. na str. 9, pokud jde o její oktrojovanou povahu neb na str. 49, 107, 120 n, pokud jde o ochranu menšin, jež byly z české strany již vícekráte právnicky vyvráceny a jimiž se netřeba tudíž zde opět obírati.
Aniž bych chtěl podávati celkový rozbor výkladů a závěrů autorových, chci se omeziti na několik poznámek: autor nerozeznává přesně při výkladech o dělbě státních mocí, resp. funkcí dělení s hlediska formálního a materiálního; tím se vysvětluje, že jeho výklady tu (na str. 25) trpí nejasností, jež se pak projevuje i v některých dalších výkladech na ně navazujících, na př. o účasti zákonodárného sboru při výkonu soudnictví (str. 25, 53), o pojmu správy (str. 70), o pojmu zákona, nařízení (str. 25, 27, 54, 70). — Nesprávně označuje autor sněmovny — útvary korporativní samosprávy (na př. str. 44, 46, 48). Právní věda se po mnohaletém tápání sjednotila označovati samosprávnými korporacemi právnické osoby nadané subjektivním právem na výkon veřejné správy. Označovati ještě dnes tímto názvem zákonodárné sbory, znamená návrat k názorům dnes — bohudíky — konečně již antikvovaným. Praví-li autor na str. 59, že chybí norma o opravě tiskových chyb při publikaci zákonů a že se tak děje v praksi vyhláškou jednotlivých ministrů, přehlédl, že se tak děje vyhláškou ministra vnitra ve smyslu vyhlášky z 23. IX. 1907, č. 225 ř. z. — Není správné tvrzení autorovo na str. 59, že k referendu by mohlo podle § 46 ú. 1. dojíti pouze tehdy, kdyby Národní shromáždění zamítlo vládní návrh zákona jako celek. Jak z podstaty věci i z předpisu § 44 odst. 4 vyplývá, rovná se zamítnutí jakákoli změna návrhu. — Jistě není nesporno, jak praví autor na str. 64, že právo a povinnost zkoumati, zda byl zákon řádně vyhlášen, přísluší i správním úřadům; u těchto nutno otázku řešiti v souvislosti s obtížným problémem závaznosti nezákonných služebních příkazů. — Nesprávnou je formulace autorova na str. 71, že konfliktní senát řeší pouze kompetenční konflikty mezi nejvyšším správním soudem a nejvyšším soudem, ježto tyto mohou vzniknouti i mezi nejvyšším správním soudem a nižšími soudy. — Nelze nikterak souhlasiti s názorem autorovým na str. 77, že presidentův akt může kontrasignovati kterýkoli člen vlády, i když není příslušný pro tento konkrétní akt; omylem odvolává se též autor na § 66 ú. l. místo na § 68 ú. l. — Nesprávně vykládá autor na str. 79 n. kompetenci vlády v tom smyslu, jako by vláda měla pouze onu kompetenci, jež jí byla ústavní listinou výslovně svěřena, ač z § 81 ú. l. plyne, že její kompetence v poměru k jednotlivým ministrům jako správcům odvětví státní správy je generální a tito svou pravomoc vykonávají pouze jako delegáti vlády. — Na str. 86 nesprávně tvrdí autor, že ohledně publikace právních nařízení platí tytéž zásady jako ohledně publikace zákonů a přehlíží, že může to platiti nanejvýše pro nařízení vládní a zemských úřadů. — Není přesným, liší-li autor na str. 89 mezi pragmatikálními a smluvními zaměstnanci státními, ačkoli chtěl patrně postaviti proti sobě zaměstnance stojící kк státu ve veřejnoprávním a soukromoprávním poměru. — Na str. 91 přehlédl autor, že pětinu členů okresních zastupitelstev jmenuje ministr vnitra, nikoli vláda.
Tyto poznámky, které nechtějí vyčerpati celý obsah spisu, nechtějí a nemohou popříti kladné stránky spisu, který jistě možno nazvati prací velmi zdařilou, jež nejen vyhoví svému účelu, ale přispěje i nad to k rozšíření znalostí našich ústavních poměrů v kruzích mimočeských.
Matějka.

Citace:

Dr. Fr. Adler: Grundriß des tschechoslowakischen Verfassungsrechtes. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 21, s. 693-695.