NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Č. 10364.

Jazykové právo. — Matriky: O jazykové úpravě dodatečných zápisů do matriky (německé církve evangelické) nařízených úřadem státním.
(Nález ze dne 20. února 1933 č. 6914/31.)
Prejudikatura: Boh. A 5255/25, 5826/26, 9055/31, 9056/31.
Věc: Církevní představenstvo .... německé evangelické církevní obce v T. jakož i církevní představenstvo .... německé evangelické církevní obce v L. proti ministerstvu vnitra o jazykovou úpravu dodatečných zápisů v matrice.
Výrok: Stížnosti... se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemský úřad v Praze výnosem ze 4. června 1928 uložil německému evangelickému farnímu úřadu v T., aby poznamenal v matrice sňatků rozluku manželství Antonína a Kláry D. také v jazyku státním. Dále týž zemský úřad uložil německému evangelickému farnímu úřadu v L., aby poznamenal v tamní matrice rodné a křestní, pokud se týká v matrice sňatků, také v jazyku státním tyto zápisy: Výnosem z 8. května 1928 legitimaci Doroty N., výnosem z 20. dubna 1928 rozluku manželství Františka a Marie H., výnosem z 11. května 1927 legitimaci Alfreda S., výnosem z 28. srpna 1928 rozluku manželství Gustava a Kláry N., výnosem z 24. dubna 1928 rozluku manželství Mejera a Albíny G., výnosem z 1. října 1928 rozluku manželství Eduarda a Marie W., výnosem ze 4. června 1928 rozluku manželství Adolfa a Arnoštky B. a konečně výnosem z 30. března 1928 rozluku manželství Leopolda a Emilie H.
Stížnosti německé evangelické farní obce v T., jakož i stížnostem německé evangelické farní obce v L. do těchto výnosů min. vnitra nař. rozhodnutími nevyhovělo, jelikož dotčený příkaz souhlasí s ustanovením čl. 56 odst. 2 vl. nař. č. 17/26, jež bylo vydáno pro úřady církví a náboženských společností, pokud vedou matriky na základě § 8 odst. 1 zák. č. 122/20, jímž byla státní moc výkonná zmocněna, aby v duchu tohoto zákona upravila také užívání jazyků pro veřejné korporace. Do rámce tohoto zmocnění spadá také úprava užívání jazyků při dodatečných zápisech, jež nařizují příslušné státní úřady v církevních matrikách. Názor, že jazykový zákon ponechává veřejným korporacím právo, aby si upravily svobodně užívání jazyků, není správný, poněvadž zákon dává v § 8 pravomoc k úpravě užívání jazyků státní moci výkonné. Ustanovení, kterým by bylo veřejným korporacím zaručeno právo na výlučné užívání jejich jazyka, jazykový zákon nemá. Právo na použití vlastního jazyka církve v odpor vzatý výnos výslovně připouští.
Proti tomu podali k nss-u církevní představenstvo a farář německé evangelické obce v T. a dále církevní představenstvo a farní úřad v L. Stížnosti souhlasně dovozují:
Čl. 56 odst. 2 jaz. nař., o nějž se napadnutá rozhodnutí opírají, není kryt jaz. zákonem a je proto nezákonný. Základem cit. čl. 56 a v něm stanovené úpravy užívání jazyků při vedení matrik mohou býti jen ustanovení §§ 1, 3 a 8 jaz. zák. § 1 upravuje užívání jazyků u soudů, ústavů, pod- niků a orgánů republiky, avšak ani farář jako nositel farního úřadu, ani evangelická církevní obec nemohou tomuto § býti podřízeni, neboť nejsou ani soudy nebo státní úřady nebo státní ústavy nebo státní podniky, ani nejsou orgány republiky. V posledním směru i nss v nál. Boh. A 5225/25 jasně a zřetelně vyslovil, že faráři nejsou orgány státu, nýbrž orgány jiných korporací od státu rozdílných a z donucujících důvodů ani státními orgány nemohou býti. Avšak také § 3 jaz. zák. nemůže odůvodniti čl. 56 odst. 2 jaz. nař., ježto jedná o jazykovém právu autonomních úřadů, zastupitelských sborů a veškerých veřejných korporací, tedy o místech přesně označených, které buď slouží bezprostředně státním účelům nebo mají plniti úkoly veřejné správy ve státě. Evangelické obce nemohou ani jednotlivě ani v souhrnu jako obec povšechný, tedy církev, k těmto zmíněným útvarům býti pojmově přiřaděny nebo jim podřaděny. Tyto nemají se státem již ideově nic činiti, sledujíce docela jiné cíle než stát a jsou tělesy vlastního druhu a práva. Jazykový zákon církví a jejích obcí jako útvaru docela jiného druhu nechtěl, se svými opatřeními dotknouti, nýbrž obrací se pouze k takovým veřejným korporacím, které jsou v organické souvislosti s účely a zájmy státními. Pak nespadají tyto církevní obce vůbec pod zákon jazykový a nemůže ani jazykové nařízení zasahovati do právní sféry těchto korporací. Avšak i kdyby církve a jejich obce bylo považovati za veřejné korporace v jazykovém zákoně uvedené, nemůže míti čl. 56 odst. 2 jaz. nař. právní důvod v § 3, ježto tento nevyslovuje žádného jazykového předpisu donucovacího, mimo odst. 2, který platí jen pro úřady autonomní. Tomu nasvědčuje, že min. vnitra zamítnutí odvolání a potvrzení příkazu k dvojjazyčnému zápisu do matriky neodůvodňuje poukazem na zmíněné předpisy §§ 1 a 3 jaz. zák., nýbrž tím, že § 8 odst. 1 jaz. zák. zmocňuje státní moc výkonnou, aby v duchu zákona upravila také užívání jazyků veřejných korporací. Státní moc výkonná je §em 8 odst. 1 jaz. zák. vázána duchem tohoto zákon. Nss v nál. Boh. A 5826/26 vyvo- dil, že duch jaz. zákona vyžaduje, aby vzat byl zřetel k praktickým, historickým, národnostním a hospodářským poměrům. Všechny tyto okolnosti nechal čl. 56 odst. 2 jaz. nař. bez povšimnutí. Především jest odst. 2 v odporu s odstavcem předchozím. V tomto je vyslovena zásada, že matriky církevních úřadů nebo náboženských společností píší se v jazyku těchto úřadů a že státního jazyka jest užívati jen tehdy, žádá-li toho strana. Stížnost nedotýká se otázky, zda toto poslední ustanovení, zeslabující všeobecnou zásadu, je kryto zákonem jazykovým, nýbrž poukazuje na nesrovnatelnost, že zápis v jazyku církve provedený musí býti opraven, doplněn nebo změněn v jazyku jiném, zlíbí-li se tak státnímu úřadu matričnímu. Takový předpis nejen zřejmě odporuje dosavad nedotčené zásadě autonomního stanovení vlastního jazyka jednacího při vedení církevních knih církví a náboženských společností, nýbrž příčí se také dějinnému vývoji církevních matrik. Tyto jsou svojí podstatou ještě dnes knihami a rejstříky církví a náboženských společností a byly jako takové vedeny již v době, kdy se stát ještě vůbec nezabýval věcí matrik. Avšak také později, když objevil svůj zájem na zapisování případů populačních, nezasahoval nikdy do jazykového vedení matrik a skutečně nelze nalézti zákona, jenž by otázky tohoto druhu upravoval. Také jaz. zákon toho nečiní.
Dále uvádějí stížnosti, že čl. 56 nejen obsahem svého druhého odstavce, nýbrž i ve svém celku vybočuje z rámce jaz. zák. Užívání jazyků veřejných korporací jest podle § 8 odst. 1 jaz. zák. v duchu tohoto zákona upraviti, avšak postavení veřejných korporací v ohledu jazykovém, jak vyplývá ze srovnání §§ 1 a 3 jaz. zák., není tak omezeno a vymezeno jako u státních úřadů a orgánů. Veřejné korporaci a jejím orgánům přísluší podle předpisů jaz. zák. také jazykové právo menšinové a na př. jest právo německé obce na výlučné užívání německého jazyka jako jednacího a jazyka jejích knih, rejstříků a zápisů všeho druhu nepopřeno. Také kdo považuje církve a jejich obce za veřejné korporace spadající pod zákon jazykový, musí přiznati, že, jsou-li dány podmínky § 2 jaz. zák., nesmí býti porušena menšinová práva zákonně stanovená. Čl. 56 však toho nedbá a předpisuje právě opak toho, co jest vyčísti z § 3 jaz. zák. jako vůli zákonodárcovu. Co jedné veřejné korporaci je zaručeno a ještě v jaz. nař. je dovoleno, odpírá se církevní obci a jejím orgánům. Tyto musí zápisy do svých matrik, zlíbí-li se státním úřadům, provésti v státním oficielním jazyku a smějí při tom užiti vlastního jazyka jednacího jen tehdy, ustanoví-li tak státní úřad. Německá evangelická církev, jíž stěžující si obec náleží, označuje se ve svém zřízení vyhlášeném nařízením min. škol. ze 7. srpna 1924 č. 209 Sb. v souhlase se svým historickým vývojem jako německá národní církev a stanoví jazyk německý církevním a vyučovacím jazykem. Přijímá sice neněmecké věřící, žádá však po nich, aby uznali její zásady a zřízení. Tato ustanovení zřízení církevního došla souhlasu vlády a byla by musila vláda, provádějíc zákon jazykový, aby postupovala v jeho duchu, vzíti náležitý zřetel k právům jednotlivých církví dle jiných zřízení. Předpis, že církevním úřadům vedoucím své matriky podle libovůle státního úřadu smí býti uloženo užívati jiného jazyka než vlastního jazyka jednacího, může býti vydán jen na základě určitého zákona a v mezích jeho (§ 55 úst. list.). Ježto podle předeslaného ani není určitého zákona o jazykovém vedení matrik církevními úřady, ani jaz. zákon neobsahuje výslovného nařízení v tomto směru, nemá státní moc výkonná oprávnění, aby tento předmět upravovala v jazykovém nařízení. Samostatné řešení této otázky vyžadovalo by však za přítomného stavu věcí aktu zákonodárného.
Čl. 56 jaz. nař. odporuje však po názoru stížností také ještě jiné další zásadě. Faráři německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nejsouce orgány státu, jako shora dovoděno, nejsou povinni podle předpisu 12. hlavy jaz. nař. o jazykové působilosti státních zaměstnanců a orgánů ovládali český jazyk jako státní oficielní. Faráři německé evangelické církve byli odedávna výlučně povoláni vésti církevní matriky (dvor. dekret ze 17. srpna 1784, dekret dvor. kanc. ze 26. listopadu 1789 č. 27801, výnos min. vnitra ze 30. ledna 1849 č. 107 ř. z. a § 81 zřízení něm. evang. církve), nesmí tedy nikdo jiný než ten který duchovní správce vedením matrik pověřený prováděti zápisy do matrik, nemá-li býti porušen zákon, kdežto s druhé strany jest mimořádně povážlivé, ba dokonce nemožné, aby zápisy do matrik prováděl duchovní správce v jazyku mu cizím, kterého neovládá. Provádění čl. 56 jaz. nař. musilo by nezbytně vésti k porušování zákonných předpisů dosud nezměněně platných. Nařízení, která vedou k tomuto konci, nemohou činiti nárok, aby byla uznávána platnými a zachovávána a tím méně, aby poskytovala podklad pro nařízení a příkazy v jednotlivém případě.
O stížnostech uvážil nss toto: — — —
Stížnosti v prvé řadě dovozuji, že evangelické obce ani jednotlivě ani ve svém souhrnu jako obec povšechná (církev) nelze zařaditi mezi veřejné korporace a proto vůbec na ně se nevztahuje zákon jazykový a v důsledku toho ani prováděcí nařízení nemůže její poměry upravovati. Touto námitkou zabýval se již nss v nál. Boh. A 9056/31, a dospěl v souhlase s panujícím názorem v literatuře k úsudku, že pojem veřejné korporace podle § 3 a podle § 8 odst. 1 jaz. zák. nutno bráti v obvyklém smyslu, t. j. jako sdružení osob za účelem sledování určitého účelu v té formě, že takovým sdružením vznikne samostatný právní subjekt, jemuž přísluší právo na účast ve veřejné správě, kteréžto pojmové znaky dány jsou u náboženských společností státem uznaných a zejména také u Něm. evangelické církve v Čech., na Mor. a ve Slezsku, resp. u dílčích organisací jejích (farních obcí, jejichž orgány jsou presbyterstva). Ježto za takovou veřejnou korporaci považovati jest i stěžující si farní obce, padá závěr stížnosti, že tím tyto náboženské obce vůbec nepodléhají jaz. zákonu a nařízení na jeho základě vydanému.
Vůči další námitce o neplatnosti čl. 56 odst. 2 jaz. nař. může nss ponechati mimo úvahu toto ustanovení, pokud předpisuje dodatečné zápisy jen v jazyku státním, ježto napadená rozhodnutí tohoto předpisu ne- použila, nýbrž toliko alternativy druhé, totiž zápisu v jazyku státním a v jazyku menšinovém.
Článku 56 odst. 2 jaz. nař. vytýkají stížnosti jednak odpor s duchem jaz. zák., že nepřihlížel k praktickým, historickým, národním a hospodářským poměrům, jednak nepřípustný zásah do jazykové autonomie při vedení církevních knih podle § 2 jaz. zák., zvláště se zřetelem k církevnímu zřízení ze 7. srpna 1924 č. 209 Sb., jež označuje církev jako německou národní a stanoví církevním a vyučovacím jazykem řeč německou. K takovému zásahu podle stížnosti nepostačí nařízení, nýbrž třeba zvláštního zákona.
Také všechny tyto námitky již uvažoval nss v následujících nálezech: v nál. Boh. A 9055/31 vyslovil a odůvodnil, že nařizuje-li 2. odst. čl. 56 jaz. nař. dodatečně zápisy v matrikách církví vykonati podle ustanovení příslušného státního úřadu v jazyku státním a v jazyku menšinovém, ne- odporuje předpis tento duchu jazykového zákona, poněvadž hoví jak základní myšlence používati jednacího jazyka matričního úřadu církevního, tak i zásadě preponderance státního jazyka. Co do odkazu k nálezu Boh. A 5826/26 vyslovil týž nález nepřípadnost srovnání onoho nálezu s případem jako zde projednávaným, kde jde o přiznání práva církevního úřadu matričního k zápisu v matrice v jednacím jazyku německém s příkazem, aby zápis byl proveden vedle toho jazykem státním. V nálezu pak Boh. A 9056/31 vyvrátil nss již námitku stížností záležející v poukaze na církevní a vyučovací jazyk (č. 209/24 Sb.) s odůvodněním, že tento jazyk stanoví se výslovně »v mezích všeobecných zákonů a předpisů,« jakými jsou však také jaz. zákon a vl. nař. č. 17/26.

Citace:

č. 10364. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr., V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 518-522.