NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7346 —
Čís. 7346.

Ochrana nájemců.
Pokračoval-li nájemník jen v nájemní smlouvě svého předchůdce, — Čís. 7346 —
uzavřené za předpokladů § 14 zákona o ochraně nájemců, neplatí ani pro něho záštita zákona co do výše činže.
(Rozh. ze dne 22. září 1927, R I 608/27.)
Žalobní nárok nájemce proti pronajímateli o vrácení přeplacené činže uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, v jednání pokračoval a znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalující strana domáhá se podle § 20 (3) zák. o ochr. náj. vrácení přeplatků nájemného. Jak nesporno, pronajal žalovaný smlouvou ze dne 1. června 1922 Rudolfu О-vi, předchůdci nynějšího žalujícího družstva, živnostenské místnosti k provozování uzenářství na dobu čtyř let od 1. května 1922 do 30. dubna 1926 za roční nájemné 10 000 Kč. V odstavci V. této smlouvy převzal žalovaný závazek, že přenechá tytéž místnosti, ale za roční nájemné 14 000 Kč i případnému nástupci Rudolfa O-a, vzdá-li se tento uzenářské živnosti a bude-li závod předán za trvání smlouvy až do jejího ukončení. Žalovaný vyhradil si ve smlouvě schválení nového nájemníka. Dále zjistil první soud jako nesporné, že žalující družstvo najalo od žalovaného ústně s platností od 1. května 1924 tytéž místnosti za podmínek ve smlouvě ze dne 1. června 1922 uvedených za roční nájemné 14 000 Kč a že jich používalo až do dne 31. května 1926. Žalující družstvo tvrdí, že na tento případ nelze použíti § 14 zák. o ochr. náj., protože jeho nájemní smlouva byla uzavřena ode dne 1. května 1924 na dobu kratší tří let. Žalovaný však namítá, že tohoto předpisu nutno v souzeném případě použíti, protože žalující družstvo vstoupilo do původní smlouvy ze dne 1. června 1922, uzavřené na dobu čtyř let. Již z tohoto stručného děje je zjevno, že rozhodnutí sporu závisí na otázce, zda žalující družstvo vstoupilo v původní smlouvu na místo Rudolfa О-a a zda jeho nájem byl jen důsledkem a použitím odstavce V. původní smlouvy, či zda uzavřelo se žalovaným novou nájemní smlouvu bez souvislosti s původní smlouvou, třebas snad obsahově stejnou. Šlo-li o onen případ, pokračovalo družstvo v původní smlouvě podle původního jejího obsahu, takže se změnila jen osoba nájemníkova, jakožto nástupce dřívějšího nájemníka, a výše činže, která právě pro tento případ byla již v původní smlouvě určena (výše jistoty nepřichází zde v úvahu). V tomto případě byla ústní smlouva z roku 1924 na straně žalovaného jen schválením nového nájemníka, jak si v původní smlouvě vyhradil, a byla na straně žalujícího družstva souhlasem s odstavcem V. původní smlouvy. Bez tohoto souhlasu nemohlo ovšem dojíti k pokračování v nájemním poměru, ale byl-li souhlas dán, platila pro žalující družstvo původní smlouva, takže marně se snaží v rekursu vyvoditi z §§ 1394 a 1395 obč. zák., že jeho smlouva byla smlouvou novou. — Čís. 7347 —
Při vstupu do původní smlouvy byl by na místě předpis § 14 zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. (jenž tehdy při uzavření původní smlouvy platil) i zákonů pozdějších čís. 85/1923, čís. 85/1924 a čís. 48/1925 sb. z. a n. Tento předpis vylučuje co do výše činže z ochrany nájemníků nájemní smlouvy, učiněné v době od 1. května 1922 do 31. března 1925 na určitou dobu aspoň tří let o místnostech užívaných k výdělečné činnosti, které nejsou částí bytu. Pak by pokračovatel v nájemní smlouvě nebyl právě tak chráněn, jako nebyl chráněn původní nájemce. Žalovaný líčil v odstavci III. přípravného spisu zevrubně a nabídl o tom důkaz výslechem stran, jakým způsobem došlo ke vstupu žalujícího družstva do původní smlouvy Rudolfa О-a a tvrdil, že právě Rudolf O. a ještě jeden člen představenstva jednali za žalující družstvo. Ježto však první soud, neobíraje se tvrzenými skutečnostmi, předčasně usuzoval na novou nájemní smlouvu již z toho, co bylo nesporno, právem mu odvolací soud rozsudek zrušil pro neúplnost řízení (§ 496 prvý odstavec čís. 2 c. ř. s.). Teprve ve druhé řadě, kdyby totiž nebylo zjištěno, že smlouva družstva byla jen pokračováním ve smlouvě původní, došlo by k dalšímu odvolacím soudem naznačenému doplnění řízení, totiž zda se žalující družstvo nároku na vrácení přeplatku při konečném zúčtování podle tvrzení žalovaného vzdalo aspoň mlčky, zda jsou tu tedy předpoklady § 863 obč. zák. a § 20 (3) zák. o ochr. náj. o zřeknutí se nároku nikoli předem, nýbrž za dobu minulou.

Citace:

BUŠEK, Vratislav. Zemřel kodifikátor církevního práva.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1935, svazek/ročník 16, číslo/sešit 4, s. 162-163.