NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5036.

Administrativní řízení: O právním poučení v řízení před somosprávnými úřady na Moravě.
(Nález ze dne 21. října 1925 č. 19477).
Věc: Arnošt P. v U. (adv. Dr. Kar. Wolf z Prahy) proti moravskému zemskému výboru v Brně stran odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Usnesením měst. zastupitelstva v U. z 27. května 1924 byl st-l přijat do domovského svazku. Výměrem z 28. května 1924 byl o tomto usnesení zpraven s dodatkem, že se za definitivní udělení domovského práva vyměřuje poplatek ve smyslu pravidel schválených mor. zv-em ze dne 8. ledna 1923 částkou 1000 K, s odečtením svého času složených 120 Kč.
Odvolání, v němž st-l brojil proíi výši poplatku, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako opožděné z těchto důvodů: »Podle § 45 zák. z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. ve spojem s § 2 zák. z 21. července 1914 č. 55 z. z. a s § 98 mor. obec. zřízení jest podávati stížnosti k zv prostřednictvím městského úřadu ve 14denní lhůtě odvolací, kterážto lhůta počíná následujícího dne po uvědomění st-le o nař. usnesení. V daném případě výměr z 28. května 1924 doručen byl do bytu st-le dne 5. června 1924, st-l pak sám podle svého přiznání nabyl o něm vědomosti dne 21. června 1924. Počítaje tudíž od posledně zmíněného data končí se 14denní lhůta odvolací dne 5. července 1924; odvolání došlo však k obci teprve dne 8. července 1924, tudíž zřejmě opožděně.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Písemná stížnost vidí vadu řízení v tom, že zv odmítl opravný prostředek st-lův, ačkoliv rozhodnutí první stolice neobsahovalo poučení o prostředcích opravných. Vadou řízení sluší však rozuměti porušení procesuální normy nebo formy řízení ve smyslu § 6, odst. 2 zák. o ss. O takové vadě bylo by lze mluviti jen tehdy, kdyby žal. úřad byl býval povinen — protože k rozhodnutí první stolice nebylo připojeno poučení o opravných prostředcích — buďto bez ohledu na zmeškanou lhůtu odvolání meritorně vyříditi anebo nedostatek právního poučení z úřední povinnosti odstraniti, což mohl učiniti tím způsobem, že by byl věc první stolici vrátil a jí nařídil, aby vydala rozhodnutí nové poučením opatřené.
Písemná stížnost nerozvádí blíže, kterou z těchto alternativ má na mysli. Zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení dovozoval, že nedostatek právního poučení činí rozhodnutí první stolice zmatečným. Leč i kdyby tomuto názoru bylo he přisvědčiti, neplynulo by z toho ještě. že žal. úřad býl povinen opežděný opravný prostředek vyříditi, ať již dle prvé nebo druhé z obou svrchu uvedených alternativ. Neboť podá-li se proti zmatečnému rozhodnutí instanční prostředek opravný, dlužno zachovávati procesní předpisy pro tento opravný prostředek dané, dlužno tedy zachovávati i předpis o lhůtě odvolací. Jiná jest ovšem otázka, zdali zmatečné rozhodnutí, i když proti němu opravný prostředek podán nebyl, je vykonatelné a může-li nabýti moci práva. Než touto otázkou neměl soud příčiny v dnešním sporu se zabývati.
Při veřejném ústním líčení bylo zástupcem stížnosti dále namítáno, že následkem nedostatku právního poučení aspoň lhůta odvolací nepočala běžeti, a že tedy odvolání, ať kdykoliv bylo podáno, slušelo považovati za včasné. Zdali by nedostatek právního poučení vskutku mohl míti tento právní účinek, bylo by však jen tehdy možno vzíti v úvahu, kdyby nebylo předpisu, který positivně stanoví, jaký právní účinek s nedostatkem právního poučení jest spojen. Takový positivní předpis jest však dán v mor. zem. zákoně z 21. července 1914 č. 55 z. z. a to v posledním odstavci § 3. Poněvadž pak cit. zákon poučení o opravných prostředcích v řízení před mor. úřady samosprávnými upravil způsobem vyčerpávajícím, sluší se říditi toliko tímto zákonem a nelze, jak stížnost činí, dovolávati se starších norem, jež zákonem z r. 1914 byly odstraněny. Cit. ustanovení § 3 však stanoví, že písemně vyhotovenému rozhodnutí neb opatření, které neobsahuje poučení dle odst. 1 tohoto §, lze odporovati samostatnou stížností. Z toho jest patrno, že jediná cesta, kterou zákon st-li poskytl, aby se proti nedostatku právního poučení bránil, jest zvláštní stížnost k nadřízenému samosprávnému úřadu, totiž k mor. zv-u, kterou se mohl domáhati odstranění řečené vady (srov, též nález Boh. 1585 adm.). Toho však st-l neučinil, podav odvolání směřující toliko proti meritornímu obsahu rozhodnutí stolice prvé, a netee proto vytýkati nař. rozhodnutí nezákonnost nebo vadnost řízení proto, že jím bylo toto odvolání bez ohledu na chybící právní poučení pro zmeškání lhůty odmítnouti.

Citace:

č. 5035. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 354-357.