Čís. 3980.

Smír, uzavřený s jedním korreálním dlužníkem, bude jen tehdy okolností, zrušující celou obligaci korreálni, když podle úmluvy neb úmyslu stran má znamenati vypořádání i dluhu dlužníka, nesúčastněného na smíru spoludlužníka.
(Rozh. ze dne 13. června 1924, Rv I 470/24.)
Žalující firma dodala zboží firmě S. a spol., jejímž veřejným společníkem byl žalovaný. Zboží mělo býti odebráno do konce května 1922. Dne 19. ledna 1923 uzavřela žalující firma s firmou S. a spol. smír, jímž slevila z kupní ceny 50000 Kč. Žalobě o nedoplatek kupní ceny bylo vyhověno soudy všech tří stolic. Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde v
důvodech:
Nelze sdíleti názor dovolatelův, že smírem ze dne 19. ledna 1923 došlo k novaci. Nezměnilť se tímto smírem ani hlavní předmět obligace, ani její důvod; dodáno býti mělo podle smíru totéž množství zboží a z kupní ceny byla poskytnuta toliko sleva s ceny; důvodem smluvním zústal i při smíru kup. Změna dodacích lhůt a podmínek platebních není změnou v předmětu plnění. Předmět kupitelova plnění zůstal byť i se slevou týž. Proto nenastala změna předmětu plnění ani kupitelova ani prodatelova. Netřeba se tudíž obírati otázkou, zda novací, s jedním spoludlužníkem smluvenou, se zrušují závazky i ostatních spoludlužníku, ježto novace tu není. Dovolatel míní, že smírem, uzavřeným 19. ledna 1923 mezi žalobkyní a firmou S. a spol. po zrušeni stejnojmenné společnosti a vystoupení žalovaného společníka, pominula práva proti bývalému společníku (žalovanému) jako spoludlužníku a že se tímto smírem žalující firma nároku proti němu vzdala. Leč nelze tomuto názoru přisvědčiti. Zákon neřeší výslovně otázky, zda smír uzavřený jedním korreálním dlužníkem působí i proti ostatním; řeší jen případ, že závazek korrealní zaniká, když bylo vše jedním dlužníkem zapraveno (§ 893 obč. zák.). Z toho lze usuzovati, že zákon ponechává řešení vůli stran, nestanově sám zrušujících následků, tedy že smír, s jedním korreem uzavřený, bude jen tehdy okolností, zrušující celou obligaci korreální, když podle úmluvy neb úmyslu stran znamenati má i vypořádání dluhu dlužníka nesúčastněného na smíru spoludlužníka. Podle okolností případu mohou tedy strany novým uspořádáním poměrů smírem zamýšleti novou úpravu celého poměru všech zavázaných dlužníků a pak jest nové uspořádání, má-li podle úmyslu stran zůstati zavázán korreus jen jeden, zrušením obligace i pro spoludlužníky ostatní. Není-li tomu tak, působí vyrovnání jako smlouva toliko mezi stranami smlouvajícími, které cizími závazky nedisponují (§ 1390 obč. zák.). Ale v tomto směru tvrdil sám žalovaný, že smír se ho netýkal; uváděl jen, že byl novací, a proto prý jeho závazek zanikl. Smír se ho prý netýkal proto, že byl uzavřen bez každé výhrady a jeho souhlasu a proto prý také ponechán byl první rok v tomto sporu v klidu. Žalovaný tedy sám netvrdil, že bylo úmyslem stran, smír uzavírajících, aby smírem tím byl vypořádán i jeho závazek. Podle dopisu Dra. S-a z 19. ledna 1923 dokonce se tento zástupce žalovaného ohražoval proti tomu, aby první rok pokládal se za neodbývaný; on sám nebyl také toho mínění, že smír týče se žalovaného, a vyhradil ponecháni sporu v klidu jeho souhlasu. Podle úmyslu stran tedy smír se závazku žalovaného netýkal. Za tohoto stavu věci nelze proto okolnost, že spor žalobkyně, z ručení žalovaného proti němu vedený, byl následkem smíru ponechán v klidu, beze všech pochyb vyložiti jako vzdání se nároku žalobcova z korrealní obligace proti žalovanému (§ 863 obč. zák.). Tím, že byla ponechána možnost, spor dále projednávati, nebyla vzata žaloba zpět a nebyly v tom smyslu také ani nijaké prohlášení, ani úmysl stran, že nároku sporného se žalující firma vzdává, učiněny a tvrzeny; smír dotkl se jen stran na něm súčastněných.

Citace:

č. 3980. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 954-955.