NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2582.

Trestní právo policejní. — Lesnictví (Slovensko): I. Co zakládá skutkovou podstatu přestupku nezalesnění pasek? — II. Přestupku se tu dopouští ten, kdo — třebas není knihovním vlastníkem lesa, — má faktickou a právní disposici s lesem. — III. Přestupek ten je deliktem trvalým; promlčení počíná proto teprve, když půda opět byla zalesněna.
(Nález ze dne 30. června 1923 č. 9147.)
Věc: Hugo T. v Novém M. proti ministerstvu zemědělství, exposituře pro Slovensko o přestupek lesního zákona.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrzen byl trestní nález správního výboru župy trenčanské z 22. listopadu 1921, kterýmž st-1 uznán vinným přestupkem § 48 uh. lesn. zákona z r. 1879 zák. čl. 31., jehož se dopustil tím, že nezalesnil dosud paseku (rubanisko) z r. 1910 ve výměře 1 1/2 kat. jiter v lesním oddílu »Košariška« a paseku z r. 1911 ve výměře 2 kat. jit. v lesním oddílu »Valovej«, a odsouzen dle téhož zákonného ustanovení k pokutě v obnosu 1550 Kč ve prospěch státního lesního fondu a k zaplacení útrat zástupce státního lesního inspektorátu v obnosu 154 Kč.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Nelze souhlasiti s tvrzením stížnosti, pokud má za to, že žal. úřad některou z jeho námitek v odvolání vznesených nevyřídil. Tím, že zamítl odvolání st-lovo a potvrdil odsuzující výrok prvé stolice, dal také zřejmě na jevo, že pokládá veškeré námitky odvolání za bezdůvodné a nelze z té okolnosti, že o každé z nich výslovně »nepojednával«, t. j. že každou z nich obšírně nevyvrátil, usuzovati, že se jí vůbec nezabýval. Nelze tedy po této stránce nař. rozhodnutí důvodně vytýkati neúplnost.
Ve věci samé bylo se nss-u zabývati námitkami, jež popírají, že po stránce objektivní byla dána skutková povaha inkriminovaného přestupku.
Je to námitka, že nešlo vůbec o lesní půdu, jejíž zalesnění podléhá předpisům § 5 uh. lesn. zák., nýbrž o »holá místa«, na něž dlužno použíti odchylných předpisů § 165 lesn. zák. Názor tento nelze uznati správným, neboť ustanovení třetího dílu lesního zákona pojednávají v §§ 165 a násl. výhradně o takových holých místech, jež dosud nikdy lesem nebyla, a jež se mají z důvodů národohospodářských lesem teprve státi. Nelze proto ustanovení těch použíti na paseky, pro jichž opětné zalesnění jest rozhodným výhradně předpis § 5 lesn. zák.
Tím jest také vyvrácena další námitka st-lova, že nemůže býti proto trestán, poněvadž nebyl dříve úřadem vybídnut, aby sporné paseky znovu zalesnil.
Poněvadž právě ustanovení § 165 lesn. zákona na přítomný případ užíti nelze, dlužno se držeti pouze ustanovení § 5 lesn. zák., z jehož znění je patrno, že povinnost k opětnému zalesnění vychází už ze zákona, aniž třeba předcházejícího úředního vyzvání. Pokud se tu st-1 dovolává § 47 lesn. zákona, třeba poukázati k tomu, že nařízení opětného zalesnění podle tohoto zákonného předpisu vydává lesní úřad tenkráte, bylo-li již kácení samo provedeno protizákonně; v takovém případě ukládá úřad opětně zalesnění ve lhůtě kratší šesti let a poněvadž zákonná volnost majitele lesa, provésti toto zalesnění teprve v šestém roce, se zkracuje, jeví se výrok úřadu vedlejším trestem za protizákonné pokácení lesa.
Pro přítomný případ, kde běží o zalesnění v zákonné lhůtě šesti let, se tedy z tohoto předpisu nedá nic vyvoditi.
Nelze dále přisvědčiti názoru st-lovu, pokud se snaží dovoditi, že povinnost k opětnému zalesnění ve smyslu § 5 lesn. zákona při pasekách vyrubaných vzchází jen tam, kde jde o lesy chráněné, kdežto v ostatních lesích, pokud se na ně vztahuje druhá věta cit. zákonného předpisu, vzchází povinnost ta jen tenkráte, byla-li dotyčná paseka také vykolčována.
Takovéto přesné rozlišování mezi rubáním a kolčováním jest zákonu lesnímu neznámo, jak plyne ze závěrečné věty § 5 a ze znění § 48 prováděcího nařízení k tomuto zákonu z 15. srpna 1883 č. 36 016, kteréž užívá obou těchto výrazů zcela souřadně.
Ostatně stanoví poslední věta § 4, kterýž mluví právě o týchž lesích, jaké má na mysli 2. věta § 5, že tyto lesy jest bezpodmínečně udržeti jako les, a z toho již plyne také povinnost, že pokácí-li se takovýto les, musí se opětně zalesniti.
Bezdůvodnou shledána konečně i námitka promlčení, neboť jde tu o t. zv. trestný čin trvalý, u něhož stav trestného činu (status criminis) trvá potud, pokud zákonem uložená povinnost, zde tedy opětné zalesnění, nebyla splněna, promlčení trestnosti nemůže tedy začíti dříve. Názor tento došel ostatně výslovného výrazu i v druhém odst. § 58 lesn. zák.
Po stránce subjektivní namítá st-1 jednak, že přestupek spáchán už za života otcova, že tedy nemůže on sám za něj odpovídati, jednak že se stal knihovním vlastníkem lesa teprve v listopadu 1920, takže nemohl se zalesněním dříve započíti než z jara 1921, tu pak skutečně počal s opětným zalesněním.
Námitka ta jest bezpodstatná již proto, že zákon lesní neukládá povinnost opětného zalesnění jen vlastníku knihovnímu.
Používaje výrazu vlastnictví nemá tu zákon na mysli plné a skutečné vlastnictví ve smyslu práva občanského, nýbrž — jak plyne z účelu, jehož právě těmito lesně-policejními předpisy má býti dosaženo, — každou faktickou a právní disposici s lesem. Jen takovýto držitel může fakticky prováděti ony policejní předpisy v lese, kdežto skutečný knihovní vlastník nebude míti často ani možnost je provésti. Lze proto také jen toho, kdo takovou možnost má, za nedodržení předpisů policejních pohnati k odpovědnosti. Proto se také v daném případě žal. úřad právem obrátil proti st-li, jenž lesy, o něž tu jde, po svém zemřelém otci převzal do faktické držby již v roce 1918 — jak to sám doznal ve svém protokole ze dne 21. března 1921.
Konečně nemůže se st-1 vymlouvati ani na to, že přestupek byl spáchán za života jeho otce. Jak právě dovoděno, převzal st-1 syrový les v roce 1918 a v lese tom nezalesněné paseky z r. 1910 a 1911. Tím vzešla pro st-le osobně — nehledě k tomu, zda otec jeho dopustil se již před ním inkriminovaného přestupku — povinnost, aby tyto déle šesti let nezalesněné paseky opět zalesnil. Jak z povahy věci plyne, měl možnost učiniti tak z jara 1919, doznává však sám, že je zalesnil teprve v roce 1921.
Tímto dvouletým opomenutím dopustil se sám přestupku, pro nějž byl také právem odsouzen.
Jeví se tedy celá stížnost bezdůvodnou a slušelo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 2582. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 436-438.