Č. 7378.

Církevní věci. — Řízení správní: Disponovati v ohledu rituelním s kostelními zvony, věnovanými náboženským účelům církve římsko-katolické, náleží povolaným činitelům této církve.
(Nález ze dne 26. června 1928 č. 17928).
Prejudikatura: Boh. A 7096/28, 1661/22, 2865/23, 2866/23, 3448/24, 4231/24, 6491/27 a j.
Věc: Obec města D. proti ministerstvu školství a národní osvěty (za zúčast. bisk. konsistoř v Hradci Král. adv. Dr. Jos. Sklenář z Prahy) o užívání zvonů děkanského kostela v D.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Ke stížnosti biskupské konsistoře v Hradci Králové v příčině užívání zvonů děkanského kostela ve D. k jiným než řím.-kat. účelům bohoslužebným, rozhodla osp v D., že kostelní zvony patří mezi vnitřní zařízení kostela, jsou určeny pouze pro náboženské účely církve řím.-kat. a že tudíž obci nepřísluší právo jimi, jak dosud se dělo, volně disponovati a to tím méně, že jde o kostel zapsaný knihovně jako kostel řím.-kat., který jako soubor účelového jmění řím.-kat. ve smyslu § 47 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. jest ve výhradné správě řím.-kat. církevních orgánů.
Proti tomuto rozhodnutí podala obec odvolání, kterému zsp v Praze nevyhověla z důvodu nálezu I. stolice a v této úvaze: »Jak z nejnovějšího knihovního výtahu bylo zjištěno, jest dotyčná věž kostelní a celý příslušný kostel knihovně připsán řím.-kat. kostelu sv. Jana Křtitele ve D. Jelikož není v knihách pozemkových poznamenáno žádné omezení o věži a zvonech ve prospěch obce D., nelze již vzhledem k § 297 o. z. o. pochybovat o tom, že zvony jsou majetkem kostela a tedy církve řím.-kat., poněvadž jsou ve věži pevně zasazeny. Z toho důvodu jsou také věž kostelní, jakož i zvony pod správou církevních úřadů řím.-kat. (§ 41 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.). Obec D. právě jen jakožto patronka kostela sv. Jana Křtitele měla možnost volného přístupu na věž a ke zvonům, z čehož si nyní osobuje ona práva, která ve svém odvolání uvádí. Obecní úřad pouze jakožto úřad patronátní měl v dohodě s úřadem farním možnost onoho volného přístupu ke zvonům, nikoliv však obec jako taková. O výhradném právu disposičním církve řím.-kat., resp. její funkcionářů ke zvonům dotyčným nelze pochybovati již z toho důvodu, že zvony samy byly také posvěceny a řím.-kat. církvi pro její účely odevzdány. Mimo to celá nástavba kostelní věže, jak vidno z předloženého provolání, byla provedena katolickým spolkem, totiž jednotou pro přestavbu chrámu Páně sv. Jana Křtitele ve D., což nelze přehlédnouti, poněvadž právě v této nástavbě jsou zvony umístěny. Konečně co se týče námitky ve stížnosti uvedené, že k rozhodování ve věci nejsou příslušný politické úřady, poukazuje se k tomu, že zde vlastnictví jest nesporno, a že jedná se pouze o otázku, komu přísluší právo disponovati s dotyčnými zvony, kteréžto právo disposiční tvoří část pravomoci, spadající do jurisdikce příslušných církevních úřadů řím.-kat. (§ 14 zák. č. 50/74). Z těchto důvodů jest rozhodnutí osp-é správné a má také církev řím.-kat. nárok na ochranu dotyčného práva disposičního ve smyslu § 38 odst. 1 zák. posléz cit.«
Dalšímu rekursu obce nevyhovělo min. škol. nař. rozhodnutím z těchto důvodů: »Inventářem sepsaným dne 1. února 1808, inventářem z 20. listopadu 1908, spolupodepsaným starostou města D., jako patronátním komisařem a protokolem o kanonické visitaci z 10. června 1914, spolupodepsaným zástupcem starosty téhož města, je prokázáno, že jak věž, tak i zvony, o něž jde, byly jako součástky kostela sv. Jana Křtitele určeny kultu řím.-kat. Takovýmto určením náleží disposiční právo s dotčenými předměty, jako vnitřní církevní záležitost, do pravomoci církevních úíadůů řím.-kat. (§ 14 zák. č. 50/74) a nerozhoduje při tom, zda město D. vlastnické právo k věži a zvonům uplatňuje, o čemž by arciť byly povolány rozhodnouti řádné soudy (§ 38 odst. 2. cit. zák.) a nikoliv úřady správní, nýbrž rozhodnou je okolnost kultového určení, které by disposiční volnost st-lky omezovalo, i kdyby jí vlastnictví nad zvony a věží bylo přiznáno. Toto omezení disposiční volnosti z důvodu kultového určení je povahy ryze veřejnoprávní, o kteréžto otázce jsou tedy povolány rozhodovati úřady správní. Pokud tedy obec z různých okolností dovozuje ve své stížnosti soukromoprávní vztahy k věži a zvonům, nepřivodil by tento vztah nikterak její disposiční volnost nad dotčenými předměty, ježto tato volnost je právě omezena disposičním oprávněním církve řím.-kat., které podle § 14 zák. č. 50/74 se řídí církevními předpisy, pokud neodporují státním zákonům. Církevní předpisy (can. 1169. §§ 3, 4. Codicis juris canonici) přisuzují užívání zvonů církevní vrchnosti a povolují výjimky co do užívání zvonů pro necírkevní účely jen v případech nutné potřeby, nebo dovolení ordinářova, nebo vyvinuvšího se obyčeje, což státními zákony vůbec upraveno není. Nikde nebylo prokázáno, že zvonění při pohřbech nekatolíků ve D. by se opíralo o nějaký z řečených důvodů výjimečných. Netřeba proto také obírati se otázkou, zda obecní úřad měl možnost volného přístupu do věže pouze jako patronátní úřad, nikoli však obec jako taková, kterýžto moment pojala druhá stolice do důvodů nař. rozhodnutí. Nižší stolice opíraly svá rozhodnutí správně o skutečnost určení předmětů, o něž jde, pro kult řím.-kat., tedy o veřejnoprávní stránku věci, takže jednaly v rámci své působnosti. Tento podklad obou rozhodnutí nižších stolic byl zvláštním dalším šetřením nade vši pochybnost upevněn. Ježto nižší instance připjaly na prokázané skutečnosti správný výrok ve směru disposičního oprávnění úřadů církve řím.-kat. nad předměty častěji zmíněnými, shledalo min. škol. nutným z předu zmíněnou stížnost zamítnouti.«
Nss neshledal stížnost důvodnou z těchto úvah:
1. Stížnost vytýká především, že správní úřady nebyly vůbec příslušný v daném sporu rozhodovati, poněvadž tu jde nejen o to, zda zvony sporné jsou určeny výhradně k účelům církevním nebo ne, nýbrž jde prý také o soukromé právo obce ke zvonům těm, o kterém rozhodovati mají podle § 38 odst. II. zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. řádné soudy; při tom uznává stížnost, že vlastnické právo k děkanskému kostelu ve D. je v poz. knize připsáno tomuto kostelu, přes to však tvrdí, že zvony jsou ve vlastnictví a držbě obce, poněvadž jsou umístěny ve věži městské, která teprve při přestavbě r. 1893 byla z architektonických příčin stavebně spojena s kostelem, která však byla a je vlastnictvím obce, která věží tou a zvony taky výlučně svými zřízenci disponuje.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
V daném případě nebyl totiž — jak správně uvedeno již v nař. rozhodnutí — předmětem rozhodování správních úřadů výrok o soukromoprávní otázce, kdo je vlastníkem oněch zvonů, o kteréžto otázce by ovšem ex professo mohly rozhodovati jenom řádné soudy (§ 1 jur. normy z 1. srpna 1895 č. 111 ř. z., § 1 o. z. o., srovnej též § 38 odst. II. zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.); naopak rozhodovaly v daném případě správní úřady autoritativně jenom o tom, kdo jest oprávněn zvony oněmi v ohledu rituelním (k účelům bohoslužebným) disponovati. Tato otázka však není otázkou práva soukromého, nýbrž otázkou veřejné správy v oboru kultovém (náboženském), o níž rozhodovati náleží — z důvodů rozvedených již v nál. Boh. A 3448/24 — státním úřadům kultovým, tedy v pořadí stolic správních osp-é, zsp-é a min. škol.
Pokud v nař. rozhodnutí, resp. v rozhodnutích nižších stolic se mluví o vlastnictví k věži a zvonům, činí se tak jen na odůvodnění a doloženi názoru správních úřadů o tom, že disposice se zvony k účelům rituelním náleží povolaným orgánům církve řím.-kat., aniž se tím ovšem má a může prejudikovati případnému autoritativnímu výroku řádných soudů o tom, kdo je vlastníkem oné věže a zvonů. Poněvadž tedy správní úřady otázku vlastnictví nerozhodovaly, nemá ovšem taky nss příčiny — a podle § 3 a) svého zák. ani možnosti, aby se zabýval vývody stížnosti, které vlastnictví a držbu obce k těmto zvonům tvrdí a různými momenty doložiti se snaží.
2. Ve věci samé — totiž co do otázky, zda disposice s oněmi zvony k účelům rituelním náleží příslušným orgánům církve řím.-kat. — setrvává nss přes opačné vývody stížnosti na právním názoru, zastávaném ustálenou jeho judikaturou — (srovn. zejména nál. Boh. A. 1661/22, A 2865/23, A 2866/23, A 4231/24, A 6491/27 a — hlavně pokud jde o zvony — Boh. A 7096), — že věnování k bohoslužebním účelům církve řím.-kat., t. j. rituelní akt konsekrační na základě předchozího souhlasu vlastníka, jenž věc určuje k bohoslužebným účelům církve katolické, má zásadně právní význam i pro obor práva státního aspoň potud, že i stát uznává určení věci pro bohoslužebné účely věnované a že se věc taková tímto svým určením dostává do sféry vnitřních záležitostí církevních, které podle § 14 zák. č. 50/74 přísluší spravovati orgánům, vykonávajícím církevní moc úřední.
V daném případě shledává žal. úřad podklad pro svůj názor, že sporné zvony jsou (nechať vlastnictví k nim přísluší církvi, resp. církevnímu ústavu, totiž kostelu anebo obci) trvale věnovány bohoslužebným účelům církve řím.-kat. v tom, že zvony jsou zapsány v inventářích kostela z roku 1808 a 1908, resp. uvedeny v protokolu o kanonické visitaci z r. 1914, vesměs spolupodepsaných zástupcem obce. — Skutečnost tato není stížností popřena a nemění na ní nic, že snad listiny zmíněné nebyly obci v řízení správním sděleny a že dotyčný zástupce obce nebyl obecním zastupitelstvem k spolupodpisu oněch listin zvláště zmocněn, když přec jednak hodnocení průvodů jest věcí rozhodujícího úřadu a když také stěžující si obec měla v řízení před nss podle § 28 odst. 2 zák. o ss možnost v listiny zmíněné, jakožto součásti správních spisů, nahlédnouti.
Uváží-li se dále, že — jak uvedeno v rozhodnutí zsp-é — zvony jsou umístěny ve věži, která přestavbou, provedenou »Jednotou pro přestavbu chrámu sv. Jana Křtitele«, tedy spolkem katolickým, byla spojena s tímto kat. kostelem, že jsou umístěny právě v nástavbě věže tehdy (počátkem let 1890tých) pořízené, dále že zvony byly — jak stížnost nepopírá — vysvěceny církví řím.-kat.. a že jich taky bylo trvale užíváno k rituelním účelům církve řím.-kat. (třebas jich snad — jak tvrdí stížnost — vedle toho bylo užíváno taky k různým účelům nerituelním: zvonění na poplach, při světských oslavách a pod.), nelze shledati, že by závěr žal. úřadu, resp. úřadů nižších o tom, že zvony jsou trvale věnovány a vysvěceny k rituelním účelům církve řím.-kat., spočíval na řízení vadném.
Proto nelze též shledati vytýkanou nezákonnost v tom, že žal. úřad z tohoto stavu věci vyvodil ve shodě s právním názorem shora uvedeným a nss-em zastávaným právní důsledek, že disposiční právo se zvony oněmi v ohledu rituelním náleží orgánům církve řím.-kat. Na tom nemohou nic měniti skutečnosti, tvrzené stěžující si obcí a žal. úřadem nepopřené, že manipulaci se zvony provádějí zřízenci obecní k příkazům měst. úřadu a že poplatky za zvonění plynou do pokladny obecní, poněvadž skutečnosti ty nedokazují, že by manipulace se zvony a vybíráni poplatků mohlo se díti proti vůli příslušných orgánů církevních.

Citace:

č. 7378. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 879-882.