NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 8978.

Vodní právo: 1. Přirozený nebo umělý odtok vody? — 2. O povinnosti k náhradě útrat vodoprávního řízení.
(Nález ze dne 7. ledna 1931 č. 25.)
Prejudikatura: Boh. A 1475/22.
Věc: Rudolf H. v B. (adv. Dr. Theodor Kopecký z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o změnu odtoku vody.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 22. června 1926 stěžoval si st-1 u osp-é v L. na to, že manželé Josef a Anna Ch., majitelé usedlosti v B., zřídili mezi obecní cestou a svým pozemkem násyp za tím účelem, aby přirozený odtok vody — přicházející z rybníku v K. a vůbec dešťové a přívalové vody z K. tekoucí ve vodoteči zřízené na hranicích katastru S.-ského a B.-ského — přes onu cestu do vodoteče vedoucí podél jejich pozemků v B. byl zamezen a aby voda tato byla sehnána po zmíněné obecní cestě, odkud zaplavuje pozemek st-lův. St-1 domáhal se jednak toho, aby man- želé Ch. byli uznáni vinnými přestupkem vodního zákona, jednak aby byli uznáni povinnými zříditi předešlý stav a nahraditi st-li útraty řízení a právního zastoupení.
Osp v L. vyšetřivši věc na místě samém rozhodla nálezem z 25. května 1927, že obec B., jakožto majitelka oné cesty, jest povinna obnoviti přirozený odtok vody přes tuto cestu nad pozemky č. k...., a že manželé Ch. jako majitelé těchto pozemků jsou povinni trpěti toto pouštění vody přes cestu. Kromě toho byli manželé Josef a Anna Ch. uznáni povinnými rukou společnou a nerozdílnou nahraditi st-li zaplacené komisionelní výlohy a útraty právního zastoupení. Rozhodnutí toto bylo odůvodněno tím, že na základě výsledku komis, šetření považuje úřad za zjištěno, že příkop podél cesty není přirozeným pokračováním vodoteče se shora k cestě přicházející, a to proto, že příkop ten má polohu téměř vodorovnou beze spádu, a že naopak vodoteč u č. k.... možno považovati za pokračování vodoteče nad cestou, a to zejména vzhledem k jejímu směru a výškovému položení. Na základě výslechu pamětníků vzal úřad za prokázáno, že odtok vody přes cestu byl asi od 26 let znemožňován tím, že byla na cestě utvořena a postupně zvyšována hrázka, zejména též materiálem z příkopu podél cesty vyházeným. Změna toku vodního byla provedena osobami, které dnes těžko již lze zjistiti, bez úředního povolení, a má proto poškozená strana právo žádati, aby byl obnoven dřívější stav (§ 72 vod. zák.). Změna se stala na obecní cestě a jest proto obec povinna svémocnou novotu odstraniti svým nákladem. Obec se této povinnosti nebránila, ani nelze prokázati jejího zavinění a není proto povinna k náhradě útrat. Naproti tomu manželé Ch. zdráhají se dovoliti vypouštění vody přes cestu k jejich pozemku, svými námitkami zavinili, že bylo zavedeno řízení a jsou proto podle § 99 vod. zák. povinni k náhradě útrat žalobcových.
K odvolání manželů Ch. zrušil zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím nález 1. stolice pro nesprávné skutkové a právní posouzení věci a rozhodl, že st-1 jest ve smyslu § 99 vod. zák. povinen zapraviti výlohy komis, řízení a nahraditi manželům Ch. útraty právního zastoupení v 1. a 2. stolici. Nař. rozhodnutí jest v podstatě opřeno o následující důvody: Nález 1. stolice opírá se částečně o technické posouzení předmětné záležitosti, částečně však dedukuje samostatně. Z vyšetření 1. stolice plyne, že se nejedná o přirozený odtok vody, nýbrž o strouhy zcela určitě umělé, pak vyplývá jednak ze situativní polohy, jednak z účele, jednak z profilu a spádu. Žaloba zněla na to, že manželé Ch. zamezili přirozený odtok vody. To však při komisi zjištěno nebylo. Mělo tedy býti rozhodováno podle znění žaloby. To se nestalo a naopak z toho, že manželé Ch. nebyli ochotni připustiti svedení vody na svůj pozemek přes cestu a vysokou mez, dovozuje 1. stolice, že oni vyvolali řízení a způsobili výlohy a že jsou povinni platiti útraty. Při tom však nález 1. stolice přiznává, že nejsou známy osoby, které způsobily banketovou hrázku při obecní cestě, která zabraňuje toku vody na pozemek manželů Ch. Taková hrázka snad povstala jako zbytek původního terénu nyní sježděného (za mokra), snad povstala udržováním (výhozem bláta) a nemohou manželé Ch. býti činěni zodpovědnými za její vznik. Kromě toho se zdá, že i vysoká mez není přirozená a že by způsobila větší odtokovou rychlost na dolní pozemek, než odpovídal přirozenému svahu. Svedení vod na pozemek manželů Ch. nelze uložiti, ježto by na něj nebyla svedena voda přirozeně, nýbrž umělými strouhami soustředěná.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Předmětem sporu je v prvé řadě otázka, zdali dnešní zúčastněná strana, manželé Josef a Anna Ch., jsou povinni trpěti odtok vody, přicházející z rybníka od »K.«, jakož i vody dešťové a přívalové tak, aby pozemek st-lův nebyl zaplavován.
St-l domáhal se výroku vodoprávního úřadu, kterým se jmenované zúčastněné straně povinnost taková ukládá. Žal. úřad pojal — aniž se strany st-lovy je tomu odporováno — petit st-lův jako uplatnění nároku založeného v předpise § 11 čes. vod. zák., který jedná o změně přirozeného odtoku vody. Takovýto nárok úřad zamítl, a to v podstatě z toho důvodu, že nejde o změnu přirozeného odtoku vody ve smyslu § 11 vod. zák., a že proto z ustanovení tohoto § nelze uplatňovaný nárok st-lův a tomu korespondující povinnost zúčastněné strany dovoditi. Tento svůj výrok založil žal. úřad na výsledku šetření konaného úřadem prvé stolice a vzal vzhledem ke zjištěným poměrům terainu, profilu a k účelu předmětného odtoku za prokázáno, že nejde o přirozený odtok vody, nýbrž o vodoteč uměle zřízenou.
Na toto skutkové zjištění žal. úřadu jest nss podle § 6 zák. o ss vázán a musí z něho vycházeti, leda že by toto skutkové zjištění nemělo dostatečné opory v materiálu procesním, bezvadným způsobem zjištěném.
Stížnost tvrdíc, že je správným skutkové posouzení věci, jak je provedla prvá instance, jež se však se skutkovým posouzením žal. úřadu diametrálně rozchází, bere takto v odpor skutkovou podstatu, kterou žalovaný úřad položil za základ svému rozhodnutí. Nss nemohl však nalézti, že by výsledek komis, řízení a zejména znalecký posudek státního technika ze 6. ledna 1927, st-li sdělený a jím v řízení správním nepopřený, neposkytoval dostatečný podklad pro skutkové zjištění úřadu žal., podle něhož nejde o přirozený odtok vody ve smyslu § 11 vod. zák., t. j. o odtok vody, který se děje po určitém pozemku volně přirozeným spádem a bez pevných břehů (srovn. Budw. 1639/1883, 12694/1899, 7215 A, 9963 A, Boh. A 1475/22 a jiné), nýbrž jde o odtok vody, který se děje ve struhách uměle zřízených. Pro toto posouzení věci měl žal. úřad oporu zejména ve zmíněném již posudku státního technika ze 6. ledna 1927, podle něhož vodoteč, přicházející od »K.«, jest vlastně odpadem rybníka, nalézajícího se u »K.«, a byla před dávnými časy asi uměle zřízena, a jak souditi lze z jejího směru, probíhala dříve pravděpodobně středem parcely č. k. ..., byvši později uměle přeložena na hranice parcely té.
Mohl-li však žal. úřad podle stavu správních spisů vycházeti ze skutkového předpokladu, že jde o odtok vody ve struhách uměle zřízených, pak nemohl nss, než dáti žal. úřadu za pravdu, pokud tento svým rozhodnutím popřel povinnost zúčastněné strany dovozovanou z § 11 vod. zák., jež podle správného výkladu tohoto předpisu vztahuje se toliko na přirozený odtok vody.
Tím jsou dány předpoklady i pro další výrok žal. úřadu, t. j. pro výrok o náhradě jak výloh komis, řízení, tak i útrat právního zastoupení zúčastněné strany. Že by pak i při právním stanovisku, jaké žal. úřad v nař. rozhodnutí ve věci hlavní zaujal, povinnost k náhradě útrat dle § 99 vod. zák. stihala zúčastněnou stranu, stížnost ani netvrdí, tím méně pak formuluje v tom směru stižný bod náležitě konkretisovaný.
Povinnost, jejíž formalisování se st-l v řízení správním domáhal, mohla by ovšem po právu existovati i nezávisle na ustanovení § 11 vod. zák., neboť je myslitelno, že pojí se ke zřízení umělé vodoteče, kterou vzhledem k předpisu § 17 odst. 2 vod. zák. slušelo by považovali za vodní dílo vodoprávního konsensu vyžadující (srovn. Budw. 9965 A a Boh. A 1475/22). Neboť jde-li o vodní dílo, které podle § 17 odst. 2 vod. zák. je podmíněno vodoprávním konsensem, mohou v konsensu býti oprávněnému uloženy rozmanité povinnosti a i v tom případě, kdy jde o starý stav ve smyslu § 102 vod. zák., jsou povinnosti takové myslitelný a zjištění jich není vyloučeno. Ježto však žal. úřad v nař. rozhodnutí, posuzuje-li se toto ve svém celku a ve spojitosti se spisy správními, s tohoto hlediska povinnost zúčastněné strany nezkoumal a neučinil ji předmětem svého rozhodnutí, a ježto konečně ani stížnost v tomto směru nař. rozhodnutí ani nezákonnosti ani vad řízení nevytýká, neměl ani nss příčiny ba ani právní možnosti zabývati se touto právní otázkou, která v poměru k věci nař. rozhodnutím řešené jeví se jako alia causa, a nemohl tedy řešiti ani otázky, zdali a jakým způsobem by st-1 mohl svůj nárok opírati o takovýto zcela odlišný titul právní.

Citace:

č. 8978. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 195-198.