Čís. 4486.

Z právního jednání, jež uzavřela ústředna, nemůže se domáhati plnění odbočka. §u 6 c. ř. s. tu nelze použíti.
(Rozh. ze dne 17. prosince 1924, Rv II 697/24).
Pražská filiálka vídeňské firmy domáhala se na československém eráru zaplacení za dílo, zadané před převratem býv. rakouským erárem vídeňské firmě. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jde o otázku, pokud filiálka jako taková může po rozumu §u 1 c. ř. s. vystupovati jako strana rozepře. Otázka tato nemá nic společného s otázkou příslušnosti dle §u 87 j. n., ježto nejde o to, zda spory v §u 87 j. n. uvedené lze vznésti v místě filiálky, nýbrž o to, zda smí filiálka vystupovati jako strana rozepře. § 87 j. n. mluví o majiteli podniku a dovoluje, žalovati ho i v místech vedlejšího závodu, раk-li sporná věc vztahuje se právě na tento vedlejší závod, ale tento § neříká, že má býti u tohoto sudiště žalován tento vedlejší závod jako samostatná právnická osobnost. Dle čl. 15 a 21 obch. zák. je ovšem právním podmětem majitel závodu, jde-li tedy o firmu, majitel firmy, nikoli vedlejší závod jako takový. Ale prakse vyvinula se v ten rozum, že pravidelně nevystupuje jako strana rozepře majitel, nýbrž filiálka, a takto tedy filiálka povýšena jaksi na samostatný právní podmět, arciť pořád jen ohledně záležitostí na ni se vztahujících a to přešlo v novější době i do zákona, ovšem jen k jistým určitým účelům (§ 1 (3) zákona ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. zák. a nař. a § 1 (2) vlád. nař. ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 téže sbírky). Ale to vše ještě neopravňuje k tomu, by ze smlouvy, uzavřené centrálou žalovati a žalována býti mohla filiálka, takže tato by byla i dle tohoto jako samostatný podmět aktivně a, pasivně legitimována k žalobě zásadně jen tehdy, kdyby smlouvu onu byla sama uzavřela. V tomto případě oba nižší soudy dovozují nedostatek aktivní legitimace z toho, že smlouvu o provedení přístaveb a prací v dílnách na vozy v M. uzavřela vídeňská centrála. Naproti tomu dovolatelka, zastávajíc názor, že rozhodno jest, zda pohledávka vznikla provozem pobočného závodu, vytýká vadnost řízení dle §u 503 čís. 2 c. ř. s. v tom směru, že neproveden důkaz svědkem L-em o tom, že provedení prací žalující filiálkou stalo se se svolením a vědomím súčastněných úřadů, takže tím filiálka vstoupila v obchod a jí také odměna avisována, pročež též filiálka prohlásila tuto pohledávku k dávce z majetku. Avšak výtky tyto nejsou opodstatněny. Původní smlouva uzavřena byla vídeňskou centrálou a ne pražskou filiálkou, založenou v roce 1917; i dodatečné oferty ze dne 1. února 1919 a ze dne 2. února 1919 učinila zase jen vídeňská centrála, třebas dovolatelka dle tvrzení svého v tuto dobu provedla jíž značnou část prací. Z toho nejlépe patrno, že okolnost, kdo prováděl práce, není v tomto případě rozhodna pro otázku, kdo má býti i nadále pokládán za smluvní stranu. Ve spisech založeny jsou sice dva dopisy (ze dne 13. prosince 1918) datované v Praze, jež ve hlavě mají předtisk »Rakouská společnost. Odbočná kancelář pro Čechy« (v druhém dopise »pro Čechy, Moravu a Slezsko«), při čemž slovo »Rakouská« jest škrtnuto. Ale i tyto dva dopisy jsou opatřeny podpisem »Společnost pro Štěpánovy střechy s r. o.« a nikoli podpisem filiálky. Žalující strana sice tvrdí, že pražská »pobočná kancelář« jest totožná se žalující filiálkou, a vytýká, že o totožnosti nepřipuštěn svědek L. Ale i kdyby totožnost byla zjištěna, nic by se tím neměnilo na věci, ježto ministerstvo železnic odpovědí ze dne 17. července 1919 (vyhradivši si uznání žalobního nároku a likvidaci jeho penězi rakouskými) nařídilo pátrání po nostrifikaci firmy. Ostatně ony dopisy mají obsah nezávažný; v prvém se děje jen zmínka o obtížích pro poukazování peněz do Vídně a žádá se se svolením Vídeňské centrály o poukaz k ruce Vídeňské bankovní jednoty filiálky v Praze a podotýká se, že »v dohledné době utvoří se zdejší samostatná firma pro Československo, takže by vyřízení jak předem uvedeno nejlépe vyhovovalo«. Druhý dopis se týká jen požárního pojištění. Proti názoru dovolatelky svědčí i dopisy centrály ze dne 23. dubna, 21. července a 31. července 1919, z nichž patrno, že centrála i nadále vystupuje jako smluvní strana. K vůli úplnosti jest poukázati ještě na to, že po těchto dopisech ve sporné záležitosti nekorespondovala se železničními orgány »odbočná kancelář« v Praze ani žalující filiálka, nýbrž samostatná firma »Společnost pro Štěpánovy střechy s r. o. v Praze« a to dokonce i před svým zápisem do obchodního rejstříku ze dne 18. listopadu 1919, a že tato společnost prohlašuje zažalovanou pohledávku za svou. Z toho všeho patrno, že žalující filiálka nestala se stranou rozepře a že při posouzení této otázky v tomto sporném případě nerozhodný jsou okolnosti, kdo práce prováděl, šlo o vnitřní poměr mezi centrálou a filiálkou, čímž smluvní poměr mezi stranami nebyl dotčen; proto nepřipuštění svědka L. o této okolnosti neučinilo řízení vadným, a zároveň zjevno, že soudové nižších stolic věc po právní stránce správně posoudili, zamítnuvše žalobu pro nedostatek aktivní legitimace k žalobě. Rovněž za tohoto stavu věci je nerozhodno, kdo žalobní nárok přihlásil k soupisu pro území čsl. republiky, zrovna tak jako nezávažno jest, zda Vídeňská centrála z opatrnosti tutéž pohledávku přihlásila též u súčtovacího úřadu ve Vídni. K dalším důvodům dovolatelky, že soudy nižších stolic měly dle §u 6 c. ř. s. vyzvati žalující filiálku, by se postarala, aby do sporu místo ní vstoupila centrála, se podotýká, že jednak jde o otázku hmotného práva, jejíž náprava nespadá v rámec §u 6 c. ř. s., jednak že, jak již prvý soudce podotkl, žalobkyně za sporu měla dosti času k tomu.

Citace:

č. 4486. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 800-802.