NPD documents search: České právo, 1 (1919) - Spolek německých notářů republiky československé

Čís. 63.

Účinná lítost (§ 187 tr. z.). Nemožnost úplné náhrady, způsobená náhodou nebo cizí vinou, jde na vrub pachatele. Při několika časově a místně souvisejících krádežích, jež z téhož podnětu a úmyslu spáchány na různých poškozených, nutno plně nahraditi škodu ze všech krádeží.
(Rozh. ze dne 26. června 1919, Kr I 165/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované Anny Z. do rozsudku krajského soudu v Kutné Hoře, jímž obžalovaná uznána byla vinou zločinem krádeže dle §§ 171 a 174 I c) tr. z.
Důvody:
Rozsudek uznává obžalovanou Annu Z. vinnou krádeží jednoho balíku kůže z držení Františka M. a krabice s 9 bílými kravatami, jedné šněrovačky a dvou troubelů z držení Aloise K. i odmítá obranu obžalované o beztrestnosti ve smyslu § 187 tr. z. pro včasnou náhradu škody v úvaze, že škoda nebyla nahražena úplně, poněvadž z ukradeného balíku kůže scházel při jeho vrácení kus, který obžalované uzmula z něho Františka D.; rovněž vylučuje beztrestnost ohledně krádeže spáchané ku škodě Κ., poněvadž plenění obchodů dálo se nepřetržitě a věci byly odejmuty při jednom plenu a jednom útoku. Zmateční stížnost uplatňuje proti tomuto výroku důvod zmatečnosti dle č. 9 lit. b) § 281 tr. ř. Zmateční stížnost není v právu. Neboť byť i slušelo připustiti, že vedoucí myšlenkou výjimečného ustanovení § 187 tr. z. je, odměniti účinnou lítost a dobrou vůli pachatelovu, tož přece dlužno míti na zřeteli, že zákon výslovně slibuje dobrodiní § 187 tr. z. pouze tomu, kdo projeví a uskuteční zmíněnou lítost a vůli svou úplnou náhradou škody. K té však v daném případě nedošlo. Stížnost tvrdí, že, co se týče krádeže spáchané na Františku M., tento dostal zbytek kůže od A. To však rozsudek nezjišťuje a také by to zjistiti nemohl, poněvadž A. uvedl, že D. onen kus kůže, který vzala Ζ-ové, a jemu přinesla, sama roztrhala a pohodila. Nad to pak i kdyby bylo pravdou, co tvrdí stížnost, nebyla by škoda nahražena Z-ovou, nýbrž osobou třetí a, to by dle § 187 k beztrestnosti nedostačovalo. Že pak se stalo bez vůle ba bez vědomí obžalované Z., že nemohla vrátiti ukradený balík kůže celý, nerozhoduje, neboť, jak správně v tomto bodě dovodil rozsudek soudu nalézajícího, nese vzhledem ku kategorické dikci § 187 tr. z. pachatel sám nebezpečí nezaviněné náhody nebo cizí vinu, znemožnivší mu náhradu úplnou. Náhody, ať jakéhokoliv druhu, zmařivší úmysly a dobrou vůli pachatelovu, nahraditi škodu, přece jen právě zabraňují, by lítost jeho nestala se účinnou ve smyslu zákona, by nebyla provázena uskutečněním jejím, jež záleží teprve v úplné náhradě škody; zůstává v případě takovém při pouhé dobré vůli, škodu nahraditi, ale beze skutečné náhrady škody, jež je dle zákona podmínkou beztrestnosti. Z těchto důvodů nemohlo by použití § 187 tr. z., pokud jde o odcizení věcí Františku M„ i kdyby se toto považovati chtělo za samostatný čin trestní, přijití vůbec v úvahu. Zmíněná neúplnost náhrady škody jest však z právních ohledů na závadu také tomu, by dobrodiní § 187 tr. z. přiznalo se obžalované i co do odcizení věcí Aloisů K., třeba že věci tyto byly všechny vráceny poškozenému včas. Neboť v odpor vzatý rozsudek zjišťuje, že dne 8. ledna 1919 došlo v Něm. Brodě k plenění obchodů rozvášněnými davy, že plenění to dělo se nepřetržitě a věci odejmuty byly při jednom plenu. Z. tohoto zjištěného děje skutkového vychází na jevo, že obě krádeže, obžalované za vinu kladené, podniknuty byly v jednotném zlodějském útoku, který vznikl z téhož podnětu a úmyslu, který také co do místa, a času provedení spadá povšechně v jedno, a že tu proto s hlediska právního nejde o dva právně samostatné trestné činy, nýbrž toliko o dva dílčí úkony jednoho a téhož trestného skutku. Na této jednotnosti činu, nemůže ničeho měniti okolnost, že poškození nejsou v obou případech totožni, poněvadž různost osob majitelů odcizených věcí je po této stránce bez právního významu; na váhu padá pouze, že obžalovaná, jednajíc z téhož popudu a rozhodnutí, přivlastňovala si věci bez ohledu na to, komu patří, což právě charakterisuje jednotnost jejího činu. Byť i tedy odcizení věcí Aloisů Κ., kdyby se posuzovalo samo o sobě a zcela neodvisle od krádeže spáchané na Františku M., stalo by se bývalo beztrestným z důvodu § 187 tr. z., ježto obžalovaná všechny K-ovi odcizené věci vrátila z účinné lítosti včas, není tomu tak, jakmile krádež tato tvoří nedílnou část jednoho protiprávního útoku, který posuzovati dlužno v jeho celistvosti. Neboť, jedná-li se ve skutečnosti o čin jeden, pak muže býti přiznáma beztrestnost z důvodu § 187 tr. z. jen tehda, nahražena-li škoda povstalá z obou krádeží úplně, kterážto zákonná podmínka však v daném případě splněna není. Uplatňovaný důvod zmatečnosti § 281, č. 9, lit. b) tr. z. není tudiž dán.

Citace:

Čís. 63. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 98-99.