NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 1914.

»Neschopným platiti« ve smyslu §u 486 čís. 2 tr. zák. není, kdo se octl ve stavu přechodné nemožnosti platiti dluhy, může však počítati s opětnou možností závazkům dostáti; očekávání této možnosti musí však spočívati na jistém pevném a bezpečném podkladě a nesmí se upínati k době časově příliš rozlehlé nebo spadající v nepoměrně vzdálenou budoucnost.
(Rozh. ze dne 4. března 1925, Zm I 797/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 21. října 1924, jimž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin úpadku z nedbalosti podle §u 486 čís. 2 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost jest odůvodněna, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., namítá, že nalézací soud zaujal při výkladu zákonného pojmu »nedbalosti« právní hledisko příliš úzké, dospěv k závěru, že stačí, spolehnouti se na obstavený již (služební) plat a na pochybné sliby a býti přesvědčen, že bude možno věřitele třeba po splátkách a během delší doby uspokojiti. Podrobné vývody, jimiž zmateční stížnost rozvádí blíže onu svoji námitku, směřující proti rozsudkovému výkladu zákonného pojmu »nedbalosti«, jsou zároveň a především namířeny proti rozsudkovému závěru, dle něhož si obžalovaný nebyl toho vědom, že dluhy, které dělal, nebude moci zaplatiti (a že tak své věřitele poškodí). Nelze popříti, že jmenovitě tento rozsudkový závěr spočívá na nesprávném použití zákona. Základním pojmovým znakem skutkové podstaty přečinu podle §u 486 čís. 2 tr. zák. jest pachatelovo vědomí, že je neschopen platiti, t. j. že mu není možno, by své již stávající dluhy zaplatil, své věřitele uspokojil. Rozsudek ocitá se tudíž v rozporu se zákonem, řeší-li ve shora zmíněném svém závěru otázku, již si byl před tím v důvodech již také k řešení předložil, zda dopustil se obžalovaný nedbalosti tím, že dělal nové dluhy, ačkoliv si byl toho vědom, že je (totiž tyto nové dluhy) nebude moci zaplatiti. Zápornou odpovědí rozsudku na otázku takto formulovanou nebyla totiž zodpověděna otázka, kterou s hlediska skutkové podstaty přečinu podle §u 486 čís. 2 tr. zák. soudu bylo řešiti, zda věděl obžalovaný v době, kdy činil nové , že je schopen platiti své tehdy již stávající dluhy. Možno sice připustiti, že rozsudek, vyjadřuje se oním, zákonu neodpovídajícím způsobem, má při tom na zřeteli kromě dluhů nových i ony dluhy, dříve již vzniklé. Lze dále uznati, že dle intencí zákonodárce, nahradivšího dřívější obrat §u 486 tr. zák. »když pasiva již aktiva převyšovala« v novém znění §u 486 čís. 2 tr. zák. (podle cís. nař. z 10. prosince 1914, čís. 337 ř. zák.) pojmem »neschopnosti platiti«, nesluší za přečin podle posléz uvedeného předpisu činiti zodpovědným každého, kdo se octl ve stavu mnohdy jen přechodné majetkové pasivity, a že by stíhání pro tento přečin nebylo na místě ani v takových případech, v nichž tomu, kdo se stal neschopným, zaplatiti své dluhy, lze počítati s tím, že se mu stane opět možným, by svým závazkům dostál, své věřitele uspokojil. Je však zřejmo, že očekávání takovéto možnosti jednak musí spočívati na jistém pevném a bezpečném podkladě, jednak se nesmí upínati k době časově příliš rozlehlé nebo spadající v nepoměrně vzdálenou budoucnost. S tohoto stanoviska neprávem dospívá rozsudek k onomu svému závěru, že si obžalovaný nebyl toho vědom, že své dluhy nebude moci zaplatiti, opírá-li tento závěr o úvahu, že obžalovaný spoléhal jednak na svůj úřednický plat, o němž nepřímo sám přiznává, že byl později, ale patrně již v době, kdy obžalovaný činil nové dluhy, zabaven (obstaven), jednak na slíbenou pomoc svých zeťů. Služebnímu platu obžalovaného (platu posledního stupně VI. třídy) přikládá rozsudek, označuje jej jako plat poměrně dosti vysoký, význam zřejmě upřílišněný, uváží-li se jednak, že dle zjištění samotného rozsudku jiných aktiv nebylo, pasiva obžalovaného pak že činila neméně než 233605 Kč, jednak že obžalovaný, narozený podle rozsudku dne 8. září 1865, byl v rozhodné době (v létech 1920—1923) mužem věku poměrně již značně pokročilého. Sliby, učiněné mu jeho zeti, označuje však zmateční stížnost vším právem jako pochybné a vratké, kdyžtě dle rozsudkového zjištění jeden z nich, Rudolf N. obžalovanému slíbil jen, že mu bude pomáhati měsíčně větší částkou, jejíž výše však ani přibližně určena nebyla, druhý, Adolf Sch., pak slíbil jen zcela všeobecně, že obžalovanému pomůže. Okolnost, že obžalovaný mohl, jak se praví v rozsudkových důvodech, býti přesvědčen, že bude moci své věřitele uspokojiti třebaže po splátkách a v delší době, nemohla v něm tudíž vyloučiti pro rozhodnou dobu vědomí, že jest neschopen platiti. Na tom nemění ničeho ani okolnost, v rozsudkových důvodech dále zdůrazňovaná, že totiž sumy, které si obžalovaný vypůjčoval, nebyly podle tvrzení obžalovaného, jemuž soud uvěřil, takové, jak byly uvedeny v dotaznících, a že jeho dluhy vedlejšími poplatky a splácením životních pojistek rostly jako lavina tak, že prý obžalovaný nemohl tušiti, že jeho dluhy vzrostou až do výše přes 200000 Kč. Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek nalézacího soudu zrušiti jako zmatečný podle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. a odkázati věc podle §u 288 čís. 1 a 3 tr. ř. na soud prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.

Citace:

č. 1914. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 138-140.