NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4004.

Školství: O rušení tříd na škole národní — právní věty jako při Boh. 3988 a 3989 adm.
(Nález ze dne 9. října 1924 č. 17066).
Prejudikatura: Boh. 805, 3988, 3989 a 4001 adm.
Věc: Místní školní rada a obecní zastupitelstvo v B. (adv. Dr. Jos. Eckstein z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o zrušení třídy na škole obecné.
Výrok: Stížnost, pokud jest podána obecním zastupitelstvem, odmítá se jako nepřípustná; ke stížnosti místní šolní rady zrušuje se nař. rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Místopředseda zšr-y v Praze zrušil rozhodnutím z 3. dubna 1922 podle § 9 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. k návrhu zsv-u koncem školního roku 1921/22 na veř. škole obecné s německou řečí vyučovací v B. čtvrtou definitivní třídu postupnou, poněvadž další její trvání není odůvodněno počtem žactva podle § 11 zák. z 2. května 1883 č. 53 ř. z., neboť průměrný počet ve tříletí 1919/20—1921/22 jest pouze 169.
Rozhodnutím ze 6. prosince 1922 povolila zšr dohodnuvši se se zsv-em, aby při zmíněné škole byla do konce kalendářního roku 1923 zřízena a ihned otevřena jedna zatímní třída.
Rekurs do zrušení 4. definitivní třídy byl nař. rozhodnutím zamítnut jako neodůvodněný, poněvadž opatření to se stalo v mezích oprávnění, jež předsedovi zšr-y poskytuje zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., a škola má pouze 157 dětí, tedy počet, který ve smyslu § 5 zák. z 13. července 1922 č. 226 Sb. odůvodňuje toliko dvě definitivní třídy postupné a možnému snad přeplnění některé třídy bylo zabráněno zřízením zatímní třídy.
Stížnost mimo jiné vytýká, že pouhé tvrzení, že zrušení stalo se v mezích oprávnění předsedy zšr-y podle zák. č. 189/19, což rekurs právě popíral, není řádným odůvodněním a že ostatně je rozpor mezi nař. rozhodnutím, které praví, že zrušení bylo provedeno předsedou zšr-y, kdežto rozhodnutí prvé stolice praví, že třída se ruší k návrhu zsv-u.
Poslední námitka není již proto důvodná, poněvadž i prvoinstanční rozhodnutí se zřejmě representuje jako rozhodnutí předsedy resp. místopředsedy zšr-y, na kteréžto povaze ovšem nic nemění ta okolnost, že rozhodnutí prvé stolice dovolává se toho, že vydáno jest k návrhu zsv-u; neboť zsv-u jako oprávněnému zástupci země co nositele osobního nákladu resp. podstatné části jeho na školství národní nelze upírati možnost podávati návrhy, směřující ke snížení nákladu na školství rušením přebytečných tříd.
Ostatně nezměnilo by se nic na přípustnosti rozhodnutí předsedy zšr-y podle § 9 zák. č. 189 z r. 1919 ani tehdy, kdyby se rozhodnutí to stalo bez návrhu zsv-u nebo kdyby se návrhu toho nedovolávalo, poněvadž zákon zrušovací kompetenci zmíněného funkcionáře na takovýto návrh neváže.
Pokud pak jde o prvou část uvedené námitky, nelze ji rovněž uznati důvodnou. Výrokem, že zrušení stalo se v mezích oprávnění předsedy zšr-y podle zák. č. 189 z r. 1919, žal. úřad zřejmě dal na jevo, že opačná tvrzení rekursu nepokládá za důvodná; bylo by ovšem žádoucí, aby úřad toto svoje pouhé tvrzení vzhledem k vývodům rekursu blíže odůvodnil, v nedostatku toho nelze.však v daném případě spatřovati podstatnou vadnost, protože nelze tvrditi, že strana z naříkaného rozhodnutí nemohla seznati stanovisko úřadu k jejímu rekursu a že jí tím byla znemožněna nebo ztížena případná obrana další, ani že následkem nedostatečného odůvodnění bylo nejvyššímu správnímu soudu přezkoumání naříkaného rozhodnutí znemožněno.
Na omylu jest stížnost také, pokud tvrdí nekompetenci předsedy zšr-y ke zrušení třídy na škole v B., poněvadž nejde o školu menšinovou a poněvadž prý jen menšinové školy se — podle zák. č. 292/20 — spravují předpisy zák. č. 189/19 resp. poněvadž pravomoc plynoucí ze zák. č. 189/19 přešla podle zák. č. 292/20 na min. školství.
Naopak setrvává nss i v tomto směru a případě na právním názoru vysloveném a blíže odůvodněném v nál. Boh. č. 805 a 3988 adm. toho obsahu, že v příčině kompetence předsedy zšr-y rušiti třídy na veř. škole národní podle § 9 zák. č. 189/1919, kterážto kompetence se dříve podle zák. č. 189/19 vztahovala jak na tak zv. školy menšinové, tak i na školy zřízené a spravované podle starších zákonů školských, nastala zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. změna jen potud, pokud jde o školy menšinové, které 1. lednem 1921 přešly zcela do přímé správy a pravomoci min. škol. V daném případě zřejmě o školu menšinovou nejde a byl tedy předseda zšr-y k onomu zákroku příslušným.
Dále namítá stížnost vadnost řízení proto, že počet dětí nebyl zjištěn mšr-ou, jež prý podle stávajících předpisů jedině jest k tomu kompetentní.
Námitka ta není důvodná; soud setrvává i tu na právním názoru, který jest zastáván stálou judikaturou tohoto soudu jako zejména cit. nál. Boh. 805 adm., že totiž předseda zšr-y může sobě data a pomůcky potřebné k rozhodování podle § 9 zák. č. 189/19, tedy zejména též data o počtu dětí opatřiti způsobem, který za vhodný uzná, nejsa vázán příslušnými předpisy starších zákonů školských. Ostatně v daném případě příslušné výkazy o počtu dětí byly sdělány správou školy a byly aspoň některé z nich opatřeny podpisy předsedy mšr-y resp. přezkoušeny příslušným okr. škol. inspektorem, a stížnost také ani netvrdí, že a v čem počty dětí uvedené v rozhodnutích školských úřadů podle názoru stížnosti by byly nesprávné, resp., které počty dětí by podle domnění st-lky byly správné. — — — Konečně vytýká stížnost porušení předpisu § 7, 2. odst. zák. z 13. července 1922 č. 226 Sb. a tvrdí, že zřízením zatímní třídy není nárokům st-lky vyhověno.
V tom směru jest uvážiti toto:
V častěji již dovolávaných nálezech Boh. 3988 a 3989 vyslovil a blíže odůvodnil nss právní názor, že rozhodl-li předseda zšr-y o zmenšení počtu tříd na veřejné škole národní podle § 9 zák. č. 189/19 před účinností zák. č. 226/22, jest min. škol. přes to, rozhodujíc o rekursu do takovéhoto opatření již za platnosti zák. č. 226/22 povinno, v mezích petitu rekursního zkoumati zákonitost zmíněného opatření se stanoviska § 7, odst. 2. zák. č. 226/22.
Že tomu tak, podává se také z této úvahy:
Zrušení třídy na veřejné škole národní podle § 9 zák. č. 189/1919 má povahu aktu konstitutivního. Odvoláním strany z příslušného rozhodnutí úřadu stolice nižší přechází rozhodování ve věci, tvořící předmět odvolání, v mezích rekursního petitu na stolici odvolací, která pak o věci má rozhodovati tak, jakoby rozhodovala v intanci prvé. Vzhledem k tomu musí úřad v takovémto případě rekursní petit strany posuzovati podle onoho právního stavu, který tu je v době jeho rozhodování. Poněvadž pak zák. z 13. července 1922 č. 226 Sb. nabyl účinnosti dnem 21. srpna 1922, byl žal. úřad vydávaje svoje nyní nař. rozhodnutí z 27. února 1923 povinen posuzovati rekursní petit stěžující si mšr-y, aby zrušení třídy jako nezákonné bylo zrušeno vzhledem k počtu dětí — již podle předpisů tohoto zák. č. 226/1922, zejména též podle jeho § 7, odst. 2.
Cit. § 7, odst. 2 stanoví, že »ustanovení § 5, odst 1 a 2 ... nesmí se užívati k tomu, aby se rušily nebo spojovaly třídy již zřízené, jakmile by po zrušení nebo spojení jich stoupl počet dětí v některé třídě nad 60. Ze znění tohoto předpisu v jeho souvislosti s § 5, odst. 1 a 2 téhož zák. se zřetelem na předcházející zák. č. 189/1919, § 9 odst. 1, věta 2 (jehož velmi široké ustanovení co do rušení tříd zák. č. 226/22 zřejmě chtěl omeziti), plyne, že definitivní třída, jednou zřízená, nemůže býti zrušena, třebas by po jejím zrušení v žádné ze zbývajících tříd nebylo více než 80 dětí, jakmile by zrušení to mělo za následek, že by v některé ze zbývajících tříd stoupl počet dětí nad 60.
Účel, který zák. č. 226/22 předpisem § 7, odst. 2 sleduje, a motivy, které zákonodárce při stanovení tohoto předpisu vedly, jsou jasné. Počet 80 dětí jako maximální na jednu třídu byl od let právem pociťován jako příliš značný a byl důvodně považován za velikou brzdu zdárné činnosti školy. Proto zák. č. 226/22 chtěl snížiti počet tento na 60. Nemoha však tento maximální počet (60) pro nedostatek sil učitelských a školských místností dekretovati všeobecně ihned, připustil zák. č. 226/1922 v § 5 sice jenom pozvolné zmenšování maximálního počtu dětí z 80 na 60, takže teprve od roku 1932/33 maximální počet 60ti (resp. na školách jednotřídních 50) dětí se stane všeobecně účinným.
Zároveň však chtěl zákon tam, kde uvedených potíží není, kde tedy příslušná třída (místnost a síla učitelská) již tu je, tento snížený počet 60 dětí míti ustanovený (a nikoliv teprve od roku 1932/33) a proto právě pojal zák. č. 226/1922 do § 7, odst. 2 striktní nařízení shora uvedené.
Při tomto určení počtu 60 dětí na některou ze zbylých tříd podle § 7, odst. 2 zák. č. 226/1922 nemůže pak rozhodovati pouhé ciferní dělení počtu dětí na celé škole počtem tříd zbylých; naopak, poněvadž rozdělení dětí na jednotlivé třídy nemůže se státi pouze mechanicky, nýbrž musí býti provedeno podle věkových a postupových stupňů, musí tu rozhodovati konkrétní poměry v každé jednotlivé třídě a počet dětí, který na jednotlivé třídy připadne při rozdělení žactva dle stupňů věkových a postupových podle předpisů učební osnovy (§ 4 zákon č. 226/1922, výn. min. škol. ze 4. srpna 1923 č. 92189-1. Věstník č. 109).
Podle uvedeného bylo by tedy zrušení čtvrté definitivní třídy postupné na škole v B. jen tehdy ve shodě se zákonem, resp. byl by mohl žal. úřad rekurs jako nedůvodněný zamítnouti jen tehdy, jestliže po zrušení oné definitivní třídy počet dětí dle uvedených směrnic by nepřevyšoval v žádné ze zbylých tříd počet 60.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí toliko uvádí, že »možnému snad přeplnění některé třídy bylo zabráněno zřízením zatímní třídy«. Tento důvod však nestačí k tomu, aby zrušení oné třídy se stalo se stanoviska § 7, odst. 2 zák. č. 226/22 přípustným, neboť dodatečně provedené zřízení pouhé zatímní, časově termínované pobočky nemůže z důvodů rozvedených již v nál. tohoto soudu Boh. 3989 adm. nahraditi v ohledu právním zrušenou třídu definitivní. Naopak zdá se právě dodatečně nastalé zřízení zatímní pobočky nasvědčovati tomu, že zrušením 4. definitivní třídy v některé ze zbylých tříd nastal počet dětí nad 60. Že tomu asi tak bylo, vychází také z vyjádření ok. škol. inspektora z 11. října 1922, kteréžto vyjádření je ve spisech správních obsaženo a uvádí, že ve třetí třídě by bylo 81 dětí.
Další okolnost pak, o kterou nař. rozhodnutí se rovněž opírá, že totiž škola má pouze 157 dětí, tedy počet odůvodňující podle § 5 zák. č. 226/22 toliko dvě definitivní třídy postupné, rovněž nemůže nař. zrušení 4. definitivní třídy uvésti v soulad s § 7, odst. 2. zák. č. 226/22; neboť jest sice pravda, že dvakrát 80 jest 160, tedy více než 157, nelze však přehlédnouti, že v daném případě vůbec nejde o otázku zřizování nové třetí třídy podle § 5, nýbrž o otázku, zda je přípustné zrušení stávající čtvrté třídy, kteréžto zrušení nutno však posuzovati podle § 7, odst. 2 zák. č. 226/1922 a nikoliv podle § 5 téhož. zák.
Bylo tedy povinností žal. úřadu, aby bez ohledu na dodatečně zřízenou třídu zatímní podle § 7, odst. 2 zák. č. 226/22 zjistil a zkoumal, zda při trvání toliko tří definitivních tříd bylo by možno rozděliti děti podle předpisů osnovy učebné a konkrétních poměrů školy tak na třídy tři, aby v žádné z těchto tříd nestoupl počet dětí nad 60.
Této povinnosti své se úřad nepodjal, vycházeje z nesprávného právního názoru, který zračí se v obou právě zmíněných důvodech v nař. rozhodnutí uvedených.
Vzhledem k tomu bylo rozhodnouti jak shora uvedeno.

Citace:

č. 4004. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 562-565.