NPD documents search: Sociální revue, 7 (1926) - Vládní nařízení ze dne 3. září 1926, č. 170

Čís. 11440.

Platil-li postoupený dlužník postupiteli, nikoliv postupníku, uvěřiv tvrzení postupitele, že jest s postupníkem vyrovnán, ač tomu tak nebylo, jest oprávněn domáhati se podle § 1431 obč. zák. na postupiteli vrácení toho, co plnil. Nárok podle § 1431 obč. zák. (podle § 1435 obč. zák.) se promlčuje až po třiceti letech.
(Rozh. ze dne 3. března 1932, Rv II 28/31.)
Žalující firma zadala žalovanému práce na stavbě. Žalovaný postoupil z budoucích účtů proti žalobkyni 89000 Kč Živnostenské záložně, což vzala žalobkyně na vědomí. Žalobkyně poskytla žalovanému na nepostoupený zbytek pohledávky zálohy a celkem mu vyplatila 37754 Kč. Po skončení prací činila pohledávka žalovaného 102934 Kč, takže po odečtení oněch 89000 Kč zbývalo pro žalovaného 13934 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném vrácení přeplatku 23820 Kč. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Sám žalovaný tvrdil v žalobní odpovědi, že postup u Živnostenské záložny neodvolal a ani jednostranně odvolati nemohl. Dále zjistil prvý soud, že žalovaný tvrdil žalobkyni, že postup jest zrušen a že se má platiti jemu, kteréž zjištění není napadeno. Z těchto zjištění plyne, že žalobkyně byla jednak povinna zaplatiti záložně postoupenou částku 89000 Kč a že celková pohledávka za práce nečinila 126754 Kč, které žalobkyně zaplatila záložně a jemu, nýbrž o zažalovanou pohledávku méně a že žalovaný nebyl oprávněn žádati na žalobkyni tento přeplatek. Žalobkyně přeplatila tedy tuto částku žalovanému. Jest otázkou, kdo je obohacen o tuto částku, zda záložna, či žalovaný. A tu nemůže býti pochybnosti o tom, že byl obohacen žalovaný. Vždyť záložně musela žalobkyně zaplatiti celou postoupenou částku, an se postup stal při započetí pokud se týče i před započetím prací dne 28. března a 17. dubna 1924 a žalobkyně uznání postupu záložně oznámila a s postupem souhlasila. Žalovaný měl věděti, že nesmí požadovati více než 13934 Kč. Odvolací soud nesouhlasí s názorem prvého soudu, že jde o kondikci causa data causa non secuta podle § 1435 obč. zák. Žalobkyně nezaplatila celou postoupenou část pohledávky 89000 Kč záložně do dne, kdy bylo po předložení účtů žalovaným jisto, že jeho pohledávka činí jen 102934 Kč, v té době bylo zaplaceno záložně jen 65180 Kč, takže s připočtením žalovanému vyplacených 37754 Kč byla pohledávka jeho úplně vyrovnána. Platila-li později záložně v důsledku platného postupu dalších 23820 Kč buď hotově neb účtováním, platila nedluh, ovšem tuto částku zaplatiti musela postupníku. Jde tudíž o placení nedluhu podle § 1431 obč. zák. Podle § 1431 obč. zák. musí žalobce prokázati zaplacení a že nebyl dlužen, omyl dokazovati nemusí. Avšak podle zjištění prokázala žalobkyně i zaplacení, i, že nebyla povinna zažalovanou částku žalovanému platiti, tedy i omyl. Otázkou, zda mohla žalobkyně věděti, že není dlužna, netřeba se obírati, pokud žalovaný musil prokázati, že věděla, že není žalovanému dlužna. A to neprokázal. Ostatně jest lhostejno, zda jde o obohacení podle § 1435 či podle § 1431 obč. zák. Jediným, kdo je obohacen, je žalovaný. Záložna obohacena není, té musila žalobkyně postoupenou část zaplatiti a žalobkyně se může vrácení přeplatku domáhati a správně se domáhá jen na žalovaném. Ustanovení § 1489 obč. zák. se nevztahuje na kondikce a není tedy námitka promlčení odůvodněna. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání je opřeno o dovolací důvody § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s. Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), jest při něm vycházeti z nesporného přednesu stran a ze zjištění nižších soudů. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že šlo o postup budoucích účtů žalovaného, což žalovaný výslovně doznal v žalobní odpovědi. Je proto lhostejno, v jaké výši existovala v době postupu pohledávka žalovaného, a nezůstalo odvolací řízení vadným (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), že s tohoto hlediska neřešil odvolací soud spornou věc. Předmětem postupu mohou býti i pohledávky budoucí, pokud není pochybnosti o osobě příštího dlužníka a o pohledávce samé co do jejího vzniku (srov. rozh. čís. 4740, 5604 a 10366 sb. n. s.), jakž tomu bylo v souzeném případě. Postupem přešla postoupená pohledávka do jmění Živnostenské záložny (§ 1394 obč. zák.) a byla proto povinna žalobkyně zaplatiti podle § 1396 obč. zák. Živnostenské záložně postoupenou pohledávku ve výši 89000 Kč, když žalovaný nabyl nároku na úplatu v této výši za provedené práce. Jest zjištěno, že žalobkyně zaplatila Živnostenské záložně celou postoupenou částku, že však původně ji nezaplatila záložně celou, nýbrž teprve dodatečně se s ní vyrovnala co do zbytku, uvěřivši žalovanému, že se záložnou jest již vypořádán, a platila proto pak místo záložně jemu. Pokud jde tudíž o tyto platy konané žalobkyní žalovanému místo záložně, jde o placení nedluhu z omylu a je žalobkyně oprávněna podle § 1431 obč. zák. (condictio indebiti) domáhati se na žalovaném vrácení této nepříslušející mu částky. Pokud jde o zbývající částku, o kterou jeho pohledávku předem mu platíc přeplatila, jest oprávněna požadovati její vrácení podle § 1435 obč. zák. Jest zjištěno, že částka, kterou žalovaný obdržel jednak jako nedluh, jednak jako přeplatek, činí zažalovanou částku, a nepochybily proto nižší soudy, odsoudivše ho k jejímu zaplacení. Zažalovaný nárok není promlčen, ježto nárok, opírající se o ustanovení § 1431 obč. zák., pokud se týče § 1435 obč. zák. se promlčuje až po třiceti letech podle § 1479 obč. zák.

Citace:

Čís. 3723.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1930, svazek/ročník 11, s. 773-774.