Č. 5886.

Pozemková reforma (Slovensko): O účinnosti dohody o rozdělení společného majetku pozemkového mezi matkou a nezletilými dětmi s hlediska záb. zák.
(Nález ze dne 21. září 1926 č. 18744).
Věc: Julie K., Oskar K., Etelka K., René K. a Olga H. v P. (adv. . Dr. Armin Hecht z Bratislavy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran námitek proti záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad námitky, jimiž st-lé po rozumu § 4 vl. nař. z 9. ledna 1920 čís. 61 Sb. uplatňovali, že nemovitá majetnost, stran které žal. úřad tvrdil jejich soupisovou povinnost, záboru nepodléhá.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
Nesporno jest, že dotčené nemovitosti po smrti dřívějšího vlastníka Viktora K., přiznány byly odevzdací listinou okr. soudu v Bratislavě z 27. října 1909 se schválením příslušného sirotčího úřadu vdově Julii K. 4/8 a čtyřem nezletilým tehdy dětem Oskaru, Olze, Etelce a René po 1/8 s tím, že vdově náleží vdovské užívací právo k těmto podílům až do zletilosti toho kterého dítěte; nesporno jest též, že vlastnické právo k nemovitostem těm bylo dle této odevzdací listiny knihovně vloženo pro nynější st-le.
Ve svých námitkách tvrdili st-lé, že dotčené nemovitosti nejsou v jejich spoluvlastnictví, nýbrž že byly rozděleny mezi ně reálně, a to ještě před účinností záb. zákona v ten způsob, že každému z nich připadla do výhradného vlastnictví určitá, reálně oddělená část, z nichž žádná nedosahuje výměry stanovené v § 2. záb. zák. Že by nemovitosti ty jako celek vzhledem ke své výměře záboru podléhaly, st-lé nepopírají a opak ze správních spisů na jevo nevychází. Jako na důkaz pro své tvrzení odvolali se st-lé v námitkách a v řízení správním na listiny o dohodě, jež žal. úřadu předložili. Podle těchto listin, a to podle dohody z 1. listopadu 1915, smluvila vdova Julie K. s dcerou Olgou, která v té době, jak nesporno, následkem provdání nabyla již svéprávnosti, že jménem oteckého podílu, totiž jedné osminy společně zděděných nemovitostí vydá jí do její držby a užívání určité, v listině, jakož i na skizze vyznačené pozemky, uvedené podle jejich knihovních čísel i výměry celkem 98 kj. 758▢°. Listinou podstatně stejného obsahu o dohodě z 10. října 1916 vydala vdova synu Oskaru, tehdy nesporně ještě nezletilému, na účet jeho oteckého podílu (1/8)> jakož i budoucího podílu mateřského, z oněch nemovitostí pozemky taktéž přesně označené v celkové výměře 150 kj. 1435▢° a posléze listinou o dohodě z 1. září 1918, podstatně opět stejného obsahu, vydala vdova tehdy již zletilé dceři Etelce pozemky ve výměře 97 kj. 235 ▢° a nezletilé ještě dceři René ve výměře 98 kj. 695 ▢°. Listiny tyto podepsány jsou vždy jen vdovou a tím kterým dítětem a, jak nesporno, nebyly schváleny příslušným poručenským úřadem, který, jak st-lé přiznávají, o schválení to nebyl vůbec žádán. Žal. úřad nevyhověl námitkám, neshledav v listinách těch řádného titulu k nabytí vlastnictví, ježto úmluvy ty uzavřeny byly vždy jen mezi vdovou a tím kterým dítětem bez účasti ostatních, resp. jejich zákonných zástupců, že však smluvním stranám nedostávalo se legitimace k právnímu jednání toho druhu, když šlo o rozdělení spoluvlastnictví bez účasti ostatních spoluvlastníků a krom toho, že ujednání ta jsou neplatná, pokud jako smluvní strana vystupovali nezletilci sami bez schválení příslušného poručenského úřadu.
Nss neshledal, že by tento závěr žal. úřadu odporoval zákonu.
Předem bylo se ovšem tomuto tribunálu vypořádati s námitkou, že prý žal. úřad nebyl vůbec oprávněn řešiti otázku platnosti právních jednání, o něž st-lé svou obranu proti záboru opřeli, ježto prý jeho úkol jest po zákonu omezen v ten způsob, že může jen zjišťovati, zda ten který majetek podléhá či nepodléhá záboru, a mají tudíž st-lé dle této konstrukce své námitky patrné za to, že žal. úřad, rozhoduje o tom, zda některý majetek záboru podléhá, vázán jest skutečným stavem, který zde v dané době jest, aniž jest oprávněn zabývati se otázkou, jak k tomuto skutečnému stavu došlo.
Leč toto stanovisko st-lů jest po názoru nss-u neudržitelné. Jak nesporno, v daném případě soubor nemovitostí, přesahující výměru stanovenou §em 2 záb. zák. byl připsán knihovně týmž spoluvlastníkům a byly zde tudíž indicie pro závěr úřadu, že jde o majetek zabraný. Dovolávali-li se st-lé toho, že skutečné poměry vlastnické onomu knihovnímu stavu neodpovídají a že by dle těchto skutečných poměrů podmínek pro zábor nebylo, byl žal. úřad, jehož příslušnost k řešení této otázky st-lé uznávají, zplna oprávněn zkoumati nejen, zda tento tvrzený rozpor mezi stavem knihovním a skutečným zde skutečně jest, nýbrž též, kdy a jak byl tento skutečný stav založen a zejména i, stalo-li se tak způsobem právnímu řádu odpovídajícím, neboť jen pak mohl dospěti bezpečně k závěru, zda tvrzený skutečný stav má dostatečný právní základ, aby i stát s hlediska svých úkolů při provedení poz. reformy mohl v něm spatřovati důvod, aby přes ony indicie pozíral na dotčenou majetnost jako na soubor záboru nepodléhající a aby jej tudíž opatřeními provedením poz. reformy požadovanými nepostihl.
V tom směru byla spornou jedině otázka neknihovního výhradného vlastnictví, čili dle právního názoru nss-u důsledně hájeného (viz nál. Boh. 904, 2409 a zejména 2563 adm.) otázka, je-li zde řádný titul, dostatečný k založení vlastnického práva. Jestliže tudíž žal. úřad podrobil tuto otázku v první řadě svému zkoumání a vyřešil-li ji prejudicielně jako nutnou premisu pro svůj závěr stran záboru dotčených nemovitostí, nepřekročil nikterak mezi oprávnění, přiznaného mu zákonem.
Ve věci samé nebrojí st-lé proti právnímu názoru žal. úřadu, v nař. rozhodnutí výslovně uvedenému, že k platnému zrušení spoluvlastnictví jakožto communionis pro indiviso reálním rozdělením je třeba součinnosti všech spoluvlastníků a že tudíž jen někteří z nich sami o sobě k právní disposici této povahy se společným majetkem oprávněni nejsou. Rovněž nebrojí st-lé v písemné stížnosti (§ 18 zák. o ss) proti dalšímu právnímu názoru úřadu, že zrušení spoluvlastnictví tímto způsobem, totiž reálním rozdělením, náleží k právním jednáním, při nichž, jde-li o nezletilce, třeba je součinnosti jejich zákonných zástupců a schválení poručenským úřadem a uznávají tudíž st-lé patrně sami správnost a zákonitost názorů těch, ostatně systému uh. práva zplna odpovídajících.
Proti důsledku, k němuž žal. úřad v daném případě na základě zmíněných právních předpokladů dospěl, brání se st-lé toliko námitkou jednak, že onen nedostatek formálního schválení poručenským úřadem nevadí platnosti jejich dotčených právních jednání, ježto prý není pochybnosti, že schválení toho byli by dosáhli, poněvadž nebylo po jejich názoru příčiny, proč by bylo odepřeno, a jednak tvrdí, i kdyby tomu tak nebylo, že prý nedostatek ten byl nahrazen ratihabicí oněch jednání zúčastněnými nezletilci po dosažení zletilosti a to výslovně i konkludentním činem.
Nss důvodnost těchto námitek neuznal, uváživ ve směru prvém, že z kategorického předpisu § 113 zák. čl. XX z 1877, dle něhož poručník či opatrovník je povinen při právních jednáních tam uvedených, zejména dle č. 8 cit. paragrafu, jde-li o zcizení nebo zatížení nemovitého majetku osob nesvéprávných prodejem, směnou nebo jiným způsobem, nebo o změnu v podstatě jeho kmenového jmění — a k jednání toho druhu náleží též reální rozdělení nemovitého majetku dosud ve spoluvlastnictví se nalézajícího — vyžádati si schválení poručenského úřadu a to pod sankcí v § 114 cit. zák. čl. stanovenou, že totiž ono právní jednání je jinak neplatné — je jasně patrno, že toto schválení poručenským úřadem náleží k podstatným kusům toho kterého právního jednání, jež platnosti nenabude, dokud schválení to formelním aktem povolaného orgánu skutečně není vysloveno. Nedošlo-li k aktu tomu, nelze mluviti o platnosti právního jednání, ať již zde byly či nebyly podmínky, za nichž schválení to bylo snad lze očekávati.
Ve směru druhém je ovšem pravda, že i systém uh. práva zná ratihabicí smlouvy nezletilcem uzavřené po dosažení zletilosti, ať již konkludentním činem, ať výslovně (Raffay I. pag. 215 C. 6198/76, 4306/89, 3163/00 a 3342/02). Poněvadž však, jak výše uvedeno, šlo o zrušení spoluvlastnictví reálním rozdělením, tudíž o výkon, vyžadující ke své platnosti součinnosti všech spoluvlastníků, vyžadovalo by ono právní jednání rozložené původně ve tři zvláštní, samostatné úmluvy svrchu již uvedené ke své platnosti jako nedílný celek jednak, aby k nim dodatečně navzájem přistoupili účastníci tehdy již zletilí a jednak, aby se úmluvám těm dostalo ratihabice vlastních jednání a krom toho přistoupení k jednáním ostatních účastníků oběma nezletilci. Teprve, když by všechny tyto podmínky byly splněny, bylo by lze hovořiti vůbec o platném reálním rozdělení nemovitostí dříve společných a o řádných titulech jednotlivých spoluvlastníků k nabytí výhradného vlastnictví k té které reální části. Toho byli si patrně vědomi i st-lé, vystavivše listinu z 10. srpna 1925 — tedy až po vydání nař. rozhodnutí — obsahující všechna ona prohlášení.
Leč, jak žal. úřad ve svém výroku zjistil a výslovně prohlásil, nabyli Oskar a René K. zletilosti po rozumu zák. z 23. července 1919 čís. 447 Sb. teprve dne 1. října 1919. Zjištění to odpovídá spisům a není jeho správnost ani st-li popřena. Ale pak ratihabice oběma těmito nezletilci byla by se mohla platně státi, ať již výslovně, ať mlčky, teprve po tomto dnu, kdy však byl již účinným záb. zák. ze 16. dubna 1919 č. 215 Sb. a zejména i jeho § 7, dle něhož i dě1ení zabraného majetku vyžadovalo úředního souhlasu žal. úřadu, postrádajíc bez tohoto souhlasu právních účinků vůči státu. Tedy i tato ratihabice, ať výslovná ať mlčky učiněná, kterou by bylo teprve právně provedeno reální rozdělení majetnosti dosud ve spoluvlastnictví st-lů jsoucí, vyžadovala taktéž souhlasu žal. úřadu, mělo-li ono právní jednání jeviti právní účinky i proti státu s hlediska poz. reformy. Že by souhlas ten byl dán, st-lé však ani netvrdí, ani ze spisů správních na jevo nevychází.
Jestliže tudíž za tohoto právního stavu žal. úřad nespatřoval ve zmíněných dohodách řádného titulu, dostatečného k založení vlastnického práva toho kterého st-le k určité reální části majetnosti, o niž jde, a neuznal-li tudíž, že by šlo o několik samostatných souborů, patřících vlastnicky různým subjektům, nýbrž zjistil-li, že jde o soubor jediný patřící st-lům jako spoluvlastníkům a prohlásil-li proto soubor ten vzhledem k nepopřené jeho výměře (§ 2 záb. zák.) přes námitky st-lů za zabraný, neodporuje nař. rozhodnutí zákonu a bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou, aniž se nss musil ještě zabývati další otázkou, žal. úřadem toliko in eventum řešenou, pokud by část domněle Julii K. patřící podléhala či nepodléhala již sama o sobě záboru.

Citace:

č. 5886. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 302-305.