Č. 3140.

Církevní věci: I. * Guberniální nařízení z 20. dubna 1837 č. 15521 (Sb. prov. zák. pro Čechy z r. 1837 č. 103) o předkládání účtů ze znění věnovaného veřej. kostelům a kaplím nebylo zrušeno §em 38 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. — II. * Soukromé vlastnictví k budově kaple nevylučuje ani používání této kaple k veřejné bohoslužbě, ani existenci určité majetkové podstaty jako samostatné právnické osobnosti sloužící k účelům této kaple a bohoslužbě v ní. — III. O povaze církevního jmění. — IV. O pojmu veř. a soukromé kaple.
(Nález ze dne 19. ledna 1924 č. 710.)
Věc: Jan Sch. v L. proti ministerstvu školství a národní osvěty (okr. kom. Dr. T. Kudláček) stran povinnosti předkládati účetní výtahy o kapli v K.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím býv. místodržitelství v Praze z 23. října 1894 nebylo vyhověno žádosti ředitelství panství v L. z 2. června 1892 za povolení devinkulace obligací patřících kapli v K. a pro ni vinkulovaných, jelikož tuto kapli, ač jest předmětem soukromého vlastnictví, nutno považovati za kapli veřejnou, věnovanou veřejné bohoslužbě a její jmění za jmění účelové.
Rekurs proti tomu podaný byl rozhodnutím min. kultu a vyučování z 24. června 1895 zamítnut.
Když roku 1913 provedeny byly různé opraly na farních budovách v L. navrhl patronátní úřad v L. podáním z 10. listopadu 1913 aby náklad těchto oprav byl hrazen z hotovosti jmění kaple sv. Jana Křtitele v K.
Výnosem býv. místodržitelství z 5. května 1914 byly tyto opravy, jakož i navržená úhrada nákladů ze jmění kaple k-cké nacházející se v kanonickém spojení s farním kostelem v L., schváleny. Zároveň vyzvalo místodržitelství patronátní úřad s ohledem na svůj výnos z 23. října 1894 stran veřejnoprávního postavení této kaple, aby jako u všech veřejných kostelů a kaplí předkládal každý rok výtahy účetní prostřednictvím biskupské konsistoře v L. místodržitelství k revisi.
Rekursu nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z těchto úvah:
»Guberniálním nařízením z 20. dubna 1837 č. 15.521, prov. sb. zák. č. 103, přiznán jest státní správě dozor nad jměním kostelů a veřejných kaplí bez ohledu, pod jakým stojí patronátem neb nacházejí-li se ve vlastnictví soukromém.
Poněvadž pak i kaple v K. jest kaplí veřejnou, byvši zveřejněna testamentem Sylvie Kateřiny markraběnky Badenské z 12. února 1660 odd. 23, do desk zemských vloženým, jímž držitelé statku K. jsou zavázáni po každoroční o svátku sv. Jana Křtitele v kapli odbývané bohoslužbě podělovati almužnami chudé, této bohoslužby se zúčastnivší lidi, vztahují se i na ni předpisy svrchu cit. guberniálního výnosu a jest v důsledku toho patronátní úřad v L. povinen předkládati každoročně výtahy z účtů této kaple zsp-é k revisi.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss takto:
1. ---
2. Pokud stížnost tvrdí, že rozhodnutím býv. min. kultu a vyučování z 24. července 1895 jest utvořena res judicata o tom, že kaple se nalézá v soukromém vlastnictví, tedy nelze toto tvrzení uznati za směrodatné ve sporu, o který zde jde.
Neboť že kaple k-cká jest soukromým vlastnictvím st-lovým, žal. úřad nepopírá, naopak byla tato skutečnost v celém průběhu řízení správními úřady uznávána. Nař. rozhodnutí však tvrdí, že tato kaple, třeba jest vlastnictvím soukromým, jest přec věnována veřejné bohoslužbě a že jmění pro tuto kapli určené podléhá dozoru státní správy.
Na sporu jest tedy jediné tato otázka, nikoliv vlastnictví kaple.
Pokud by pak námitce této bylo rozuměti tak, jako by kaple nalézající se ve vlastnictví osoby soukromé nemohla sloužiti veř. bohoslužbě, jest bezdůvodná.
Nss zaměstnával se již v nál. Boh. 1661 a 2865 adm. otázkou možnosti a právních důsledků projevu vlastníka budovy, jímž tento budovu svoji, ponechávaje ji ve svém vlastnictví, věnuje bohoslužebným účelům církve katolické a jest takovýto stav, že totiž kostel nebo kaple nějaká, zůstávajíc vlastnictvím soukromé osoby po př. korporace necírkevní (obce a pod.), jest věnována veřejné bohoslužbě, jak denní zkušenost dokazuje, velmi častý.
3. Stížnost dále tvrdí, že odůvodnění nař. rozhodnutí jest úplně pochybené. Neboť z testamentu markraběnky Badenské z r. 1660 nelze prý odvozovati veřejnoprávní charakter kaple. Testament tento není listinou veřejného práva, není listinou nadační, kterou by kaple byla věnována církvi neb účelům církevním, naopak obsahuje tento těstament toliko opatření podle §§ 709 a násl. o. z. o., kterým se dočasní vlastníci statku K. zavazují k určitým úkonům.
Ani tato námitka není důvodná.
Právo státní nepodává definici toho, kterou kapli jest považovati za veřejnou. Jelikož však disposice s místnostmi bohoslužbě věnovanými jako vnitřní záležitost církve (viz nálezy uvedené) děje se podle § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. podle církevních předpisů — pokud neodporují zákonům státním — nutno definici tu hledati v právu církevním.
Podle can. 1188 § 2 Codexu juris canonici Pia X. jest veřejnou kaple, která, třebas jest zřízena především pro potřebu některého kolegia neb i osoby soukromé, přec je všem věřícím včas bohoslužeb přístupná.
Podle testamentu Silvie Kateřiny markraběnky Badenské z 12. února 1660, který v knize instrumentní desk zemských č. 262 lit. R 20 jest vnesen 7. března 1664, nařídila tato »jakož jest na statku K-ckém kaple zvláštní sv. Jana vystavěna«, »aby každý držitel téhož statku byl povinen na týž den pana faráře, který tam přisluhuje, požá- dati dáti, aby mši svatou sloužil a služby Boží vykonával, jemuž podle slušnosti i s jeho žákovstvem jísti a píti po každé dáti má, chudým lidem pak, kteříž se tam vynajdou i s týmž panem farářem, aby se za duši mou horlivě pobožně Otčenáš a Zdrávas Maria pomodlili, aby se 5 zlatých almužny, též jísti a píti každoročně na budoucí a věčné časy dávalo, týž pak farář, aby jednou za rok v téže kapli mši svatou na mou duši sloužiti povinován byl.«
Dále jde ze spisů správních, že pražské gubernium sdělilo výnosem z 9. března 1793 krajskému úřadu v Litoměřicích, že »péče o kapli v K., ležící čtvrt hodiny od obce, v kteréžto kapli koná se jen v neděli po sv. Janu Křtiteli pobožnost a v den úmrtí zádušní mše za zemřelou zakladatelku markraběnku Badenskou, má i nadále býti ponechána faráři lovosickému.«
Jestliže tedy v kapli té, nalézající se v soukromém vlastnictví majitele statku K. a ponechané péči faráře lovosického, konána býti měla a od let také skutečně se koná veřejně přístupná bohoslužba, pak nelze závěru úřadu, že tato kaple, třebas jest soukromým vlastnictvím st-lovým, jest určena bohoslužbě veřejné, čili jest kaplí veřejnou (a cont. soukromou kaplí can. 1188 § 2 b. 3), shledati ani nezákonnost ani vadnost.
4. Jest tudíž ještě zkoumati, zda jmění, o které tu jde, jest — jak st-1 míní — jeho soukromým vlastnictvím či zda jest to — jak úřady míní — jmění účelové věnované účelům církevním, tedy samostatná osobnost právní sloužící účelům církevního ústavu, tudíž jmění církevní.
Není sporno mezi stranami, že existuje určitý souhrn majetkový, který spravován jest orgány st-lovými odloučeně od ostatního soukromého jmění st-lova, a z kterého se hradí různé výlohy s udržováním a správou kaple spojené. Že tomu tak, plyne zejména již z podání patronátního úřadu v L. z 12. září 1867, podle něhož jmění této kaple vždy bylo spravováno odděleně od ostatního církevního jmění a jest inventováno jako vlastnictví majitele panství lovosického, ze žádosti ředitelství panství v L. z 2. června 1892 za povolení devinkulace obligací patřících kapli v K. a pro ni vinkulovaných. z podání téhož patronátního úřadu z 10. listopadu 1913, kterým navrženo, aby náklad oprav provedných na farních budovách v L. byl hrazen z hotovosti jmění kaple sv. Jana Křtitele v K., konečně z účetního výtahu pořízeného správou důchodu v L. dne 12. ledna 1914, který jest označen jako výtah »z jmění kaple v K. patřící knížeti Adolfu Josefu Sch.« a ze zprávy patronátního úřadu ze 4. března 1914, podle níž jmění to vzniklo z věnování se strany členů rodů Sch. a z jiných darů.
Je-li tu takovéto jmění, pak ovšem otázka, kdo jest jeho vlastníkem (t. j. zda po př. jmění to jest vlastnictvím sí-lovým anebo zda jmění to jest samostatnou osobností právnickou) může jakožto otázka soukromého práva ex professo rozhodnuta býti toliko řádnými soudy (§ 1 jur. normy a § 38, 2. odst. zák. ze 7. května 1870 č. 50 ř. z.).
Správní úřady však musily si na otázku tu odpověděti jako na otázku prejudicielní, chtěly-li dospěti k rozhodnutí ve věci tohoto jmění.
Zodpovědění této otázky prejudicielní úřady správními resp. v poslední stolici žal. úřadem jest tedy součástí skutkové podstaty, ze které žal. úřad vycházel, pročež může býti přezkoumáno nss-em toliko se stanoviska formálního (§ 6, 2. odst. zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 76).
Žal. úřad vycházel, třebas tak výslovně nevyslovil, jak však přes to jest patrno ze znění nař. rozhodnutí v souvislosti s rozhodnutím instance nižší, ze skutkového zjištění, že jmění ono není soukromým vlastnictvím st-lovým, nýbrž účelovým jměním věnovaným církevním účelům, totiž správě a udržování oné kaple a opatření bohoslužby v ní.
Podle správních spisů měl úřad pro tento závěr podklad zejména v uvedené již žádosti ředitelství panství v L. z 2. června 1892 za povolení devinkulace obligací patřících kapli v K. a pro ni vinkulovaných a v rozhodnutí učiněných o této žádosti bývalým místdržitelstvím (z 23. října 1894) a bývalým min. kultu a vyučování (z 24. června 1895), zejména však též v žádosti patronátního úřadu v L. z 10. listopadu 1913, aby náklad oprav provedených na farních budovách v L. byl hrazen z hotovosti jmění kaple sv. Jana Křtitele v K., konečně v účetním výtahu z 12. ledna 1914 a ve vyjádření patronátního úřadu ze 4. března 1914 (shora zmíněných). Tyto skutečnosti — zejména vinkulace určitých cenných papírů pro kapli tu a žádost za schválení, aby jmění kaple té mohlo býti použito k úhradě oprav budov jiného ústavu církevního (viz též § 54 zákona ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.) poskytovaly úřadu dostatečný podklad pro jeho shora uvedený závěr.
Nelze tedy uvedenému zodpovědění shora zmíněné prejudicielní otázky provedenému úřadem vytknouti ani rozpor se spisy, ani neúplnost skutkového zjištění, ani porušení podstatných forem řízení (§ 6, 2. odst. zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876) a jest proto i nss podle § 6, 1. odst. cit. zák. na tento skutkový závěr vázán a musí rovněž vycházeti ze stanoviska, že tu jde o zvláštní jmění účelové, určené pro konkrétní církevní instituci, totiž kapli v K., jehož bezprostřední správa jest sice vzhledem k tomu, že ona kaple jest vlastnictvím st-lovým, svěřena jemu, které však proto není zbaveno povahy jmění církevního.
Je-li však tomu tak, pak ovšem přísluší státním úřadům kultovým podle § 36, odst. 1. zák. z 7. května 1874 č. 50 ř. z. právo bdíti nad zachováním tohoto jmění a přesvědčovati se kdykoliv o existenci jeho, kteréžto právo v sobě ovšem zavírá též právo dozoru nad správou takovéhoto jmění.
Předpisuje-li tedy guberniální nař. z 20. dubna 1837, sb. prov. zák. pro Čechy svazek XIX č. 103, že »obce i soukromníci mající správu kostelů a veřejných kaplí podléhají ve výkonu tohoto svého práva dozoru veřejných úřadů«, že »mají ze správy jmění takových kostelů a veřejných kaplí každoročně položiti řádný účet a předložiti jej . . . úřadu vrchnostenskému«, pak nelze shledati důvodným tvrzení stížnosti, že předpis tento byl zrušen §em 38 zák. č. 50/1874; naopak podává se z toho, že předpisy onoho guberniálního nař. — jsouce úplně ve shodě s pozdější zásadou §u 38 zák. č. 50/1874 — zákonem č. 50/74 zrušeny nebyly a trvají dále v platnosti jako předpisy obsahující podrobnější uspořádání materie v § 38 zák. 50/74 upravené.
Za tohoto stavu věci nelze tedy shledati ani nezákonnost ani vadnost v postupu žal. úřadu a bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3140. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 358-362.