čís. 14959.
Mimo případy § 584 odst. 2 c. ř. s. neručí rozhodce stranám za škodu způsobenou opomenutím při výkonu svého úřadu.
(Rozh. ze dne 14. února 1936, Rv I 718/35.)
Žalobce ujednal se svým zákazníkem Ludvíkem D-em při zadání stavby tímto příslušnost rozhodčího soudu) při svazu civilních inženýrů stavebních, jehož byl i členem. Dne 26. června 1929 podal u tohoto rozhodčího soudu žalobu na zaplacení poslední splátky per 15000 Kč. Rozhodcem si jmenoval arch. Karla T-e. Žalovaný, který byl tehdy předsedou rozhodčího soudu, vyzval Ludvíka D-a, aby si rozhodce jmenoval, a když tento tak neučinil, jmenoval mu rozhodce sám a sice arch. Emila T-a. Rozhodčí soud vydal ve věci nález. Útraty činily 11900 Kč. Odpůrce žalovaného žaloval na bezúčinnost rozhodčího nálezu u řádného soudu a rozhodnutím I. a II. instance byl napadený výrok rozhodčího soudu zrušen a žalobce odsouzen k náhradě útrat sporu. Žalobě na náhradu všech nákladů a útrat žalobci tím vzniklých prvý soud částečně co do důvodu vyhověl, odvolací soud neuznal žalobní nárok vůbec důvodem po právu. Důvody: Žalobce domáhá se na žalovaném náhrady škody, kterou mu tento způsobil ve své funkci jako rozhodce, po případě jako předseda rozhodčího soudu tím, že nesprávným postupem při sestavení rozhodčího soudu a při projednávání sporu zavinil bezúčinnost rozhodčího výroku po rozumu § 595 c. ř. s. V tomto sporu bylo řešiti otázku, zda a do jaké míry ručí rozhodce straně za porušení některého ustanovení zákona aneb smlouvy o rozsudím ohledně obsazení rozhodčího soudu. Prvý soud má za to, že rozsudí (předseda) rozhodčího soudu jest zodpověděn za nedostatek náležité pozornosti a píle při obeznámení se s ustanoveními ohledně sestavení rozhodčího soudu a zejména o jmenování rozhodců a že za nedostatek ten ručí dle § 1294 obč. zák. Než opomenutí lze přičísti k zavinění jen tam, kde existuje povinnost jednati a to buď povinnost smluvní aneb zákonná. Jest proto zkoumati, jaké jest postavení rozsudího k stranám a zejména, zda jde mezi nimi o poměr soukromoprávní, jenž by smluvně zavazoval rozsudího, aby si opatřil potřebné znalosti k výkonu svého úkolu. Že poměr rozsudího k stranám, byť přenesení úřadu na rozsudího se stalo soukromoprávní smlouvou, není poměrem soukromoprávním, nýbrž že je poměrem upraveným předpisy civilního soudního řádu, tedy předpisy veřejnoprávními, bylo výstižně vyloženo v judikátu býv. nejv. s. vid. čís. 238. Nejde-li však o soukromoprávní poměr mezi rozsudím a stranami, pak nelze v opomenutí rozsudího, aby obeznámil se s patřičnými ustanoveními smlouvy o rozsudím, po případě zákona, pokud jest jejich znalost žádoucí k výkonu úřadu rozsudího, spatřovati porušení smluvního poměru, jak to má na mysli ustanovení § 1295 obč. zák., když mluví o překročení smluvní povinnosti. Zbývá tedy uvážili, zda žalobní nárok jest opodstatněn ustanoveními civilního řádu soudního, který ve svých §§ 577 a násl. výlučně poměr rozsudího k stranám upravuje a jest tedy v tom směru jediným zákonným pramenem. Civilní soudní řád však rozsudímu výslovně neukládá povinnost, aby se obeznámil s ustanoveními týkajícími se obsazení rozhodčího soudu a nezavazuje jej výslovně k náhradě škody, jestliže pro porušení ustanovení o obsazení rozhodčího soudu dojde k bezúčinnosti rozhodčího výroku, ačkoliv jinak má ustanovení o tom, kdy rozsudí ručí stranám za zaviněnou škodu (§ 584 odst. 2 c. ř. s.). Právě z toho, že zákon ukládá rozsudímu ručení pouze za škodu způsobenou stranám zaviněným odpíráním nebo protahováním splnění svých závazků, převzatých příjem jmenování rozsudím, plyne, že v jiných případech omisivního porušení těchto závazků, byť i porušení to bylo příčinou bezúčinnosti rozhodčího výroku ve smyslu § 595 c. ř. s., rozsudího k náhradě škody nezavazuje.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud správně poukázal k zevrubným důvodům uvedeným v judikátě čís. 238 býv. nejvyššího soudu ve Vídni. Třeba se judikát ten týkal jenom otázky, zda může býti rozhodce žalován na vydání nálezu a zda by mohlo býti exekucí na něm vymáháno, aby svůj úřad rozhodčí vykonal, přece jeho správné vývody ukazují správnou cestu také pro tento souzený případ, protože je z nich patrné, proč na poměr mezi rozhodcem a stranou nelze beze všeho použiti předpisů občanského práva, nýbrž, že tento poměr posouditi jest podle zvláštních předpisů obsažených v civilním řádu, jak k tomu poukazoval již § 1391 obč. zák. o. To platí zejména také o odpovědnosti rozhodců a o případném nároku strany na náhradu škody. Jestliže tu civilní řád výslovně připouští ručení rozhodce za škodu jenom v § 584 odst. 2 c. ř. s. a to v případě, když rozhodce vůbec nesplní závazků přijetím jmenování převzatých, tedy odepře úřad rozhodce vykonati, což se však v souzeném případě nestalo, anebo když nesplní oněch závazků včas, pak nelze jeho ručení — mimo případ úmyslného poškození — rozšiřovati podle analogie předpisů o ručení za škodu z čistě soukromoprávních obligačních poměrů. Kdyby měly také pro tento úřad platiti ony obecné předpisy, nebylo by zvláštního ustanovení § 584 odst. 2 c. ř. s. ani potřeba. Jestliže strany svěří projednání a rozřešení sporu místo řádnému soudu soudu rozhodčímu, musily věděti, že se jim jest spokojiti jenom těmi kautelami, které jim poskytuje k opravě případných závad civilní řád v příslušných předpisech o řízení rozhodčím (§ 577 a násl.), mezi nimiž však není obsaženo právo řádného soudu, aby přezkoumal také správnost postupu rozhodce za řízeni (pokud nejde o porušení předpisů v § 595 c. ř. s. uvedených), úplnost řízení a správnost rozhodnutí, k čemuž by však musilo dojiti, kdyby se připustil nárok strany na náhradu škody proti rozhodci při jakémkoli jeho zavinění, jak míní dovolatel. Protože pak o nárok, který by se opíral o speciální předpis § 584 odst. 2 c. ř. s., tu nejde a úmyslné poškození žalobce ani netvrdil, je rozhodnutí odvolacího soudu správné.