NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3780.

Známky. — Administrativní řízení: O významu mezinárodních smluv vůbec a § 5 přílohy ke IV. částce mírové smlouvy Versaillské zvláště pro vnitrostátní úpravu práv známkových.
(Nález ze dne 21. června 1924 č. 10 652/23).
Věc: Firma Deutsche Gramophon-A.-G. v Berlíně (adv. Dr. Otakar Guth z Prahy) proti ministerstvu obchodu (odb. rada Karel Weber) (za zúčastněnou stranu adv. Dr. Otto Gellner, advokát z Prahy) o výmaz známky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka podala min. obchodu žádost, aby známka firmy The Gramophon Co Ltd. v Londýně, přihlášená u obch. a živn. komory v Praze pod č. —, byla ze známkového rejstříku vymazána, ježto st-lka má v rejstříku téže komory zapsanou pod č. — známku stejnou, jež má prioritu asi o 10 roků starší než známka firmy londýnské. V řízení zavedeném o této žádosti domáhala se londýnská firma protižalobou toho, aby ne její, nýbrž st-lčina známka byla z rejstříku vymazána, a uváděla k odůvodnění tohoto svého požadavku, že na základě poměru k věrné luče jest ona sama oprávněna disponovati známkami st-činými a může proto i za výmaz jich žádati. Dále dovozovala, že jest oprávněna užívati známek st-lky také na základě smlouvy mezi oběma společnostmi uzavřené a že jest oprávněna žádati za výmaz známky druhé strany také proto, že známkou st-lky porušuje se její autorské právo k obrazu ve známce obsaženému. Konečně dovolává se firma londýnská též ustanovení mírové smlouvy Versaillské a tvrdila, že známkové právo st-lky v čsl. republice přešlo na firmu londýnskou dle § 5 přílohy k čl. 298 této smlouvy.
Min. obch. nař. rozhodnutím zamítlo žalobu st-lky o výmaz známky firmy londýnské a vyhověvši protižalobě této firmy, nařídilo výmaz
st-lčiny známky z rejstříku.
V důvodech svého rozhodnutí konstatovalo min. obch., že obě známky vykazují obraz psa, naslouchajícího u gramofonu, v úplně stejném provedení, a že liší se od sebe pouze tím, že nápis na obrazu, značící česky »hlas jeho pána«, jest na známce firmy londýnské proveden v jazyku anglickém, na známce st-lčině v jazyku německém. Z toho soudí min. obch., že obě známky jsou si nejen k záměně podobny, ale že jsou vlastně totožné.
Dále podotklo min. obch., že obě známky zapsány jsou pro stejný druh zboží, a že známka st-lčina má prioritu od 9. listopadu 1900, kdežto známka firmy londýnské teprve od 10. února 1920, a že tudíž známka st-lčina má prioritu starší.
Min. obch. přes to, že zde dle jeho názoru po stránce objektivní jsou dány předpoklady § 3 známkové novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z. pro výmaz známky firmy londýnské, nařídilo, že vymazána má býti z rejstříku známka st-lky s prioritou starší.
Při tom nevešlo min. obch. na námitky firmy londýnské, opírající se o autorské právo její k obrazu ve známce obsaženému a o poměr její k věrné ruce vůči st-lce a rovněž neuznalo za důvodné námitky této firmy, pokud založeny jsou pouze na soukromoprávní smlouvě mezi oběma firmami, a podotklo, že autorské právo firmy k obrazu ve známce obsaženému nebylo známkou st-lky dotčeno, poněvadž jde o zobrazení díla umění výtvarného na produktech průmyslových, jež v republice čsl. proti dalšímu napodobování v tomto směru autorsky chráněno není, a že pokud firma londýnská nároky své staví na poměru důvěrníka k věrné ruce a na smlouvě se st-lkou uzavřené, musila by k uplatnění těchto nároků nastoupiti cestu soudní.
Důvodným však shledalo min. požadavek firmy londýnské, pokud se opírá o předpis § 5 přílohy k čl. 298 mírové smlouvy Versaillské, jenž stanoví, že, měla-li některá společnost povolená ve státě spojeném neb sdruženém společně se společností od ní kontrolovanou a povolenou v Německu právo užívati známek továrních neb obchodních ve třetích státech, bude prvá společnost samojediná oprávněna, užívati známek továrních ve třetích státech s vyloučením společnosti německé.
Předpoklady pro použití tohoto ustanovení na daný případ jsou dle názoru min. obch. splněny, neboť stěžující si společnost byla obchodně závislá na své mateřské společnosti londýnské, kterážto závislost, zakládajíc se na zvláštní smlouvě, uzavřené mezi oběma společnostmi, byla zároveň závislostí právní a poskytla při svém založení smlouvou společnosti londýnské spoluužívací právo ke všem známkám nabytým po 1. září 1899 v bývalém Rak.-Uh. a tudíž i Československu.
Poněvadž užívací právo jest podstatným, ba jediným obsahem práva známkového, nabyla firma londýnská uvedeným ustanovením mírové smlouvy známkového práva k známce st-lčině, a je tedy oprávněna žádati též výmaz známky st-lčiny.
O stížnosti uvažoval nss takto: Žal. úřad založil své rozhodnutí, zamítající jednak žalobu stěžující si na výmaz známky zapsané pro firmu The Gramophon Co. Ltd., jednak nařizující výmaz známky zapsané pro fu si stěžující, na právním názoru, že ustanovení § 5 přílohy k oddílu IV. mírové smlouvy Versaillské jest normou, k jejímuž použití ministerstvo jako úřad známkový jest povoláno, a dále na zjištění, že předpoklady pro použití ustanovení toho jsou v daném případě splněny. Stížnost odporuje nař. rozhodnutí v obou směrech, popírajíc jednak, že by mezi firmou berlínskou a londýnskou byl takový poměr, jaký onen § 5 má na zřeteli, a že by šlo o právo používati známek, o jakém jest tam řeč, resp. že by tyto okolnosti byly dostatečně vyšetřeny, jednak také, že by min. obch. bylo vůbec oprávněno, aby samo rozhodovalo o existenci a právní povaze soukromoprávních vztahů obou firem a na tomto základě vyřizovalo jejich spor o známku v mezích zák. známkového vzešlý.
Nss musil se nejprve zabývati touto druhou zásadní námitkou, neboť teprve kdyby dospěl k názoru, že uvedené ustanovení mírové smlouvy jest normou také pro vnitrostátní právní řád platnou, a to normou upravující takové otázky, které řešiti jest v rámci řízeni upraveného předpisy práva známkového min. obch. jako úřadem známkovým, bylo by zkoumati, zda v konkrétním případě tento úřad normy té správně užil, t. j. zda skutkové předpoklady, náležitě zjištěné právně hodnotil v souhlase se zněním a pravým smyslem jejím.
Pro obor práva známkového propůjčuje § 32 známk. zák. ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. smlouvám a konvencím mezinárodním působnost vnitrostátní potud, že prohlašuje tyto smlouvy a konvence za směrodatné pro ochranu známek závodů zahraničních. Také ustanovení mírových smluv sluší proto pokládati za normy v mezích tohoto předpisu vnitrostátně platné a pro zdejší úřady závazné, t. j. potud, pokud upravují ochranu známek podniků cizozemských.
Ochrana známek, zákony známkovými upravovaná, záleží v podstatě v tom, že zápisem známky v předepsané formě provedeným nabývá majetník výhradného práva své výrobky nebo zboží známkou zapsanou označovati, t. j. práva, každému druhému užívání téže známky pro výrobky nebo zboží stejného druhu zabrániti (§§ 2, 7, 19, 30 známk. zák. z r. 1890, §§ 2, 3 známk. nov. z r. 1895).
V tomto smyslu vztahovati jest předpis § 32 známk. zákona na taková ustanovení mezinárodních smluv, která stanoví, za jakých podmínek a v jakých mezích tohoto práva nabývají majetníci podniků cizích. I slušelo by tudíž také ustanovení § 3 přílohy k IV. částce smlouvy Versaillské uznati za normu vnitrostátně platnou a pro úřad známkový závaznou jen tenkráte a jen potud, pokud by v něm mohl býti spatřován předpis upravující práva cizozemských podnikatelů, zakládající se na zápisu známky. Takový smysl však po názoru soudu onomu ustanovení mírové smlouvy přikládati nelze. Uvedený svrchu
§ 5 vztahuje se na případy, kdy měla některá společnost povolená ve státě spojeném nebo združeném společně se společností od ní kontrolovanou a povolenou v Německu právo užívati známek továrních neb obchodních ve třetích státech, a stanoví pro ty případy, že prvá společnost bude samojediná oprávněna užívati oněch známek továrních ve třetích státech s vyloučením společnosti německé. Ze souvislosti s předcházejícími i následu- jícími ustanoveními označené smlouvy (přílohy), ale zejména ze samého znění § 5 přílohy vysvítá jasně, že nešlo tu o úpravu nebo modifikaci práv zakládajících se na normách práva známkového, nýbrž o úpravu hospodářských vztahů zakládajících se na ujednáních v podstatě soukromoprávních mezi společnostmi jednak německými jednak náležejícími některé z mocností spojených nebo združených.
Z takovýchto smluvně založených vzájemných hospodářských relací podrobuje ustanovení § 5 specielní úpravě jednak dřívější společné užívání známek, jednak společné právo k procesu výrobnímu (patrně ne zcela výstižný překlad anglického textu »use in common of unique means of reproduction«). Již toto sloučení těchto dvojích společných oprávnění nasvědčuje, ze tu jsou míněna oprávnění vyplývající ze smluv, zejména však výraz »měla společně se společností od ní kontrolovanou a v Německu povolenou právo používati známek . ..« (»avait, en commun avec une société controlée par elle et autorisée en Allmagne, des droits a 1* utilisation dans ďautres payes, de marques .. .«; »had rights in common with ... to the use of trade-marks . ..«) jasně ukazuje, že předmětem tohoto ustanovení jest modifikace oprávnění vyplývajících ze smlouvy, nikoli změna práv opírajících se o objektivní normy práva známkového.
Žal. úřad dospěl k výkladu opačnému takovouto úvahou: V důsledku ustanovení § 5 přílohy k částce IV. smlouvy Versaillské přísluší firmě londýnské po účinnosti smlouvy té k sporné známce výlučně právo užívací. Výlučné právo užívací jest však podstatným, ba jediným obsahem práva známkového a jestliže smlouva Versaillská poskytla společnostem anglickým výlučné užívání známek společností německých ve třetích zemích, poskytla tímto ustanovením anglickým společnostem k známkám německým v třetích zemích právo známkové.
Avšak i kdyby bylo možno přisvědčiti bez výhrady výkladu úřadu, že výlučné právo užívací jest »podstatným, ba jediným obsahem práva známkového«, neobstála by po názoru soudu právě uvedená argumentace se zřetelem k znění onoho ustanovení mírové smlouvy. Mluvíť se tam o právu oběma společnostem náležejícím, známky v třetích státech užívati. Právo takovéhoto spoluužívání známky není zřejmě právem známkovým ve smyslu zvláštních předpisů práva známkového. Jenom toto právo společného užívání doznává na uvedeném místě úpravy mírovou smlouvou. Také se tam nepřiznává společnosti dohodové nějaké právo užívací absolutně výlučné, nýbrž výlučné jen v poměru k společnosti německé (»a 1'exclusion de la société allemande«; »to the exclusion of the German company«). Nss pokládá proto za srovnatelný s ustanovením cit. jediné výklad, že ustanovení to týká se toliko úpravy vzájemného smluvního poměru zúčastněných společností, neobsahuje však nijakou normu práva známkového, kterou by úřady k provádění tohoto práva povolané mohly v jednotlivém případě aplikovati. Tím ovšem není nijak vyloučeno, že realisování onoho ustanovení mírové smlouvy za určitých okolností projeví své důsledky také v oboru práva známkového. Jakým způsobem se ustanovení to provede, zejména zda anglická společnost může se domáhati uznání práva, jež pro sebe z mírové smlouvy dovozuje, přímo cestou soudní, či způsobem jiným, nepokládal soud v daném případě za potřebné zkoumati (srov. ostatně Isay: Die privaten Rechte und Interessen im Friedensvertrag, 2. vyd., str. 209). Není-li však ustanovení § 5 přílohy k IV. částce mírové smlouvy Versaillské vůbec normou práva známkového a nemůže-li tudíž býti právním základem pro rozhodování úřadu, příslušného rozhodovati ve sporech v rámci tohoto práva vzešlých, jest nař. rozhodnutí, opírající se právě o ustanovení to, nezákonné, a bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž měl nss příčiny zabývati se jednotlivými námitkami stížnosti svrchu uvedenými.

Citace:

č. 3780. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 156-160.