Č. 10217.

Stavební právo (Čechy): Může stav. úřad demoliční rozkaz, vydaný vůči majiteli domu, k zakročení nájemníků odvolati?
(Nález ze dne 14. prosince 1932 č. 19705.) Prejudikatura: srov. Boh. A 1568/22, 5798/26, 8729/30, 9319/31.
Věc: Sálo H. a Emil St. v T. proti zemskému úřadu v Praze o demoliční rozkaz.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 14. února 1930 nařídil městský úřad v T. po usnesení obecní správní komise dědicům po Vincenci U., držiteli reality čp. ... v T. k rukám Marie U. v T., aby místnosti v nádvorní budově, v níž mají st-lé pronajaty provozovny, ihned vyklidili a budovu ve 30 dnech do základů snesli. Opatření to odůvodněno tím, že budova je na spadnutí, a že majitel její se zdráhá opravy, jež jsou podle dobrozdání znalce nutné, provésti a dále nebezpečím ohně a ohrožením života osob, v pronajatých tam provozovnách zaměstnaných. Dne 21. února 1930 oznámili st-lé měst. úřadu v T., že dali nutné opravy, aby obhájili svá práva nájemní, sami provésti a navrhli, aby po opětném komisionelním zjištění nynějšího stavu budovy byl vydaný demoliční příkaz ze 14. února 1930 jako bezpředmětný zrušen.
Výměrem městského úřadu ze 17. března 1930 byla pozůstalost po Vincenci U. (k rukám vdovy Marie U.) vyrozuměna, že obecní správní komise k podaným stížnostem nájemníků a se zřetelem k výsledku vykonaného nového šetření se usnesla demoliční příkaz ze 14. února 1930 vžiti zpět a naříditi provedení určitých ve výměru vypočtených oprav a opatření, a to tak, aby s opravami bylo ihned, jak dovolí počasí, započato a aby byly dokončeny nejdéle do 1. května 1930.
Rekurs Marie U., jako správce pozůstalosti, proti tomu podaný okresní úřad v Teplicích-Šanově výnosem z 29. dubna 1930 zamítl s odůvodněním, že nutnost nařízené demolice provedením oprav odpadla, při čemž je lhostejné, kdo opravy ty provedl.
K dalšímu odvolání pozůstalosti po Vincenci U. zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím změnil v odpor vzatý výnos okresního úřadu a předcházející jemu výměr stav. úřadu 1. instance v ten smysl, že se podání st-lů z 21. února 1930 zamítá. V důvodech uvedeno: »V daném případě uloženo bylo st-lce, jako majitelce sporné budovy, pravoplatným výměrem stav. úřadu zbourání budovy. Pouzí nájemníci této budovy nejsou podle zásad stav. řádu legitimováni, aby v uvedené stavební záležitosti podání nebo námitky činili. Ježto pak se jedná o záležitost pravoplatně vyřízenou nejen vůči stav. úřadu, nýbrž i vůči majiteli budovy, slušelo i z tohoto důvodu rozhodnouti naznačeným způsobem.«
O stížnosti, vytýkající nezákonnost a vadnost řízení, uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutím zrušil zemský úřad, změniv instanční výrok okr. úřadu, výměr prvé stolice, kterým byl vzat zpět demoliční příkaz a zúčastněné straně nařízeno budovu opraviti. Rozhodnutí jest opřeno, jak patrno z jeho odůvodnění, o právní názor, že dnešním st-lům se nedostávalo legitimace, aby mohli svým zakročením přivoditi změnu právní situace, vytvořené pravoplatným demoličním příkazem, takže stav. úřad prvé stolice neměl vůbec o jejich podání z 21. února 1930 věcně jednati, nýbrž měl žádost tu odmítnouti. Proti tomuto právnímu stanovisku, z něhož žal. úřad při svém rozhodování vycházel a které st-lé správně postřehli, neformuluje však stížnost žádného stižního bodu, takže nss neměl příčiny a se zřetelem k předpisu § 18 zák o ss ani možnost, aby otázku legitimace st-lů k uvedenému zákroku, kterou žal. úřad popřel, podrobil v této souvislosti své kognici.
Stížnost vznáší ovšem výtku vadnosti řízení, kterou spatřuje v tom, že z nař. rozhodnutí není patrno, zda usnesení obecního úřadu stavebního ze 17. března 1930 o zpětvzetí demoličního příkazu se zrušuje zcela či jen potud, pokud se v něm obec neprávem odvolává k podaným stížnostem nájemníků, a nebyl-li obecní úřad stavební snad oprávněn vžiti příkaz ten zpět na podkladě vykonaného nového šetření ze své moci úřední. K námitce této sluší uvésti:
V daném případě bylo na základě § 125 čes. stav. řádu pro venkov nařízeno zbourání budovy, v níž mají st-lé najaty místnosti k provozování svých živností. Vykládaje toto ustanovení zákona stejným způsobem jako shodné ustanovení § 119 stav. řádu pro Prahu, vyslovil nss již opětovně (na př. v nál. Boh. A 1568/22, 5798/26, 8729/30, 9319/31 a j.), že nájemník v budově, ohledně níž bylo vydáno stavebněpolicejní opatření podle cit. §§, nemá v příslušném řízení postavení procesní strany, a že mu následkem toho nepřísluší vydané opatření v instančním pořadu naříkati. K tomuto právnímu názoru dospěl nss, uváživ, že veškeré povinnosti, jež stavební řád ohledně stavu a užívání budovy stanoví, postihují vlastníka budovy jako takového, a že nelze připustiti, aby vlastník soukromoprávními úmluvami, které uzavře s osobami třetími, svůj veřejnoprávní zmíněnými stavebněprávními povinnostmi daný vztah ke stav. úřadu jednostranně modifikoval a aby zakládal pro tyto třetí osoby ve stavebním řízení procesní právo, kterého jim zákon nedává. Nemohou tudíž osoby ty svůj zájem na určitém užívání budovy jimi najaté přiváděti k platnosti přímo proti úřadu stavebnímu v řízení stavebním, a to ani, když vlastník budovy proti příkazu stav. úřadu opomine se brániti, nýbrž mohou zájem ten uplatňovati jenom proti pronajímateli prostředky, jež jim dává právní řád na ochranu jejich práv ze smlouvy nájemní. Na těchto právních názorech setrval nss i v tomto případě.
Jestliže podle toho, co bylo právě řečeno, st-lům v provedeném adm. řízení o zbourání jejich nájemního objektu postavení procesní strany nepříslušelo, nemohlo býti vydaným rozhodnutím žádné jejich ze stavebního řádu plynoucí právo zkráceno, i kdyby tu tvrzená vada řízení vskutku byla. Jest proto stížnost po této stránce bezdůvodná (§ 2 zák. o ss).
Ostatně domnělé vady řízení ve skutečnosti ani není, ježto změnou usnesení obce ze 17. března 1930, provedenou žal. úřadem v ten smysl, že se žádost st-lů o zrušení vydaného demoličního příkazu zamítá, nastal stav, jaký tu byl před podáním žádostí té, jinými slovy: nař. rozhodnutím byl demoliční příkaz ze dne 14. února 1930 uveden opět v plnou svou účinnost. To dal také žal. úřad dosti zřetelně na jevo dodatkem, že »se jedná o záležitost pravoplatně, vyřízenou nejen vůči stavebnímu úřadu, nýbrž i vůči majiteli budovy«. Nař. rozhodnutí netrpí tedy nejasností, kterouž mu st-lé vytýkají. Ve stížnosti poukazuje se také k tomu, že st-lé, provedli-li opravy na místě zdráhajícího se majitele na svůj náklad a upozornili-li na to stavební úřad, neučinili nic bezprávného, a dále, že trvá-li pozůstalost na tom, že demoliční příkaz vešel v moc práva, a že proto obec přes změněné okolnosti nebyla oprávněna jej bráti zpět, sluší tento postup pozůstalosti kvalifikovati jako agere in fraudem legis za tím účelem, aby st-lé byli donuceni najaté místnosti vykliditi. Než na tyto úvahy, jež uplatňují v podstatě jen hlediska ekvity, dlužno odvětiti, že zmíněné momenty nemají právního významu, což plyne konečně již z toho, že nájemníci budovy nemají v řízení o stavebně-policejním příkazu demoličním postavení procesní strany, jak bylo svrchu dovoděno.

Citace:

Č. 10217. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 763-766.