NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10653.

Při zápůrčí žalobě (§ 523 obč. zák.) stačí, dokáže-li žalobce vlastnictví a rušební čin.
Tuzemským právem není uznána t. zv. vlastníkova služebnost.
Důvody nabytí služebnosti jsou uvedeny v §§ 480 a 481 obč. zák. výčetmo.
(Rozh. ze dne 28. března 1931, Rv II 148/30.)
Žalobce domáhal se na žalovaném, by bylo uznáno právem, že žalovanému nepřísluší právo choditi a povozy jezditi průjezdem a po dvoře žalobcova domu a že jest žalovaný povinen zdržeti se takových jednání. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Jde o žalobu zápůrčí podle druhé věty § 523 obč. zák., jíž se žalobce domáhá rozsudku, že žalovanému nepřísluší právo choditi a povozy jezditi průjezdem a po dvoře domu žalobcova a že jest žalovaný povinen zdržeti se takových jednání. Žalobce se tedy brání proti tomu, že žalovaný zasahuje do neobmezenosti jeho práva vlastnického tím, že si osobuje služebnost chůze a jízdy po nemovitostech žalobcových. Z toho jest již vidno, že odpůrce dovolatelův není v právu, tvrdě v dovolací odpovědi, že bylo na žalobci, by dokázal, že nabyl nemovitosti v bezelstném přesvědčení, že jest prosta služebnosti. Jak jest v nauce i praxi uznáno, stačí při zápůrčí žalobě, dokáže-li žalobce jednak své vlastnictví, jehož neobmezenost se pojmově a podle zákona sama rozumí (§§ 354 a 366 obč. zák.), jednak čin rušební, nic více. Ostatně v souzeném případě nezáleží na bezelstnosti nabyvatele a nemůže býti řeči o služebnosti, jak bude dále vyloženo. Skutkový děj jest podle zjištění nižších soudů v nejpodstatnějších rysech tento: Žalovaný nemá jiný přístup do svého domu, než průjezdem a dvorem žalobcova domu. Bezprostřední předchůdci stran byli vlastníky obou domů a nepotřebovali služebnosti průjezdu a průchodu předním domem, chodíce a jezdíce též do svého zadního domu mocí svého práva vlastnického, nikoli práva služebnosti. Když však při exekuční dražbě dne 12. prosince 1924 vydražil žalobce přední a žalovaný zadní dům, jež jsou zapsány v různých knihovních vložkách, zakázal žalobce žalovanému hned z počátku průjezd a trpěl jej jen tak dlouho, dokud měly obě nemovitosti společný kanál, kdežto nyní již ani jízdy ani chůze trpěti nechce. První soud vyhověl žalobě z důvodu, že žalovaný neprokázal ani důvod, ani způsob nabývací (zápis do knihy pozemkové), potřebné to zákonné předpoklady nabytí práva služebnosti (§§ 480 a 481 obč. zák.). Odvolací soud zaujal stanovisko, že příklepem nastala jen změna v osobách vlastníků, kdežto ostatní poměry, zejména, pokud jde o používání obou nemovitostí, nedoznaly změny; že si žalobce mohl již před dražbou zjednati vědomost o způsobu užívání těchto nemovitostí; že ostatně byl exekučním soudcem při dražbě upozorněn, že dosavadní způsob užívání zůstane nedotčen; že následkem toho vznikla v mezích dosavadního užívání služebnost ve prospěch domu žalovaného i bez zápisu do knihy pozemkové a že žalobce není oprávněn jednostranně změniti dosavadní poměry užívání nemovitostí a vyloučiti žalovaného z užívání jeho domu, čímž by byl tento dům značně znehodnocen. Dovolatel právem napadá tento názor odvolacího soudu jako mylný (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Jde o otázku tak zvané »vlastníkovy služebnosti«, kterou platné právo nezná, uznávajíc služebnosti jen jako práva k cizím věcem, jakž plyne jasně z §§ 472 a 526 obč. zák. (Jinak Dr. Bouček »Vlastníkova služebnost« v Právníku 1925, sešit VII.). Tuto mezeru, jež se — jak vidno z tohoto i z jiných případů — citelně dotýká hospodářských zájmů obyvatelstva, mohl by vyplniti jen zákonodárce, nikoli soud. Důvody nabytí služebnosti jsou uvedeny výčetmo v §§ 480 a 481 obč. zák. (smlouva, poslední pořízení. soudcovský výrok a vydržení) a nelze je rozšiřovati na jiné. To by nebylo již výkladem zákona, nýbrž nepřípustným jeho doplňováním. Jest to dotvrzeno i osnovou o revisi občanského zákoníka, kde jest pojata do § 445 (nynějšího § 472 obč. zák.) mimo jiné změny také věta: »Také vlastník může na svém pozemku pro jiný svůj pozemek dáti zapsati služebnost.« V témže smyslu rozhodl nejvyšší soud v rozhodnutí cís. 7757 sb. n. s., jehož právní věta zní: »Důvody nabytí služebnosti jsou uvedeny výčetmo v §§ 480 a 481 obč. zák. a nelze je rozšiřovati na případ, kde původní společný vlastník pozemku uvedl je ve stav služebnosti a na- potom je prodal různým osobám.« Podobně již se vyslovilo neuveřejněné rozhodnutí ze dne 1. prosince 1926, č. j. Rv II 271/26. O souhlasu žalobce mlčky, o němž se zmiňuje žalovaný v dovolací odpovědi, nelze mluviti již proto, že se žalobce hned z počátku ohradil proti výkonu průjezdu; při tom netřeba hleděli k další otázce, zda by takový souhlas bez knihovního zápisu stačil ke zřízení pozemkové služebnosti (srov. k tomu »Festschrift zur jahrhundertfeier des allg. bürgerl. Gesetzbuches« str. 575, kde dotyčné pojednávání vyznělo v záporném smyslu). Že poučení exekučního soudce, dané žalovanému při dražbě, nemůže nahraditi zákonné předpoklady pro vznik služebnosti, netřeba blíže rozebírati. Okolnost, že by byla realita žalovaného znehodnocena, nemůže nic změniti na nynějším právním stavu a otázku, zda má žalovaný právní možnost zjednali si přístup k svému domu — o čemž se rovněž dovolací odpověď zmiňuje — nelze v tomto sporu řešiti.

Citace:

Čís. 10653. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 446-448.