Č. 607.

Ochrana nájemníků: I. Právo dané úřadu v § 18 zák. o ochr. náj., aby kdykoli k návrhu změnil s účinkem pro nejbližší nájemní období rozhodnutí vydané podle §§ 15 a 16 cit. zák., není obmezeno na případy, kdy je dle všeobecných zásad práva správního odůvodněna obnova řízení. — II. Z druhé věty cit. § 18, stanovící jen právo úřadu zamítnouti návrh na změnu, neopřený o nové skutečnosti, nemohou pro sebe strany vyvozovati nijakých práv.
(Nález ze dne 6. prosince 1920 č. 9875.)
Věc: Bohumila Doubková na Smíchově (adv. Dr. Eugen Eiselt z Prahy) proti nájemnímu úřadu na Smíchově stran zvýšení nájemného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Ve sporu o přípustnost zvýšení nájemného z bytu stěžovatelčina stanovil nájemní úřad naříkaným rozhodnutím nájemné to na 2402 K, dokládaje, že vzato na vědomí, že soudním smírem z 12. února 1919 původní nájemné 1600 K zvýšeno bylo na 2050 K, při čemž byla již připočtena amortisační kvóta ze 4000 K nákladu t. j. 400 K. K částce té 2050 K povoleno bylo 2 proc. zvýšení činž. groše 32 K a 20 proc. přirážka z 1600 K 320 K i stanoveno nájemné celkem na 2402 K.
O stížnosti proti tomu podané nejvyšší správní soud uvážil toto:
Stěžovatelka namítá po stránce formální, že úprava nájemného při jednání ze dne 6. května 1920 jest res transacta, věcí narovnanou, a že tudíž obnova řízení zástupcem majitelky domu žádaná, ježto se neopírala o nové skutečnosti, měla býti dle § 18 zák. z 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. zamítnuta.
Námitku tu neshledal soud důvodnou. Při jednání konaném 15. května 1920 bylo ovšem předsedajícím konstatováno, že věc, o niž jde, byla již dne 6. května pravoplatně rozhodnuta. Leč zákon o ochraně nájemníků vyslovil v § 18 zásadu, že rozhodnutí úřadu podle §§ 15 a 16 tohoto zákona — a takovým rozhodnutím bylo i ono rozhodnutí ze 6. května 1920 — lze kdykoli k návrhu změniti s účinkem pro nejbližší nájemné období. Zákon neučiniv tu právo úřadu k změně vlastních rozhodnutí závislým na nijakých dalších podmínkách, dal zřetelně na jevo, že nechce omezovati právo to na případy, kdy podle všeobecných zásad práva správního odůvodněna jest obnova řízení. Se zřetelem k výjimečnému rázu cit. předpisu § 18 a k tendenci v něm se jasně projevující, ponechati v naznačeném směru úřadu co největší volnost, dlužno je i druhou větu tohoto §, vyslovující, že návrhy na změnu rozhodnutí, jež se neopírají o nové skutečnosti, lze bez jednání zamítnouti, vykládati doslovně v ten rozum, že tu úřadu poskytnuto jest sice právo, není však uložena povinnost návrhy nsopřené novými skutečnostmi bez jednání zamítnouti. Nemohou tudíž strany z tohoto předpisu pro sebe vyvozovati nijakých práv a musila proto i námitka svrchu uvedená býti zamítnuta, aniž měl nejvyšší správní soud příčinu zkoumati, zdali podmínky pro obnovu řízení dle všeobecných zásad pro řízení správní platných v daném případě splněny byly čili nic.
V důsledku těchto úvah podrobil nejvyšší správní soud naříkané rozhodnutí svému přezkoumání po stránce věcné a shledal v té příčině toto: Jak ze srovnání naříkaného rozhodnutí a obsahu stížnosti vyplývá, jest spor jedině o započítání amortisační kvóty z 4000 K t. j. z nákladu na úpravu bytu stěžovatelčina, částkou 400 K. Žalovaný úřad vzal, jak se v rozhodnutí praví, na vědomí, že tato kvóta byla již připočtena k původnímu nájemnému 1600 K smírem z 12. února 1919, jímž nájemné zvýšeno bylo na 2050 K. Stížnost proti tomu namítá, že úřad neprávem a proti zákonu vpočítává amortisační kvótu 400 K do nájemného sjednaného 12. února 1919 a ruší tak samovolně ujednání stran. Pokud v této námitce spatřovati jest projev názoru, že úřad nebyl oprávněn, smír v r. 1919 mezi stranami uzavřený přezkoumati, pokud se týče nájemné jím stanovené nově upraviti, bylo by námitku tu iako zákonem neodůvodněnou zamítnouti, neboť se zřetelem k předpisu § 16 zák. o ochraně nájemníků ve spojení s předpisem § 18 téhož zákona shora vyloženým, dlužno nájemnímu úřadu přiznati v zásadě právo, aby v mezích zákona nájemné pro budoucnost kdykoli nově stanovil, a to i tehdy, byla-li již o něm sjednána úmluva stran. Pokud však uvedená námitka obsahuje popření správnosti předpokladu úřadu žalovaného, že v nájemném 2050 K stanoveném r. 1919 započítána byla amortisační kvóta 400 K, musil soud dáti oné námitce za pravdu potud, že předpoklad stranou popřený nenalézá ve spisech opory. Ze spisového záznamu o smíru dne 12. února 1919 sjednaném jest jen patrno, že tu sjednána byla shoda o zvýšení tehdejšího nájemného stěžovatelky per 1800 K na 2050 K. Na jakém početním základě tato suma byla vyšetřena, ze spisů nevysvítá. Mimo to jest podotknouti, že připočtením kvóty 400 K k nájemnému 1600 K (dle jeho výše z 1. srpna 1914) dospěje se k sumě 2000 K, a zůstává proto neobjasněno, z jakého důvodu naříkané rozhodnutí připočítávajíc další částky zvyšovací (zvýšený činžovní groš a 20 proc. přirážku) bére za základ 2050 K. Rozhodnutí to nedává také jasně poznati, z jakého právního názoru úřad vycházel, zahrnuje do přípustného zvýšení i amortisační kvótu častěji označenou, zdali pokládal otázku jejího započítání za rozřešenu smírem z 12. února 1919 a sebe tak za sproštěna povinnosti o ní toho času rozhodovati, či zdali uznal její započtení za přípustno ve smyslu předpisů zákona z 8. dubna 1920.
Veden jsa těmito úvahami nejvyšší správní soud naříkané rozhodnutí zrušil na základě § 6 zákona o správním soudě.

Citace:

č. 607. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 735-737.