NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4643.

Vojenské věci: I. Za použití budovy k ubytování vojska po dobu mobilisace má majitel budovy dle § 21 zák. o válečných úkonech z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. pouze nárok na tarifní úplatu. — II. Nárok na náhradu škody zakládá pouze prov. nař. z 23. ledna 1918 č. 23 ř. z. k § 21 v mezích tam stanovených — přes tyto meze nároku dle těchto právních pravidel není. — III. Do jaké míry musí býti rozhodnutí o náhradě takové odůvodněno.
(Nález ze dne 24. dubna 1925 č. 1581.) Věc: Pravovarečné měšťanstvo v 2. (adv. Dr. Karel Lovit ze Žatce) proti ministerské komisi pro válečné úkony (min. místotaj. Dr. Albr. Rank) o náhradu škody z vojenského ubytování.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: V hotelu »u Zlatého lva« v Ž., patřícím stěžujícímu si pravovarečnému měšťanstvu, bylo v době od 10. prosince 1918 do 3. března 1920 ubytováno čsl. vojsko. Za škody tím způsobené žádal majitel hotelu náhradu penízem Kč 131.749. Nař. rozhodnutím byla ve smyslu ustanovení § 21 zák. o válečných úkonech z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. a prov. nař. k němu z 23. ledna 1918 č. 23 ř. z. přiznána náhrada oněch škod, které byly způsobeny mimořádným opotřebováním, při čemž byly z náhrady vyloučeny bez zvláštního označení všechny položky, které nejeví se býti škodami způsobenými opotřebováním, nýbrž škodami, které byly způsobeny trestními nebo jinými svévolnými činy vojenských osob, za které vojenská správa neručí, nebo škodami, které dlužno přičísti na vrub normálního opotřebování, za které náhrada jest obsažena v poplatku placeném podle ustanovení zákona ubytovacího.
Toto rozhodnutí napadá stížnost pro nezákonnost a vady řízeni, namítajíc, že uvedený názor nař. rozhodnutí odporuje ustanovení § 19, odst. 3 cit. zák., podle kterého nemovitosti k upotřebení přenechané musí býti v témž stavu vráceny, v jakém byly převzaty a za každou škodu na věci musí býti dána přiměřená náhrada. Při ústním líčení uplatnil zástupce stížnosti, dovolávaje se dlouhého trvání ubytování a § 35 zák. o ubytování vojska — nárok ten i pro případ, že věc bude posouzena do § 21 zák. o válečných úkonech.
Nss opřel rozhodnutí o této stížnosti o následující úvahy:
Na sporu jest otázka, je—li správný názor nař. rozhodnutí, že vojenská správa není povinna hraditi škody, které byly způsobeny trestnými nebo jinými svévolnými činy vojenských osob — nebo sahá-li povinnost vojenské správy dále. Stěžující si korporace i nař. rozhodnutí souhlasí v názoru, že věc dlužno posouditi dle zákona o válečných úkonech. Nss neshledal názor ten nesprávným, neboť v době, kdy vojsko čsl. v hotelu bylo ubytováno, trval dle § 2 zák. z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z., dle nař. z 25. července 1914 č. 170 ř. z., pak dle nař. z 10. června 1919 č. 303 Sb. a nař. z 6. června 1919 č. 298 Sb. závazek ke konání válečných úkonů. Soud nezabýval se zvlášť okolnostmi, zda ubytování vojska shora uvedené bylo dle předpisů zákona o vál. úkonech provedeno a zdali jde o případ z nouze (§ 27 tohoto zák.), poněvadž právní normou pro nárok na náhradu jest právě jen zákon o válečných úkonech, tento pak neskýtá jiný nárok na náhradu v případech, kdy válečné úkony byly požadovány v předepsaném řízení a jiný, zejména vyšší nárok, když se tak stalo opomenutím předepsaného postupu. Stížnost také z nešetření předepsaného postupu zvláštní nárok neodvozuje.
Stěžující si společnost má za to, že sporný případ sluší posouditi dle § 19 zák. o vál. úkonech, kdežto nař. rozhodnutí se opírá o ustanovení § 21. Nss neshledal názor nař. rozhodnutí v odporu se zákonem.
Zákon o válečných úkonech má v §§ 4—9 ustanovení o osobních úkonech, v §§ 10—26 o dodávkách věcných a stanoví pro každý druh úkonů způsob úplaty po případě náhrady škody. Tak má také v 21 zvláštní ustanovení o ubytování osob a zvířat v § 1 zákona blíže označených, pročež nelze na tento úkon upotřebiti ustanovení § 19 zák., které by snad dle obsahu svého mohlo býti upotřebeno, kdyby nebylo zvláštního předpisu § 21. Ostatně upravuje § 19 v podstatě materii jinou, netýká se totiž přenechání budov a místností k ubytování vojska, nýbrž ke zřízení opevnění a jiných vojenských staveb sloužících k válečnému vystrojení terrainu — a určuje rozsah a druh škody, kterou má stát hraditi, způsobem zcela jiným, než jak o činí § 21 zák. a prov. nařízení k němu vydané.
Zákon o vál., úkonech č. 236/12 v odst. 1. § 21 stanoví, že pro ubytování dle tohoto zákona platí povšechně předpisy zákonné o přechodném ubytování v míru a že platí na všechny osoby § 1 uvedené a všechno zvířectvo. V odst. 2 § 21 zákona ustanoveno, že úplata bude dána dle dotčených zákonných ustanovení t. j. dle ustanovení o přechodném ubytování v míru a — pokud tato nestačí — ve výměře, jak naříz. bude stanovena. Na rozdíl od jiných ustanovení zák. o vál. úkonech — jako §§ 7, odst. 2, 13, odst. 4, 15, odst. 4, 17, odst. 3, 19, odst. 3 § 20, odst. 4 a 6, která vedle úplaty za upotřebení věci přiznávají také nárok na odškodnění, nepřiznává § 21 zák. za ubytování, než úplatu. Také z ustanovení § 3, odst. 3 nelze dovoditi jiný nárok, než úplatu, neboť tento nárok vyhrazuje toto ustanovení pouze zásadně, ponechávajíc zvláštním podrobným předpisům, aby stanovily výslovně, kdy ani úplata nemá býti dána nebo kdy vedle úplaty přísluší také náhrada škody.
Z toho jde, že z ustanovení zák. o vál. úkonech nelze pro majitele budovy, použité jen k ubytování vojska, dovoditi jiný nárok, než na úplatu dle sazby stanovené zákonem o ubytování z 11. června 1879 č. 93 ř. z., po případě nařízením k provedení zák. o vál. úkonech vydaným, totiž nař. ze 20. ledna 1918 č. 23 ř. z. Také z § 35 zák. o ubytování vojska nelze pro úkony dle § 21 zák. o válečných úkonech dovoditi nárok majitele budovy na náhradu případné škody, poněvadž tento předpis platí jen pro ubytování trvalé a nelze ho na ubytování přechodné, třeba sebe déle trvalo, upotřebiti ani obdobně proto, že pro ubytování přechodné jsou předpisy zvláštní (srov. § 21, odst. 1 a 2 zák. o vál. úkonech a §§ 38 a násl. zák. o ubytování č. 93 z r. 1879).
Nař. rozhodnutí, přiznávajíc přes to náhradu škody způsobené mimořádným opotřebováním při ubytování vojska, opírá se o prov. nař. z 23. ledna 1918 č. 23 ř. z. vydané k provedení zák, o vál. úkonech. Nařízení to zákon o vál. úkonech podrobněji provádějící a doplňující jest vydáno býv. min. zem. obrany v dohodě s býv. min. vojenství a s ostatními zúčastněnými ministry, tudíž orgány v § 37 zák. provedením zákona pověřenými a bylo náležitě vyhlášeno.
Dle ustanovení čl. II zákl. zák. stát. z 21. prosince 1867 č. 145 ř. z. dlužno nařízení to, pokud zákon doplňuje, stanovíc přes rámec zákona povinnost státu k náhradě určitých škod, pokládati za nový samostatný pramen práva, který poskytuje straně nárok na náhradu škod ubytováním vojska způsobených, ovšem jen v mezích nařízením vytknutých a jest výhradně dle něho nárok strany posouditi. Nařízení to ve všeobecných ustanoveních pod č. III. odst. 4. stanoví, že při zjištění náhrady za požadované nemovitosti zůstati má bez povšimnutí škoda způsobená náhodou, škoda způsobená vyšší mocí, výtržnostmi, pak nepřítelem. Dle ustanovení nařízení k § 21 pod č. 3 nahradí vojenská správa jen mimořádným opotřebením způsobené náklady udržování, pokud se týče znovuzřízení, nenahradí však škod nad to sahajících způsobených ubytováním, neodvratnou náhodou nebo vinou dodavatele.
Pokud tedy nař. rozhodnutí zásadně uznává povinnost vojenské správy k náhradě škody vzešlé při ubytování vojska mimořádným opotřebením a neuznává ji ohledně škod, které byly způsobeny trestnými nebo jinými svévolnými činy vojenských osob, má oporu v cit. nařízeni, nelze proto uznati, že jest nezákonné a jeví se stížnost — požadující náhradu škody přes tento rámec — neodůvodněnou.
Stížnost vytýká jako vadu nař. rozhodnutí, že z něho nelze seznati, za které škody jednotlivě účtované byla náhrada přiznána a za které nebyla přiznána, jakož i důvody, ohledně kterých účtovaných škod náhrada byla odepřena. Žal. komise u mno jest jedinou instancí povolanou, aby rozhodla, které škody mají býti hrazeny a jakým penízem. Tento úkol ukládá žal. komisi zároveň povinnost, aby při několika škodách i přesně označila ony položky, které vůbec neuznává nebo neuznává plným účtovaným penízem a udala důvody, proč tu kterou položku vůbec neuznává, nebo uznává penízem menším, než byl účtován. Když komise o seznamu škod stranou předloženém, v oddílech I. až VIII. škody v úhrnné částce Kč 131749,02 podrobně uvádějícím vůbec nejednala, nýbrž se obmezila na rozpočet voj. stav. dozorem v Ch. sdělaný — o kterém není zjištěno, že jej stěžující si společnost uznala a nárok svůj na rozpočtený obnos snížila — když pak i z tohoto rozpočtu vyloučila více položek, tyto však straně ani dle seznamu stranou předloženého, ani dle onoho rozpočtu v nař. rozhodnutí neoznačila — ani jinak o to se nepostarala, aby strana seznala, proč jí místo účtovaného obnosu Kč 131749,02 bylo přiznáno pouze Kč 32019,67, jest zřejmo, že nař. rozhodnutí a řízení předchozí nevyhovuje základním zásadám správního řízení a neposkytuje straně možnost zkoumati, zdali položky neuznané jednak právně, jednak co do výše správně byly posouzeny.

Citace:

č. 4789. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1132-1133.