NPD documents search: Všehrd, 13 (1932) - Rudolf Rauscher: Soudní knihy Osvětimské a Zátorské z r. 1440-1562

Papyri znějící majiteli a na řád.

O otázce, znal-li klassický starověk římský a řecký papíry znějící majiteli a na řád, anebo jim podobné obligace skripturní, pojednal obšírněji Goldschmidt v pozoruhodné stati »Inhaber-, Order- und exekutorische Urkunden im classischen Alterthum«, v Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, rom. Abth. X. z r. 1889 str. 352—396, a dospěl k závěrku kladnému, soudě tak se zřetelem k některým listinám původu řeckého, obsahujícím ustanovení, že dlužník jest povinen plniti dlužný obnos nejen věřiteli samému, jenž v listině jest uveden, ale též každému, kdokoliv mu listinu předloží. Goldschmidt neměl ovšem tehda ještě po ruce papyrusový materiál1, jenž teprve později byl obsáhlými publikacemi listin z nálezů Aegyptských učiněn širšímu vědeckému bádání přístupným. Sbírky tyto poskytují nám pro uvedené thema nové další cenné pomůcky, tím důležitější, ježto předkládají listiny sepsané o právních jednáních skutečně uzavřených, a dávají nám tím možnost učiniti si přímo ze způsobu jich sepsání úsudek o tom, jak listin toho druhu bylo v praktickém životě užíváno. Tato nova reperta jsou sama o sobě již dostatečným důvodem, aby shora zmíněná nauka učiněna byla předmětem opětné úvahy, nehledě ani k tomu, že i jiné závažné okolnosti důrazně naléhají, aby při řešení otázky týkající se existence skriptur řečeného druhu v řecké a římské době postupovalo se s opatrností co největší.
Mezi papyry, publikovanými v posledních letech z nálezů Aegyptských, setkáváme se porůznu s listinami o právních jednáních, v nichž přichází kromě rozmanitých jiných kautel také rčení »κυρία (ον) ή χείρ (άποχη, συγγραφή, χειρόγραφον) τιαντϊ τώ επιφεροντι.« Jest na snadě, že slovné znění této výhrady, že listina má moc ve prospěch každého, kdo ji přinese, zdá se na první pohled potvrzovati správnost náhledu, že jest nám v případě tomto činiti se skripturními obligacemi majícími stejnou povahu jako moderní papíry majiteli znějící, při nichž za věřitele pokládá se každý doručitel papíru, závazný slib obsahujícího.
A tak i Goldschmidt, hlavně o tuto častěji v řeckých listinách se vyskytující výhradu se opíraje, zbudoval svou theorii o papírech znějících majiteli a na řád ve starověku. Jest však otázkou, možno-li pro tento úsudek, podporovaný touto čistě verbálnou interpretací, uvésti též jiné věcné úvahy, jimiž bylo by bezpečně prokázáno, že aspoň ve starověku řeckém byl doručitel listiny, takovou doložku obsahující, skutečně též mocí jí samé jako vlastní věřitel legitimován. Pouhému slovnému znění uvedeného rčení, podobajícího se obvyklé doložce moderních papírů majiteli znějících, nelze po našem soudě ještě rozhodující význam přikládati, zejména máme-li na mysli principielní názor starověkého práva jak římského tak i řeckého o trvalé vázanosti obligačního poměru na osoby súčastněných původních subjektů, jež bránila jakémukoliv převodu práva i závazku na osoby třetí. Vzhledem k tomu nezdá se pravděpodobným, že v případě, o nějž se jedná, postačovalo samo o sobě nabytí listiny o právním jednání sepsané k převodu obligačního práva s osoby původního věřitele na nabyvatele listiny; tato výjimka ze všeobecné zásadní normy musila by býti doložena mocnějšími doklady, než jest doslov řečené doložky, jehož znění ostatně není ani tak určité, aby nevylučovalo možnost jiného uspokojivého výkladu.
V těchto pochybnostech o správnosti Goldschmidtovy nauky utvrzuje nás především již následující listina sepsaná o zápůjčce, papyrus č. CCLXIX. sbírky The Oxyrhynchus Papyri II., London 1899 str. 250, 251, z periody panství římského (z r. 57 po Kr.):
Col. I.
Αντίγραφου. Λιόσκορος Ζηνοδώρου Πέρσαι της επιγονής Τρύφωνι Διονυσίου χαίρειν. ομολογώ εχειν παρά σοϋ επί του προς ’Οξυρΰγχων πόλει Σαραπείον δια της Άρχιβίου τραπεζης αργυρίου Σεβαστού νομίσματος όραχμάς πεντηκοντα δύο κεφαλαίου, dig ονδεν τω καθόλου προΰηκται, ας και άποδώΰω Goi τη τρι,ακάδι τον Καισαρείον μηνος του ενεΰτώτος γ έτους Νέρωνος Κλαυδίου ύπερ&εΰέως. εάν δε μη αποδώ κα&ά γέγραπται έκτείοω Goi το προκείμενον κεφάλαιον μεδ’ήμολίας και του ϋπερπεοόντод χρόνον τούς, καΦηκοντας τόκους, της πράξεώς Gov οϋΰης εκ τε εμοϋ και εκ των ύπαρχόνζων αντω πάντων καϋάπερ έγ δίκης. Κυρία fj χειρ πανταχη επιφερομένη και π αντί τω επιφέροντι. έτους γ Νέρωνος Κλαυδίον Καίοαρος Σεβαατου Γερμανικόν Αντοκράτορος, μηνός Γερμανικείον ιη ΣεβαΟτη . . . Následují opisy podpisů s dodatkem: διά Θέωνος του Σύρου του ΰυνεΰταμένου imo Αρχιβίου τραπεζείτου γέγονεν η διαγραφή.
K tomuto textu listiny připsán jest jinou rukou, patrně věřitelovou, ve formě dopisu následující další odstavec, pocházející z doby pozdější :
Col. II.
Τρύφων Αμμωνατι τω Μάκρω τω φιλτάτω χαίρειν. εάν δννη έρωτη&είς οχληΰον Αιόοκορον και έκπραξον αυτόν το χειρόγραφον και εάν Goi δΰ το άργνριον δύς αντω αποχήν, και εάν εϋρης άΰφαλην αύτώ το άργύρίον ενένκαι μοι. αβπαΰαι τούς ΰούς πάντας. ε'ρρωΰο.
Papyrus sestává ze dvou částí, z nichž prvá obsahuje opis dlužního úpisu, jímž prohlašuje Peršan Dioskorus, že od Tryfóna přijal zápůjčkou 52 drachem stříbra, a zavazuje se zaplatiti tuto částku dne 30. měsíce Caesarea téhož roku. Pro případ, že by tomuto závazku nedostál, bude povinen zaplatiti jako konvenční pokutu polovici zapůjčeného obnosu spolu s úroky. Listina obsahuje dále obvyklou v Aegyptských papyrech doložku exekutivní »της πράξεως οϋΰης κα&άπερ εκ δίκης,« kterou dává se věřiteli právo vymáhati pohledávku jako na základě rozsudku moci práva již nabyvšího; po té následuje ustanovení, že listina má míti tuto moc, nechť bude předložena kdekoliv (πανταχη επιφερομένη) a kýmkoliv (παντι τω επιφέροντι).
Dluhopis tento jest svou povahou t. zv. διαγραφή2, t. j. listina, která byla sepsána o právním jednání sprostředkovaném bankéřem; zápůjčku provedl na účet Tryfóna co věřitele jeho τραπέζης Archibios, jenž vyhotovil též dlužní úpis, nechav si jej od dlužníka Dioskora před vyplacením zapůjčené částky 52 drachem podepsati. Tím vysvětlí se, že věřitel má v ruce toliko opis (αντίγραφου) dlužního úpisu, ježto originál jeho zůstal u bankéře co potřebný doklad realisovaného obchodu.3 V druhé části papyru, připsané později k opisu listiny samým věřitelem, obsažen jest příkaz, kterým Tryfon co věřitel zmocňuje svého přítele Ammonáta, aby od dlužníka Dioskora, v témž místě bydlícího, zapůjčenou summu vyzvedl a jemu po spolehlivé osobě zaslal.
Papyrus tento jest pro naši otázku ve dvojím ohledu důležitým: nejprve tím, že věřitel Tryfón posýlá k doručení dlužníkovi Dioskorovi nikoliv listinu samu, nýbrž pouhý opis její opatřený písemným příkazem, kterým se doručitel Ammonas legitimuje jako zástupce věřitele, pro něhož zaplacení pohledávky vymáhá. Jak máme vysvětliti tento zjev se stanoviska nauky, která řadí listiny doložkou »παντϊ τω εταφεροντι« opatřené do kategorie papírů majiteli znějících? Není-liž přec charakteristickou známkou těchto effektů, aby listina měla především nezbytnou vlastnost skriptury ve smyslu techn., při níž obligace nejen vzniká listinou, ale též lpí na ní samé?4 Důsledně by praesentace pouhého opisu listiny, nechť věřitelem původním, neb osobou jinou, nemohla nikterak dostačovati, neboť má-li listina skutečně povahu papíru majiteli znějícího, tedy skriptury, pak by mohl dlužník právem placení odepříti, namítna, že snad mezi tím spolu s originálem listiny bylo i právo samo, s listinou nerozlučně spojené, původním věřitelem na jinou osobu převedeno. Jestliže však v případě, o který se jedná, jenž vzat jest ze skutečného života, věřitel Tryfón s možností této námitky vůbec ani nepočítá, pak jest to důležitým svědectvím, že řečená doložka »Κυρία í χειρ ηαντί τω επιφέροντι« měla smysl asi podstatně jiný, než podobné rčení vyskytující se v moderních papírech majiteli znějících, a že ustanovení toto nedotýkalo se snad vůbec změny oprávněného subjektu, která by byla způsobena převodem vlastnického práva k papíru, nýbrž okolnosti zcela jiné. Neméně důležitým pro řešení této otázky jest druhý moment, kterýž jest citovaným papyrem dosvědčen: doručitel listiny, pokud se týče jejího opisu, nevymáhá totiž zaplacení dlužné částky pro sebe, Ammonas co επιφερων nejedná tu vlastním jménem, jako nynější věřitel, nýbrž toliko co prostředník, mandatář původního věřitele Tryfóna, maje v ruce kromě opisu listiny ještě písemné specielní zmocnění, které mu bylo v dodatku Tryfónem na listině připsaném k tomu účelu zvláště uděleno. Tato úvaha, doložená zcela jasným a všelikou pochybnost vylučujícím zněním zachovaného shora uvedeného papyru, jest mocnou oporou pro náhled, že mezi doručiteli znějící doložkou aegyptských listin řeckého původu »κυρία ή χεϊρ παντϊ τω επιφέροντι« a podobnými ustanoveními vyskytujícími se v novodobých papírech au porteur jest různost povahy zásadní, jevící se v tom, že při papírech majiteli znějících legitimuje se praesentant papíru co vlastník listiny a tím i co nynější věřitel a subjekt obligačního práva z této listiny, na niž jest právo samo vázáno, kdežto při listinách oněch, doložkou παντί τω επιφεροντι opatřených, byl doručitel listiny, ô επιφερων τον χειρογράφου, legitimován pouze co prostředník, nechť co zástupce nebo co posel původního kontrahenta, který nepřestával býti i po odevzdání listiny jiné osobě vlastním oprávněným subjektem obligace. Jinak řečeno: smysl této výhrady, jak ze zmíněného papyru souditi dlužno, byl asi pouze ten, že věřitel má míti právo vymáhati placení pohledávky nejen osobně, ale i pomocí jiných lidí; otázka převodu obligačního práva samého zůstala však uvedenou doložkou úplně nedotčena. Z tohoto papyru, jenž má tu přednost, že nám předvádí na oči případ tak, jak se skutečně přihodil, sluší za to míti, že není ještě nezbytně nutno, abychom řečené výhradě κυρία παντϊ τω επίφεροντι v listinách řeckých musili přikládati smysl stejný jako nynějším papírům au porteur, nýbrž že lze zcela vhodně vysvětliti tuto doložku co pouhý dodatek upravující podrobněji způsob vymáhání pohledávky, jako adiectio solutionis, přesněji executionis causa. Ne otázka převodu pohledávky, ale způsob jejího plnění resp. vymáhání má býti uvedenou doložkou v zájmu věřitele přesněji vytčen; vše nasvědčuje tomu, že řečená výhrada jest jednou z exekutorních klausulí, jež v řeckých právních listinách zhusta se vyskytují. Tento výklad podporuje též ta další okolnost, že i v papyru shora citovaném setkáváme se ještě se dvěma jinými rovněž exekutorními doložkami, v jichž těsné souvislosti také naše doručiteli znějící výhrada jest uvedena, tak že i toto její umístění v oddílu listiny jednajícím o exekučním vymáhání dlužné částky poukazuje k tomu, že bude míti asi též podstatně stejnou povahu. Jest to především řeckým a aegyptským právním listinám vlastní exekutorní doložka »της πράξεώς Gov οϋΰης εκ τε εμοϋ και εκ των υπαρχόντων αντω πάντων καamp;άπερ εκ δίκης«, k níž bezprostředně jest v uvedeném papyru i naše klausule připojena, a také ve všech ostatních listinách, ve kterých se rčení »κυρία παντϊ τω επιφεροντι« vůbec vyskytuje, děje se to veskrze jenom ve spojení s touto exekutorní klausulí. Význam této zvláštní exekuční výhrady v řeckých listinách byl ten5, že věřitel mohl na základě listiny bez dalšího vésti exekuci stejně, jakoby měl po ruce rozsudek v moc práva vešlý (καδάπερ εκ δίκης), a to netoliko exekucí realní (ex των υπαρχόντων αυτω πάντων), ale i exekuci osobní (εκ τε εμοϋ). Jestliže pak uvedena jest naše klausule »κυρία rj χειρ παντϊ τω επιφεροντι« ihned vedle této exekutorní doložky, není nic přirozenějšího, nežli vyložiti ji zcela prostě jako pouhý doplněk její asi v tom smyslu, že věřitel jest oprávněn, nebude-li mu pohledávka včas zapravena, zabaviti majetek dlužníkův a zmocniti se jeho osoby, a že nemusí tato opatření provésti sám, osobně, nýbrž že může k tomu použiti též prostřednictví jiných osob, a v tom ohledu stačí, zmocní-li je odevzdáním listiny exekutorní doložku obsahující, ano, jak ze shora uvedeného papyru souditi sluší, i vydáním pouhého opisu listiny spolu s písemným příkazem. Spatřovati však ve rčení »κυρία παντϊ τω επιφεροντι« jakousi doložku dle obdoby moderních papírů majiteli znějících, anebo přikládati jí význam, že věřiteli přísluší moc vydati příkaz (ordre) s účinkem působícím převod samého práva stejně jako při dnešních papírech na řád znějících, jest nejen příliš umělé a hledané, ale jeví se nad to se zřetelem k základní povaze starověkého práva obligačního, těsně k súčastněným osobám připoutaného, pro tehdejší dobu velmi odvážným.
Jako další doklad uvésti jest druhou podobnou klausuli, kteráž rovněž přichází v papyru citovaném, spojena jsouc v něm s doložkou »παντί τώ επιφέροντi« dokonce v jedné větě; již z této nejužší souvislosti obou výhrad možno důvodně za to míti, že budou se též co do své povahy v podstatě shodovati. Máme na mysli ustanovení »κυρία η χειρ τΐανταχη επιφερομένη«. Smysl této, dosti často 6 a z pravidla též v souvislosti s dříve uvedenou exekutorní doložkou καamp;άπερ εκ δίκης se vyskytující klausule jest dle mínění Wengerova 7 ten, že dlužník vzdává se jí namítati nepříslušnost soudu, exceptionem fori. Výklad tento není však případný, neboť odporuje mu spojení této doložky s předcházející klausulou exekutorní, z níž vychází přec na jevo, že smluvné strany neměly vůbec na mysli soudní vymáhání dluhu; byloť listinou přiznáno věřiteli právo přímé exekuce bez soudní intervence, stejně jako by jeho nárok byl rozsudkem právní moci již nabyvším uznán. Při výkladu těchto a podobných doložek, jichž se ve právních listinách řeckých a aegyptskych hojný počet vyskytuje, sluší zachovati co největší obezřelost; zejména jest důležito uvarovati se klamného domnění, jež by nás svádělo к tomu, abychom výhradám toho druhu vždy jakousi zvláštní důležitost pro určení právního poměru v listině obsaženého připisovali. Rčení taková vytvořila se v praxi písařů ať soukromých ať státem pověřených, a při neobyčejné horlivosti v písmu, která byla význačnou stránkou hellenismu, a jež neomezovala se nikterak na vypsání toliko ustanovení nezbytně nutných, ale více než bylo třeba hověla pravidlu superflua non nocent, není s podivením, že výhrady podobné, v právních listinách užívané, neměly začasté vůbec žádného zvláštního významu pro utváření se právního poměru kontrahentů, obsahujíce jen výslovné vytčení toho, co více méně by se bylo již samo sebou rozumělo. A nejinak jest tomu i pokud jde o výhradu »κύριοι ή χειρ ηανταχη επιφερομένη«8, která jsouc v bezprostřední souvislosti s dřívější, skutečně pro věřitele prakticky cennou exekutorní klausulí »τής πράξεως οϋσης καδάπερ εκ δίκης«, neobsahuje v pravdě nic jiného než pouhé podrobnější rozvedení této exekutorní výhrady dodatkem, že věřitel může zabaviti věci náležející dlužníkovi, kdekoliv je právě nalezne, a zmocniti se osoby jeho, kdekoliv by ho postihl. Jiného smyslu v této doložce hledati není důvodu.9 A zcela obdobně má se věc, pokud se týče rčení »κυρία ή χειρ παντϊ τω έπιφέροντι«, jež s předešlou výhradou jest co nejtěsněji, v téže větě spojena: ani ona neobsahuje nic jiného, než podrobnější rozvedení téže exekutorní klausule, její doplnění ustanovením, že věřitel může mimosoudní ať reální ať personální exekuci provésti buď sám, anebo pomocí jiných osob, svých zástupců, svých lidí. Vykládati toto rčení co jakousi doložku moderních papírů znějících majiteli, není proto nikterak nutným.
Úsudek tento potvrzuje též následující listina, papyrus č. CCLXVII. téže sbírky (Oxyr. II.):
Τρύφων Αιοννσίου Πέρβης τής επιγονής Σαραεύτι Απιωνος μετά Κυρίου Ovvώφριog του Αντίπατρον χαίρειν. ομολογώι εχειν παρά Gov επί του προς Όξυρύγχων πόλει Σαραπιενον dia τής Σαραπίωνος του Κλεάνδρον τραπέζης αργυρίου Σεβαστόν καί Πτο- λεμαικοϋ νομίσματος δραχμάς τεσσαράκοντα καί τιμής ενωτίων χρυσών ζενγονς èvòg αργυρίου âρaχμàg είκοσι και χιτώνος γαλακτίνου αργυρίου âρaχμàg δέκα άύο, ώστε είναι επί το αυτό αργυρίου δραχμάς εβδομήκοντα δυο κεφαλαίου, αίς ούδεν τώ καδόλου προσήκται, ύπερ ών και συνπέπεισμαι. τάς δε του αργυρίου δραχμάς εβάομηκοντα δυο αποδώσω σοι τη τριακάδι τον Φαώφι τον ίσίοντος δεύτερον έτους Γαίον Καίσαρος Γερμανικού Νέου Σεβαστού Αντοκράτορος, χοορίς πάσης νπερδέσεως. εάν δε μη αποδώ καδά γέγραπται, εκτείσω σοι το προκείμενον κεφάλαιον με δ' ήμιολίας, v η g π ρ ά £ ε ω g Goi ονσ η g εκ τε εμον καί εκ των ϋπ αρχόντων μοι πάντων καδά περέκ δίκης, εάν δε άπαλλαγώμεν άπ άλλήλων, εξέσται σοι εχειν το των ενωτίων ζεύγος εν τη ίση διατιμήσει.
Nasleduje neúplná věta.
Κυρία ή αποχή n αν τ a χή επ ι φ ε ρ ο με ν η και π αντί τω έπιφέροντι. έτους a Γαίον Καίσαρος Γερμανικού Νέου Σεβαστού Αύτοκράτορος, Παχών κξ Σεβαστή. Následují podpisy. Papyrus tento, pocházející rovněž z periody římské (r. 36 po Kr.), obsahuje smlouvu svatební uzavřenou mezi Peršanem Tryfónem (týmž jako v papyru prv citovaném) a Saraeou; Tryfón stvrzuje v něm, že od Saraey přijal za účelem sňatku z části na hotovosti prostřednictvím bankéře Kleandra, z části v předmětech ženské výbavy (šat, náušnice) částku úhrnem 72 drachem stříbra. Zvláštním jest, že Tryfón se zavazuje vše to vydati Saraei již po 5 měsících, 30. měsíce Faofi příštího roku. Vzhledem k tomu jest za to míti, že jedná se tu o manželství bez plných účinků právních 10, které dle zvyku Aegyptského bývalo uzavíráno jaksi na zkoušku před řádným manželstvím; se zřetelem k tomuto ne zcela manželskému spolužití slibuje pak Tryfón ženě jako dar 40 drachem stříbra a zlaté náušnice a šat, předstíraje v listině, že mu tyto věci sama při uzavření smlouvy odevzdala; vpravdě ale jest tu vlastním důvodem závazku Tryfónova donatio ante nuptias. I tato listina obsahuje stejné výhrady jako papyrus č. CCLXIX. k zajištění práva Saraey, zejmena exekutorní doložku της πράξεως οϋύης κα&άπερ εκ δίκης s oběma dodatky 1. κυρία η αποχή πανταχη επιφερομενη 2. καί παντϊ επιψεροντι. Znění listiny samo nepodává nám sice nových přímých pomůcek pro seznání vlastního smyslu posléz uvedené doložky, přes to však jest při této listině jedna okolnost pozoruhodná, a to zvláštní povaha právního jednání, o němž se v papyru jedná: jestiť smlouva svatební, a třeba by se týkala jen manželství bez plných právních účinků, zajisté nejméně vhodným základem pro papír majiteli znějící. Úvaha tato podporuje náhled, že daleko případnějším jest, vyložiti i zde řečenou klausuli co doplněk výhrady, opravňující Saraeu k mimosoudní exekuci, kterou provésti může nejen osobně, což by jí z důvodů na snadě jsoucích po skončeném spolužití nebylo vítaným, ale i pomocí osob třetích. Zmínky zasluhuje, že, jakkoliv doložka »κυρία παντϊ τω επιφέροντί« vyskytuje se jen v dosti skrovném počtu listin, jež v nové době byly v objemných sbírkách papyrů uveřejněny, máme ji přes to dosvědčenu ještě jedenkráte pro smlouvu svatební, a sice pro řádné manželství v papyru z r. 96 po Kr., Oxyrhynchos II. č. CCLXVI., jednajícím o rozvodu, při němž manželka prohlašuje, že vrací muži k zničení listinu svatební za účelem rozloučení manželského svazku: »την επίφορον (scilicet βυγγραφην GvvoixiGÍov) κεχιαΰ μένην dg άκύρωΰΐν, ένεκα του άναζυγην του γάμου γένεΰαι«, při čemž slovy »η επ'ι (poQog (βνγγραφη)« rozuměti jest listinu, obsahující shora uvedenou výhradu » κυρία η ΰυγγραφη πανταχη επιφερομένη καί παντϊ τω επιφέροντι.11
Též v aegyptských papyrech musea Berlínského (Aegyptische Urkunden aus den Königlichen Museen zu Berlin, Griechische Urkunden, BGU. I. 1892, II. 1898, III. 1898) jsou zachovány listiny, jichž slovné znění má zdánlivou podobnost s moderními papíry majiteli znějícími. Jsou to:
Papyrus č. 69 (BGU. I.) nálezu Faiumského, obsahující listinu ze dne 22. června r. 120 po Kr., jež jedná o úročné zápůjčce 140 drachem stříbra, a obsahuje ve prospěch věřitele výhradu osobní i reální exekuce »εκ τε έμοϋ τε καί των υπαρχόντων μοι πάντων καamp;άπερ έγ díxrjg« s dodatkem: »τò δε χειρόγραφον τοϋτο κύριον εστω πανταχη και παντϊ [ ]ώ ε[πι]φέρο[ντ]« Poslední slova jsou v listině poněkud porušena ; vydavatel (Viereck) navrhuje čtení jich: »παντϊ τόπεο επιφέροντι«, což jest však zřejmě vadné, jednak pro tautologii πανταχη και παντϊ τοπω — všude a na každém místě, kterou nelze předpokládati, jednak vzhledem k listinám již dříve uvedeným, z nichž sluší důvodně souditi, že setkáváme se tu opět s naší doložkou doručiteli znějící, παντϊ τω επιφέροντι. Jinak neposkytuje tato listina pro interpretaci této výhrady nic nového; pozoruhodno jest však, že i v tomto případě přichází zase v těsné souvislosti s exekutivní klausulí πρáξεωg oííïηg xa·άπερ εκ óg, co její doplněk.
V papyru č. 538 (BGU. II.) nálezu Faiumského, sepsaném u notáře města Neilu dne 6. května r. 100 po Kr., jedná se o pro- nájmu 10 měr pozemků na dobu tří let, při čemž smluveno bylo pachtovné v naturáliích (72 1/2 měr pšenice, konání polních prací a placení daní).
»λήμψονται οι μεμΐ6&ωμένοι κατ’ άρουραν . . . πυροΰ αρταβών επτά τετάρτου, του πavτòg πΰρου αρταβών έβδομηκοντα δυο ήμίσονς . , καί άξουσι οι μεμισamp;ωμενοι τα τον κλήρου γεωργικά εργα πάντα . . των δημοσίων πάντων τον κλήρου οι μεμισamp;ωμένοι τον κλήρον ως αυτοί παρείλη-ψαν, a dodává se zároveň, že pronajímatel má
»r fjs πράξεως o ϋση ς εκ τε των μεμισamp;ωμένων καί έκ- των ϋπαρχόντων αντοΐς πάντων καamp;ά περ εκ δίκης i · · · ή συγγραφή κυρία εστω πανταχή επιφερομενη και πα[ντι τω επι- φεροντι].
Nemůže býti pochyby, že tato listina, třeba že se v ní ustanovuje, že má míti moc pro každého, kdo ji předloží, nebyla papírem majiteli znějícím ve smyslu techn.; vždyť právní jednání, o němž byla sepsána, t. locatio conductio rei, k tomu se ani nehodí; neníť přísně jednostrannou obligací jako na př. zápůjčka, nýbrž contractus bilateralis aequalis, při němž pro oba kontrahenty vznikají vzájemná práva a vzájemné závazky, vzhledem k čemuž ani osoba pronajímatelova není tu zcela lhostejnou. Dle povahy věci může jím býti právě jen, kdo jest vlastníkem pozemku, nebo kdo na základě jiného práva může jej propachtovati.
Nad to důležito jest v našem případě, že i pro obsah závazku pachtýřova jest právě též individualita propachtovatelova rozhodnou: „τά τοϋ κλήρου γεωργικά εργαα — „των δημοσίων πάντων τον κλήροvu. Z toho vychází na jevo, že řečená doložka doručiteli znějící může míti toliko smysl námi shora vyložený, t. j. že pronajímatel, nezaplatí-li mu pachtýř v čas pachtovné, má právo zmocniti se bez soudního nálezu buď sám nebo pomocí svých zřízenců jeho osoby nebo částí jeho majetku, kdekoliv je postihne.12
Jedenkrát vyskytuje se podobná doložka ve významu, že listina poskytovati má bezpečnou obranu proti každému, kdo by činil nárok, v listině blíže uvedený; tak jest tomu v papyru č. 419 (BGU. II.) z r. 276—277 po Kr. o rozdělení otcovského dědictví mezi bratry Aureliem Iasonem a Aureliem Artetem, jímž prohlašuje Jason, že obdržel připadnuvší mu podíl, vzdávaje se pro sebe i své potomky dalších práv na dědictví slovy: ,,ονκ επελεΰσομαι περί αυτών τούτων ούάε ούάείς των παρ' έμοϋ ούόέ τέχνον τέκνου . . . . . . ασφαλής καί βέβαια ή άσφαλία (= cautio, listina)13 π αντί εταφε ρο μένω (patrně assimilováno vzhledem k předcházejícímu „παντϊ“ místo ,,επιφερομένη“ scil. ,,ή ασφαλεία“), καί επερωτη&είς ώμολόγησα“.
Jiných listin, jež by obsahovaly doložku doručiteli znějící, jsem v nových čelnějších publikacích aegyptských papyrů neshledal. Přehlédneme-li listiny až dosud uvedené, seznáváme, že dvě z nich jednají o zápůjčce, dvě o smlouvě svatební a jedna o pachtu; jsou tedy vesměs listinami, v nichž causa obligandi jest výslovně uvedena, a od jiných listin ve sbírkách papyrů se vyskytujících nerozeznávají se ničím podstatným, zejména není, co by se mohlo uvésti ve prospěch náhledu, že listiny ty svou povahou jsou skripturami ve smyslu vlastním.
Naopak všecky okolnosti nasvědčují tomu, že tato význačná známka moderních papírů znějících majiteli a na řád ve všech těchto listinách úplně chybí. Goldschmidt (l. с. str. 373) projevuje mínění, že listiny tohoto druhu nebyly pouhými listinami důkazními, a odvolává se v té příčině na vývody italského spisovatele Francesca Schupfera (Singrafe e chirografi, Rivista Italiana per le scienze Giurìdiche VII. 1889 str. 345—412), jenž opíraje se о Pseudo-Asconiův kommentář in Verrem II. 1, 36, 14 rozeznává v řeckých listinách chirografy co obyčejné listiny důkazní a syngrafy, při nichž listina měla povahu konstitutivní, a obligace byla abstraktní, nejsouc závislá na vlastním důvodu smlouvy. Tento náhled však o jakémsi zásadním rozdílu mezi chirografy a syngrafami jest mylný; nejnovější publikace řeckých papyrů Aegyptských dokazují zřejmě, že „συγγραφή“ nebyla technickým označením zvláštního druhu listin skripturních na rozdíl od jiných chirografárních pohledávek, nýbrž podávají četné doklady, že výrazu toho užívalo se ve smyslu docela stejném jako ostatních označení: χειρόγραφον, χειρ, ομολογία, a j. promiscue pro právní listiny vůbec.15 Skutečnost tato potvrzuje správnost vysvětlení, které k řečenému kommentáři podává Gneist (Die formellen Verträge 1845 str. 508 a násl.), dovozuje, že pisatel tohoto kommentáře, mylně Asconiovi přičítaného, sám neporozuměl vlastnímu smyslu Ciceronova výroku, jenž obracel se toliko proti zneužívání listinné formy se strany úředníků římských k úplatkům, na př. tím, že přijali na místě daru v hotovosti úpis, dosvědčující fingovanou zápůjčku, jimi úplatci poskytnutou, jejíž splacení pak mocí listiny, exekutorní doložkou opatřené, i mimosoudně vymáhali. Ve výroku Ciceronově mohlo však zcela dobře státi i slovo »chirographis« místo »syngraphis«, neboť že oběma ani římští právníci různý význam nepřikládali, toho dokladem jest zpráva Gaiova, jež obě klade jako synonyma vedle sebe :
Inst. III. 134: »Literarum obligatio fieri videtur chirographis et syngraphis ita scilicet, si eo nomine stipulatio non fiat.«
Ovšem připustiti jest, že sepsání listiny bylo druhdy podmínkou platnosti právního jednání neb aspoň plných jeho účinků, neomezujíc se toliko na zabezpečení důkazu. Na tento rozdílný význam právních listin poukazuje již citované místo Gaiových Institucí, a v tom smyslu lze pak činiti rozdíl mezi listinami pouze důkazními a t. zv. listinami dispositivními,16 jak tomu bylo na př. při aegyptském manželství, pro jehož právní účinky mělo značnou důležitost, byla-li o sňatku sepsána listina s předepsanými formálnostmi, t. zv. γάμος έγγραφος, anebo byl-li uzavřen sňatek bez této listiny, t. zv. γάμος άγραφος,17
Přes to však ani o takové listině, třeba že byla podmínkou vzniku plných účinků právních, nelze říci, že jest již proto skripturou ve sm. techn., ze stejných důvodů, jako jí není na př. notářská listina, jež se i v nové době dle positivních zákonných ustanovení v některých případech k platnosti právního jednání vyžaduje. Nestačiť k podstatě skripturní obligace jen požadavek listinné formy co podmínka vzniku jejího, ale třeba jest dalších význačných momentů, zejmena aby aktivní i passivní stránka obligace byla též co do převodu, výkonu a zániku k listině připoutána.18 Této vlastnosti však listiny, o něž se jedná, postrádají, i nemůžeme je z té příčiny zařaditi do jedné třídy s moderními papíry znějícími majiteli nebo na řád, které jsou dle své podstaty pravými skripturami.
Ani listiny, jichž dovolává se Goldschmidt ve článku shora uvedeném pro svou nauku o papírech znějících majiteli a na řád v řeckém a římském starověku, nepřesvědčují o správnosti jeho theorie, spíše sesilují náhled opačný. To platí zejména o všech tímto spisovatelem uvedených listinách s domnělou doložkou au porteur nebo à l’ordre ; jsou to:
Syngrafa z konce 2. nebo počátku 3. století před Kr. (str. 363 a násl.) jednající o zápůjčce 18883 drachem, kterou městská obec Orchomenos dluhovala Nikaretě Thespijské; listina obsahuje k zajištění nároku věřitelčina kromě jiných tato ustanovení:
’Eàv de μη άπόάωΟι πραχδηβονται κανά τον νόμον, η de πραξις εΰτω εκ τε αυτών των δανειοαμενων και εξ ενός καί εκ πάντων και εκ των υπαρχόντων αύτοΐς, πρααβούοη όν αν τρόπον βούληται. Η δε Συγγραφή κυρία εΰτω καν άλλος επιφερη ϋπερ Νικαρετ ας.
Ve výhradě posléz uvedené neshledáváme opět nic jiného, než naši exekutivní klausuli, opravňující věřitelku k mimosoudní personální (πραξις εκ αύτών δανειοαμενων) i reální exekuci (εκ των Υπαρχόντων αυτοϊς) s doplňujícími dodatky co do času „ov αν τρόπον βούληται“ = ,,οποταν αίρηται“ (v pap. č. 506 Oxyr. III.), i co do použití pomoci třetích osob : ,,κάν άλλος επιψερη“ = „παντϊ τω επιφεροντι". Že výhrada tato nemá ani v této listině nic příbuzného s nynější klausulí v papírech au porteur nebo à ľordre, toho dokladem jsou slova ,,υπερ Νικαρέτας“, jež vlastní smysl věty teprve náležitě objasňují, poukazujíce na patrný poměr zastupitelský.19 Jest to v plném souhlasu se zjevem, na nějž bylo poukázáno již nahoře při výkladu papyru č. CCLXIX. Oxyrrynchos II., a který dochází tím opětného potvrzení, t. j. že řečená doložka nevztahuje se na otázku změny subjektu práva obligačního, nýbrž poskytuje věřitelce toliko oprávnění provésti zabavení majetku i osoby dlužníkovy též pomocí jiných lidí.
Totéž sluší říci o podobných výhradách, s nimiž se setkáváme ve dlužních úpisech ze 2. století před Kr. města Arkesine na ostrově Amorgos (str. 368 — 372), jež přicházejí tu rovněž vedle exekutivní doložky opravňující věřitele ku πραξις καamp;άπερ εκ díxjg a jednají vesměs jen o způsobu vymáhání dluhu ustanovujíce buď, že věřitel sám může splnění žádati:
ηη ον αν πέμψη Πραξικλης (věřitel) άπαιτηΰοντα“,
,,η αυτοί η άλλον πεμφαι εΙ$ κράαβειν, t. j. buď skrze posla, nebo :
,,η ώ αγ κελευη Πραξιχλης“,
„εάν τίνες άλλοι % ρ а в ου ο ι тсс χρήματα κε λεύοντ ο g Πραξικλ éovg,i
t. j. skrze svého zmocněnce, mandatáře,
nebo :
„είναι την 6υγγαφην κυρίαν ου αν επιφέρη (5 даугсбад η οί πράοαοντες υπερ αύτου, t. j. pomocí jiných, za něho, jeho jménem exekuci provádějících.
Slova πεμπειν, κελεΰειν, υπέρ αύτου, dosvědčují způsobem tak určitým poměr, v němž doručitel listiny k věřiteli se nachází, že vylučují všelikou pochybu, abychom mohli míti za to, že týž jedná jménem vlastním, co nástupce ve právo původního věřitele, jak jest tomu ovšem při pravých papírech znějících majiteli a na řád. Všecka tato rčení připouštějí toliko jediný výklad, totiž, že jest v uvedených případech doručitel listiny pouhým orgánem vlastního věřitele, ať co jeho posel, ať co zástupce, nebo jiný zřízenec.
Z té příčiny nemůžeme pokládati za oprávněný závěrek, k němuž dospívá Goldschmidt (str. 373), tvrdě vzhledem k těmto listinám pro pozdější právo hellénské, že pouhý majitel jich, pokud se týče majitel ordrem jako věřitel legitimovaný (der durch Ordre als Gläubiger legitimirte Inhaber der Urkunde) měl následkem absolutní závaznosti listiny neodporovatelné a bezprostředně vykonatelné právo obligační. V pravdě však existence takového samostatného práva z papíru, jako jest tomu při dnešních skripturách, na př. směnkách (das Recht aus dem Wechsel), nebo papírech znějících majiteli, při nichž vlastnictví (Randa . с.) papíru určuje osobu věřitelovu, shora uvedenými listinami prokázána není; nemůžeť přece na p x. posel (slova πεμ ψαι, πεμπη), nebo mandatář (slova κελενοντος, κελενj], πράββοντες ύηερ αντοϋ) býti pokládán za vlastní subjekt práva obligačního v listině dosvědčeného, za věřitele, jenž jest mocí listiny co takový určen.
Právě této charakteristické známky, jež tvoří podstatu obligací skripturních a tedy i papírů znějících majiteli a na řád, se všem uvedeným listinám nedostává. Vzhledem k tomu nelze je též řaditi vedle některých středověkých listin, které dosud uváděny byly jako nejstarší známé listiny znějící majiteli a na řád, a to právem, pokud při nich, dle znění té které listiny, nástupce původního věřitele, vlastníka listiny, stává se nabytím této listiny též skutečně pravým věřitelem (Goldschmidt l. с. str. 356):
aut cui hanc cautionem dederitis exigendam teneatis obnoxii, contra ilio hornine, cui ipsa hanc pagina ad exigendo dederet,
bobis (vobis) bel (vel) cui tu (vos) isto cautu in manum emiseritis, reddederimus,
obligavit se nobis vel cui istum breve in manu paruerit vice nostra,
seu cui hunc scriptum in manu paruerit,
cui carta ipsa in manu paruerit, a j. pod.
Ze srovnání obou těchto druhů listin jest zřejmo, že rozlišují se právě v okolnosti podstatné.
Jako doklad toho, k jak málo pravděpodobným důsledkům přivádí theorie hlásající existenci papírů znějících majiteli a na řád ve starověku, uvésti jest ještě výklad, jejž podává Goldschmidt (str. 368 a násl.) se stanoviska této nauky o listině již dříve dotčené, mající za předmět zápůjčku, kterou ve 2. stol. před Kr. poskytl městu Arkesine jakýsi Praxikles bydlící v Naxu; v dluhopise obsahujícím kromě obvyklé výhrady mimosoudní exekuce „εξέοτω ττράξαΰδαι Πραξικλεΐ ταϋτα τα χρήματα . . . κα'άπερ δίκην ώψληκότων εν τώ εκκλήτωί" a obou doplňujících doložek „είναι την ΰνγγραφην κυρίαν 1. ον αν επιφερη, a 2 .lt δανείοας η οι 7τράσσοντες νπερ αντον" ještě ustanovení, že dlužník má věřiteli v den splatnosti zapůjčený obnos v bydlišti věřitele (Naxu) zapraviti a to bud’ jemu samému neb osobě věřitelem ustanovené:
„Όταν δε αποδιδωύιν τόν τόκον η το άρχαΐον, άποδώΰονσιν εν Νάξω Πραξικλει η ω αγ κελενη Πραξικληζ“.
Hledě k tomuto ustanovení soudí Goldschmidt, že řečená listina jest ve své podstatě vlastní směnkou, domicilovanou na řád věřitelův,20 tedy směnkou, při níž domiciliatemi jest sám věřitel, maje moc, aby na místo sebe za domiciliata dále určil dle své libovůle kteroukoliv osobu jinou — směnka, která zajisté i pro poměry moderní byla by zjevem nevídaným, nehledě ani k tomu, že určení domiciliáta na řád věřitelův příčí se samo o sobě základní myšlénce domicilování směnek.
K objasnění tohoto zajisté nad míru smělého výkladu uvésti jest následující: Pro nauku, spatřující v řečeném druhu starověkých řeckých listin papíry au porteur nebo à l’ordre, působí posléz uvedený dluhopis nepřekonatelnou nesnáz tím, že vedle domnělé doložky à l’ordre, kterou tato nauka shledává ve slovech ό δaνείοας η oí Λράβσοντες νηερ αντον = η ΰνγγραψη κνρία εΰτω παντι τω επιφέροντι, obsahuje listina ještě shora citované ustanovení, že dlužník sám má věřiteli dlužný obnos doručiti: αΛοδώJovoiv εν Νάξω Πραξικλεΐ.
Určení tohoto způsobu zaplacení dluhu bylo by však při papíru na řád znějícím, za jaký řečená nauka uvedenou listinu pokládá, zhola nevysvětlitelno, neboť z povahy takového papíru, na př. směnky, by plynul důsledek, že dlužník má povinnost platiti pouze, až mu listina bude dočasným vlastníkem co věřitelem k placení praesentována. Ukládá-li se mu však přímo v listině, že v ustanovený čas má původnímu věřiteli i bez praesentace listiny sám dluh zapraviti, jest to již v odporu s pravidelnými normami vyplývajícími z vlastní podstaty papírů à l’ordre, a nezbývalo proto zastanci této theorie, než utéci se k odvážnému výkladu, že věřitel sám resp. osoba jím naznačená jest v našem případě domiciliátem, jemuž má býti listina v době splatnosti dluhu k placení předložena — interpretace, jež vybočuje zajisté z rámce pravděpodobných kombinací. Po soudu našem jest však otázka v případě tomto zcela prosta: Listina, o kterou jde, jest obyčejným dluhopisem o zápůjčce, pro niž ukládá se dlužníkovi úplně v mezích pravidelných norem povinnost, aby v den splatnosti dlužnou částku věřiteli (εν Νάξω Πραξίχλεΐ) zapravil; dokládá-li se k tomu ještě ,,η ώ αγ κελεύη Πραξικλής“, jest tím rozuměti pouhou adiectionem solutionis causa, na příklad, že věřitel může pro případ, že by v určený den nebyl sám v místě přítomen, naznačiti za sebe osobu, které by se mělo plniti s účinky platné solutionis, na př. svého zřízence (pokladníka), bankéře atd. S tímto výkladem snáší se pak zcela dobře, ustanovuje-li zmíněný dluhopis dále: „είναι την βνγγραφην κυρίαν ον αν εηιψερη ô άανείοας η οϊ πράσσοντες ϋπερ αύτοϋα", neboť tento dodatek neupravuje způsob placení dluhu v době jeho splatnosti, nýbrž má na zřeteli jeho exekuční vymáhání (slova: πραξί$, πράαΰοντες) pro případ, nebyl-li dlužníkem samým včas splněn.
V důsledku dosavadních úvah nepokládáme důvody, jež uvádí nauka Goldschmidtova pro existenci papírů znějících majiteli a na řád v hellenistickém a tím více ovšem i v římském starověku, za přesvědčující; v opačném názoru utvrzuje nás též zřetel na národohospodářské poměry tehdejší doby. Nemůže býti pochyby, že, byly-li již v klassickém starověku v užívání skriptury au porteur nebo à ľordre, podobné dnešním cenným papírům a směnkám, setkali bychom se s nimi častěji též ve zprávách zachovaných nám o činnosti bankéřů řeckých a římských, u nichž soustředil se i ve starověku obchod peněžní; známoť jest, že v Římě i Řecku téměř každý zámožnější občan měl svého bankéře, jehož prostřednictvím své záležitosti obstarával.21 K obsáhlé činnosti těchto bankéřů náležely pak zejmena : směna peněz kovových, poskytování zápůjček na úrok, obchody lombardní a hypotheční, přijímání vkladů a deposit, správa cizího majetku, spolupůsobení při uzavírání smluv, obstarávání platů na běžný účet — avšak o obchodech, jež by mohly býti přirovnány k dnešním obchodům v cenných papírech, burse effektů, nebo k eskomptu směnek,22 není nijakých památek; tato moderní odvětví činnosti bankéřské — pokud aspoň ze zachovaných zpráv možno souditi — byla starověku úplně cizí.
Tomu odpovídá též, co jest nám známo o způsobu zužitkování soukromých kapitálů ve starověku:23 celý široký a pro moderní hospodářství tak význačný obor ukládání peněz v cenných papírech, jako ve státních úpisech, zástavních listech, akciích a pod., postrádal řecký i římský klassický starověk docela; nedostávaloť se mu k tomu vhodných útvarů právních t. j. právě instituce papírů znějících majiteli, jíž jest nezbytně potřebí, má-li se obyčejným kapitalistům učiniti možným, aby se nákladnějších podniků, zejména i státních a jiných veřejných půjček, mohli též menšími obnosy účastniti.
Opírajíce se o tyto úvahy dospíváme k závěrku, že na otázku týkající se existence papírů au porteur a à l’ordre ve starověku řeckém a tím více i římském, v němž forma listinná vůbec nikdy nedosáhla značnější důležitosti, nelze jinak než záporně odpověděti.
Dr. Jos. Vančura.

Na str. 372 uvádí, že v aegyptských listinách papyrusových, jemu přístupných, se s řečeným ustanovením nesetkal.
O diagrafách srv. Gradenwitz, Einführung in die Papyruskunde, Leipzig 1900, str. 109, 126 a násl., Mitteis, Trapezitika v Zeitschrift der Savigny-St. rom. Abth. XIX., 1898, str. 213.
Vzhledem k tomu není případným mínění (Wenger, Papyrusforschung und Rechtswissenschaft, Vortrag, Graz 1903 str. 55, pozn. 37), že original listiny byl uložen ve veřejném archivu.
Srv. Randa: K theorii cenných papírů, str. 14. (Sborník II. seš. 4).
Srv. o tom Mitteis, Reichsrecht und Volksrecht in den östlichen Provinzen des röm. Kaiserreiches, 1891, str. 400 a násl.
Srv. Kenyon, Greek Papyri in the British Museum. Vol. II. 1898. pap. č. CCXX. z doby Ftolemaejské r. 133 př. Kr., pap, č. CCXXXIII, z periody byzantské r. 345 po Kr.; Oxyrhynchos III. pap. č. 506, 507, 510; Aegyptische Urkunden aus den Kön. Museen zu Berlin (BGU.) I., pap. č. 50, 69, 260, 343, II. Č. 520, 538, III. č. 942, 998.
Vortrag str. 40.
Jiné tvary její jsou : »κυρία έστω πανταχον, οΰ αν έπιφέρηται« (Kenyon II., 220 BGU. III. 998), »κύριον έστω πανταχον έπιφερόμενον« (eod. II. 223),. »κύριον δισσον χραφέν πανταχή έπιφερόμεvöv« (Oxyr. III. 507).
V tomto smyslu vyložena jest táž výhrada v pap. č. 506 Oxyr. III, slovy: »έξοντος τώ δεδανεΐκότι δτεοταν αίρήταί κατοχήν αυτών.«
Srv. Mitteis ve Wilckens Archiv für Papyrusforschung und verwandte Gebiete, I. 1901 str. 343—349, a týž Reichsrecht str. 223 a násl.
Srv. Komment. Grenfella a Hunta к tomuto papyru str. 243, 14. V témž smyslu přichází výraz »èmyoQoç« ještě v Oxyrhynchos III. pap. č. 510 »την έπίφορον τον δανείου συγγραφήν ν.αϊ τα των τελών αύμβολα εις άκνροgt;σιν«.
Pro pachtovní smlouvu, jak se zdá, dosvědčuje tuto doložku též papyrus č. 944 (BGU. III.) asi ze 4.-5. stol. po Kr., jednající o zrušení smlouvy pachtovní: ,,άκνρamp;ν μεν αυτήν μισamp;αποχήν... και [παντϊί] έπιφέ^οντι. Listina jest však tak porušena, že znění její nelze bezpečně určiti.
Zřejmý vliv terminologie římské; tak i v dodatku stipulačním, v pozdějších aegyptských listinách zhusta se vyskytujícím. Řečtina listiny jeví četné nesprávnosti jazykové.
K Ciceronovu výroku »Pecunias occuparat apud populos et syngraphas fecerat (in provinciam profectus Maleolus)« poznamenává kommentátor: »Inter syngraphas et cetera chirographa hoc interest, quod in ceteris tantum, quae gesta sunt, scribi soient, in syngraphis etiam contra fidem veritatis pactio venit et non numerata quoque pecunia, aut non integra numerata, pro temporaria voluntate hominum scribi solet more institutoque Graecorum ; et ceterae tabulae ab una parte servari soient, syngraphae utriusque manu utrique parti servandae traduntur.«
BGU. I. 183 (9), 251, II. 538, 568, III. 888, 895, 912, 975, 1002; Oxyrhynchus II. 241, 243, 250, 259, 261, 266, 270, 271, 274, 286; Greek Papyri in the British Museum IT. 1898 č. CCXIX., CXL., CXLII., CCXXX1II. Srv. též Mitteis, Reichsrecht str. 460 a n., Dareste Bullet, de corr. hel. VIII., str. 362 a n.
Schupfer l. c. str. 348 a násl., Brunner, Zur Geschichte der röm. und germ. Urkunde, Berlin I. 1880, str. 16.
Srv. Mitteis, Wilckens Archiv I., str. 343 a násl.
Srv. Randa: K theorii cenných papírů, l. c.
V tom smyslu užívá se v řeckých listinách slova „ύπερ“: srv. zejmena obvyklé rčení „ε/ραψα ύπέρ αντον μη ίδότος γράμματα".
»Diese Ciausel macht wesentlich die Urkunde zu einem domicilirten Eigenwechsel an Order des Gläubigers«.
Mitteis: Trapezitika, Zeitschrift der Savigny-St., rom. Abth. XIX. 1898, str. 198—260,
Vyskytovala se sice emptio venditio pohledávek nesplatných a výminečných: L. 17 D. de her. vel act. vend. 18, 4. »Nomina eorum, qui sub conditione vel in diem debent et emere et vendere solemust, ale jedná se tu patrně o obyčejné obligace, nemající povahu skriptur. Srv. Mitteis, Trapezitika str. 206.
K tomu poučný článek Perniceův, Parerga: Über die wirtschaftlichen Voraussätzungen römischer Rechtssätze, Zeitschrift der Savigny St., rom. Abth. XIX. str. 110-139.

Citace:

KOHOUT, S.. Richard Lewinsohn Morus: Das Geld in der Politik.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 3, s. 110-111.