NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 17185.

Pojem motorového vozidla (zák. č. 81/1935 Sb. z. a n.).
O provoz motorového vozidla jde i tehdy, když sice ani nepracuje zdroj jeho motorické síly, ani nijak se vozidlo nepohybuje, ale ze všech okolností jeho stavu, v jakém je právě vozidlo na místech vytčených v § 45, odst. 1, uved. zák., je zřejmé, že je vozidlo přímo buď již připraveno, anebo připravováno k tomu, aby bylo uvedeno do výkonu své činnosti (funkce) jakožto motorové vozidlo ve smyslu § 1 uved. zák., anebo že byvši ve výkonu této své činnosti zařáděno jako samostatné motorové vozidlo do dopravního provozu na místech uvedených v § 45, odst. 1, uved. zák., tuto činnost na oněch místech ještě neskončilo, nýbrž zůstává takovou složkou v celkovém dopravním provozu na oněch místech jako motorové vozidlo, že na ně jako na motorové vozidlo musí míti ostatní uživatelé míst určených pro obecnou dopravu náležitý zřetel při pravidelném jejich užívání; v tomto provozu je dotud, dokud nebylo z něho vyřáděno vhodným a místu, času, jakož i jiným možným okolnostem přiměřeným způsobem (na př. takovým postavením mimo pravidelnou jízdní dráhu, že není překážkou pravidelné obecné dopravě a že při ní není třeba míti na ně zřetel).
Za uvedených předpokladů může býti i stojící motorové vozidlo v provozu a může jíti o střet provozů motorových vozidel ve smyslu § 48, odst 1, uved. zák., narazilo-li na ně jiné jedoucí motorové vozidlo.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1939, Rv I 373/38.)
Dne 20. prosince 1935 zastavil žalobce své nákladní auto na levé straně silnice ve směru své jízdy tak, že vzdálenost od levých jeho kol k okraji silnice činila 2,60 m, a to proto, že před ním na téže straně silnice havarovalo jiné nákladní auto, s jehož řidičem se žalobce domlouval o poskytnutí pomoci. Za této situace na silnici žalovaný řidič autobusu náležejícího vlastnicky druhému žalovanému, jeda po téže silnici za žalobcem, chtěl předjeti do prava auto žalobcovo stojící na silnici, strhl při tom, ve snaze vyhnouti se motocyklistovi jedoucímu správně po své straně z opačné strany, autobus tak, že dostal na zledovatělé kluzké silnici smyk, a tím došlo nárazem jedoucího autobusu na stojící motorové vozidlo žalobcovo k věcné škodě žalobcově. Tvrdě, že srážku motorových vozidel zavinil žalovaný řidič, za nějž jest odpověden druhý žalovaný, domáhá se na obou žalovaných zaplacení 12973 Kč 50 h s přísl. Soud prvé stolice uznal žalobní nárok po právu a uvedl v otázce v právní větě vytčené v důvodech: V souzené věci jde o střet dvou provozů motorových vozidel. Nákladní automobil žalobcův v době nehody sice stál, avšak přerušení jízdy se stalo jen proto, aby žalobce pomohl Rudolfu B. vytáhnouti jeho auto z příkopu; tím však nebyl přerušen provoz žalobcova vozidla, neboť žalobcova jízda ukončena nebyla. Soud proto posuzuje případ, o nějž jde, hledíc na ustanovení § 48 zák. č. 81/1935 Sb. z. a n. podle občanského práva, a to podle ustanovení §§ 1925 a násl. obč. zák. Odvolací soud potvrdil napadený mezitímní rozsudek a v otázce, o niž tu, jde, uvedl v důvodech: Událost, z níž vzešla žalobci škoda, o jejíž náhradu žaluje, nutno vyvozovati ze smyku autobusu na kluzké vozovce, tedy z vnitřní náhody, která má svůj původ v povaze a ve zvláštním způsobu činnosti motorového vozidla. Nelze proto podle § 47 uved. zák. vyloučili v souzeném případě odpovědnost žalovaných. Ustanovení § 48 uved. zák. tu nelze užiti, neboť tento předpis předpokládá, že nároky na náhradu škody vzešly z určité události tomu, kdo by byl podle onoho zákona odpověden. To znamená, že by i žalobce musil býti činěn odpovědným podle automobilového zákona za následky srážky, z které jest žalobní nárok vyvozován. Nestačí proto, že žalobce jako majitel a řidič nákladního automobilu zásadně odpovídá podle automobilového zákona, nýbrž jeho odpovědnost musí býti splněna v konkrétním případě a vyplývati z určité události. Tomu by tak bylo, kdyby byl žalobce srážku sám zavinil neb spoluzavinil, nebo kdyby na jeho straně byly nastaly okolnosti, pro které nastává odpovědnost za výsledek nehledíc na zaviněni. Ježto však ze zjištěných skutečnosti plyne, že žalobce srážku ani částečně nezavinil, ani že tu nebylo dotčených okolnosti, nýbrž že srážka byla způsobena jedině smykem autobusu, za který odpovídají žalovaní, jest žalobce: co do srážky motorových vozidel prost veškeré odpovědnosti podle automobilového zákona a má postaveni majitele jiného nemotorového vozidla na silnici stojícího, na které by byl autobus následkem smyku najel.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláni a uvedl co do otázky,
o niž jde, v
důvodech:
Stran odpovědnosti žalovaných za škodu na motorovém vozidle žalobcově bylo uvážiti, zda jde o nárok na náhradu škody, která byla způsobena střetnutím provozů motorových vozidel, patřících dvěma osobám za jejich provoz odpovědným, některé z těchto osob (§ 48, odst. 1, zák. č. 81/1935 Sb. z. a n.), anebo o nárok o náhradu škody způsobené jen provozem motorového vozidla žalovaných osobě, která sama není odpovědna z provozu jízdy motorovým vozidlem (§ 45 uved. zák.). Byla-li totiž při nárazu motorového vozidla žalovaných na motorové vozidlo žalobcovo v provozu obě motorová vozidla, posuzuje se nárok na náhradu škody, kterou utrpěl na svém vozidle žalobce jakožto osoba, která by byla z téže události podle zákona č. 81/1935 Sb. z. a n. odpovědna, podle občanského práva, kdežto byl-li při tom v provozu jen automobil žalovaných,, ale nebyl-li žalobcův automobil v provozu, pak by žalobce nebylo lze pokládati za osobu odpovědnou z provozu jízdy motorovým vozidlem podle § 45 uved. zák. a mohl by požadovati na dovolatelích, kteří jako osoby odpovědné za provozu jízdy svým motorovým vozidlem zásadně odpovídají za škodu způsobenou tímto provozem, náhradu škodu podle §§ 45 a 46 řeč. zák.
Provozem motorového vozidla ve smyslu § 45, odst. 1, a § 48 zák. č. 81/1935 Sb. z. a n. se rozumí každý takový stav vozidla uváděného do pohybu motorickou silou a pohybujícího se po zemi, avšak nikoliv na kolejnicích (§ 1 zák.), kterým se bezprostředně připravuje nebo již uskutečňuje po případě udržuje — a to po celou dobu od započetí provozu až do jeho skončení — výkon jeho funkce jakožto samostatného vozidla druhu naznačeného v řečeném ustanovení § 1 zákona. Zákon při tom neomezuje pojem provozu ani na výkonu motorového vozidla způsobené právě jen jeho motorickou silou, ani na jeho pohyb v terénu přivoděný snad jinou živelní silou, v kterýchžto případech jest nepochybně vozidlo v uvedeném výkonu své funkce, tudíž v provozu; za to však právě v souvislosti s tímto zákonným znakem skutkové podstaty, kterou se posuzovati podle ustanovení zákona o jižně motorovými vozidly, pojal do ustanovení § 45, odst. 1, důležité okolnosti místa, na kterém se provoz motorového vozidla v případech, které je posuzovati podle tohoto zákona, musí díti, totiž na místech veřejných, nebo místech třetím osobám přístupných, nebo mimo tato místa, užívá-li se pozemku neoprávněně k jízdě motorového vozidla. Dotčené ustanovení uvedené s pojmem provozu v těsnou souvislost má proto zajisté význam i pro určení samého pojmu provozu motorového vozidla ve smyslu tohoto zákona. Podle toho jde o provoz i tehdy, když sice právě ani nepracuje zdroj jeho motorické síly, ani se jinak vozidlo nepohybuje, ale ze všech Okolností jeho stavu, v jakém právě vozidlo je na místech určených v § 45, odst. 1, zák., je zřejmé, že je vozidlo přímo buďto již připraveno, anebo připravováno k tomu, aby bylo uvedeno do výkonu své funkce jakožto motorové vozidlo ve smyslu § 1 uved. zák., anebo že byvši u výkonu této své funkce zařáděno jako samostatné motorové vozidlo do dopravního provozu na místech uvedených v § 45, odst. 1, zákona, tuto funkci na těchto místech ještě neskončilo, nýbrž zůstává takovou složkou v celkovém dopravním provozu na těchto místech jako motorové vozidlo, že na ně jako motorové vozidlo i ostatní uživatelé těchto, pro obecnou dopravu určených míst musejí míti při pravidelném jich užívání náležitý zřetel; v tomto provozu je dotud, dokud nebylo z něho vyřáděno vhodným a místu, času, jakož i jiným možným okolnostem přiměřeným způsobem (na př. takovým postavením vozidla mimo pravidelnou jízdní dráhu, že není vůbec překážkou pravidelné obecné dopravě a že při ní není třeba na ně míti zřetel a pod.).
Není-li síran motorového vozidla uvedeného do provozu na místech jmenovaných v § 45, odst. 1, uved. zák. učiněno takové vhodné, z dopravního provozu je vyřazující opatření, třeba míti za to, že se započatý výkon, jeho funkce jako motorového vozidla neskončil, nýbrž že se udržuje. Pokud pak takto udržovaný jeho stav — tudíž ve smyslu zákona provoz motorového vozidla — je aspoň jednou ze složek, pro které došlo ke škodné události, a je tudíž v příčinné souvislosti s ní, je nutno míti za to, že škoda byla způsobena provozem motorového vozidla, po případě, jsou-li v příčinné souvislosti se škodnou událostí provozy více motorových vozidel, byla škoda způsobena tím, že došlo ke střetu provozů motorových vozidel mezi sebou.
Podle toho, co bylo právě uvedeno, byla v provozu na veřejné silnici motorová vozidla obou sporných stran; o automobilu žalovaných, který po silnici jel, je to nepochybné; automobil žalobcův provoz jízdou na veřejné silnici před tím započatý v okamžiku srážky s automobilem žalovaných neskončil, ale jej udržoval, byv zastaven z jízdní dráze veřejné silnice výše uvedeným způsobem tak, že jej'musil automobil žalovaných objeti do prava, stejně jako kdyby na př. v tom místě pomalu jel. Nárazem jedoucího automobilu žalovaných na automobil žalobcův, stojící y jízdní dráze došlo tudíž k střetu provozů motorových vozidel mezi sebou a nárok na náhradu škodu žalobci při tom vzešlé je proto podle ustanovení § 48, odst. 1, zák. č. 81/1935 Sb. z. a n. posuzovali podle ustanovení občanského zákona, tedy podle předpisů §§ 1295 a násl. obč. zák. Žalobci bylo proto dokázali řidiči jedoucího motorového vozidla zavinění na škodné události, tedy dokázali, že opominul náležité péče a pozornosti, kterou na nám jako na odborníku nutno požadovali ve zvýšené míře (§ 1299 obč. zák.).

Citace:

č. 17185. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 67-70.