Proti tomu, kdo nabyl směnky úplně nevyplněné od sprostředkovatele a podepsal tuto dodatečně jako vydatel, může příjemce uplatňovati i námitky osobní — na bona fides nezáleží. (Příspěvek k čl. 82. sm. ř. a §§ 1392. a násl. obč. z.1
Rozsudkem c. k. krajského soudu v Liberci ze dne 20. dubna 1912 č. j. Cw 219/12 uznáno proti námitkám žalovaného B., že směnečný příkaz platební téhož soudu zůstává v platnosti.
Skutková podstata.
Na základě směnky dané v Liberci dne 7. prosince 1911 v prvopisu předložené, kterou se žalovaný B. jako přijatel zavázal, že zaplatí dne 15. března 1912 směnečnou sumu 998 K 50 h, bylo žalovanému B. uloženo směnečným příkazem platebním ze dne 20. března 1912, by žalobci A. zaplatil směnečnou sumu 998 K 50 h s přísl.
Proti tomuto rozkazu podal žalovaný B. námitky, v nichž uplatňuje, že dne 18. srpna 1911 osobě C. předal 10 akceptů znějících na 10000 K, aby si opatřil peníze; za to měl obdržeti 5000 K na hotovosti a druhou polovinu v dobrých akceptech. Až do dne žaloby neobdržel prý B. vůbec žádné hotovosti a na místě smluvených dobrých akceptů jen akcepty insolventních firem, jež prý vrátil. C. dal tedy žalobní směnku v oběh, aniž by k tomu byl oprávněn, ježto žalovanému B. nedal smluvené valuty. Žalující A. jest právním nástupcem osoby C., pročež lze proti němu tytéž námitky uplatňovati jako proti A.
Dále nejedná prý se v daném případě o směnku, poněvadž zákonná náležitost podpisu vydatele při předání žalobního akceptu na osobu C. vůbec scházela. Konečně není směnka také vůbec splatnou, poněvadž s C. smluvená trojí prolongace nebyla dodržena.
Žalobce A. uvádí proti těmto námitkám, že nabyl žalobní směnky od C. bona fide, že valutu protiúčtem vyrovnal, že užil žalobní směnky tak, jak to mezi žalovaným B. a C. bylo smluveno a jak toho žalovaný B. sám žádal, totiž k opatření peněz, kdyžtě si podpisem žalobní směnky jako vydatel zjednal pohledávku směnečnou proti B.
Vedle toho zavázal se žalovaný B. vůči notáři, že žalobní směnku do 15. dubna 1912 zaplatí, v čemž spatřovati dlužno uznáni správnosti a splatnosti směnky.
Důvody rozhodovací.
Námitky žalovaného B. vrcholí v tom, že A. jako právní nástupce C. nemůže od něho žádati placení, poněvadž C. dal žalobní směnku v oběh beze všeho oprávnění a poněvadž se v daném případě nejedná vůbec o směnku, poněvadž se jí při předání nedostávalo náležitosti čl. 4. č. 5. směn. ř.
Námitky tyto postrádají oprávnění.
Na základě přednesu stran jest zjištěno, že žalovaný B. žalobní směnku osobě C. za tím účelem předal, aby si tím peníze opatřil. To se může státi jen předáním směnky a nastavší její předání nepříčí se proto úmluvě.
Že C. blankosměnku, opatřenou akceptem B., žalobci A. proti vyplacení valuty v protiúčtu předal a žalobce A. žalobní směnku vyplnil, podepsav se jako vydatel, v tom nelze spatřovati jednání úmluvě se příčící.
Žalobce A. nenabyl pohledávky osoby C., nýbrž on listinu, již obdržel od C., podpisem svým jako vydatel učinil směnkou a založil tím primerní směnečnou pohledávku proti akceptantovi.
Z důvodu toho nemohou mu činěny býti námitky, které žalovanému B. proti C. příslušely. V předání nevyplněného akceptu za účelem opatření si peněz zračí se jasný projev vůle akceptantovy, majiteli jejímu směnečně vykázanému po jejím vyplnění dle směnečného práva ručiti.
Žalovaný B. sám doznává, že žalobní směnku předal C., aby si opatřil peněz; musil proto při předání směnky již od původu s tím počítati, že blankosměnka nabyvatelem bude řádně vyplněna a že tím vznikne proti němu směnečná pohledávka.
Rovněž nemohou jiné, s C. domněle uzavřené úmluvy žalobci A. s úspěchem býti namítány.
Z těchto důvodů bylo platební rozkaz směnečný zachovati v platnosti.
K odvolání žalovaného B. c. k. vrchní zemský soud pro království České v Praze usnesením ze dne 15. června 1912 č. j. Bc VI 164/12 rozsudek prvého soudu zrušil a věc k dalšímu jednání a vynesení nového rozsudku vrátil prvé instanci, nařídiv, by se v řízení v prvé instanci pokračovalo až usnesení toto nabude moci práva.
Důvody:
Ze skutkové povahy plyne, že se žalobní směnce v době jejího předání žalovaným B. osobě C. a od této osobě A., nedostávalo podstatné náležitosti platné tratty, totiž podpisu vydatele (čl. 4 č. 5 sm. ř.), jinými slovy, v této době nebyla žalobní směnka platnou směnkou ve smyslu směnečného řádu.
Převod této nehotové směnky na osobu C a další její převod na žalobce A nestal se směnečným indossamentem (čl. 9. sm. ř.), nýbrž bezforemným jejím předáním na základě obecnoprávní cesse.
V tomto případě však musí si žalobce A. dle § 1394. a 1396. o. z. obč. dáti líbiti všechny námitky, jež žalovanému B. proti cedentu C. příslušejí. Názor prvého soudu, že námitky shora uvedené nemají, vzhledem na založení primerní směnečné pohledávky podpisem A. jako vydatele, místa, jest právně mylný.
Jestliže tedy C. nevyhověl vůbec nebo úplně učiněné úmluvě, nemůže on ani jeho cessionář žádati úplného neb částečného zaplacení žalobní směnky, při čemž dlužno výslovně na to poukázati, že nař. min. sprav. ze dne 6. října 1853 č. 200 ř. z. na přítomný případ užíti nelze.
Vzhledem na právní názor prvého soudu nedostalo se okolnostem pro rozhodnutí věci důležitým náležitého zjištění a vysvětlení prvým soudem, z čehož se podává, že řízení v prvé instanci trpí takovými vadami, jež řádné posouzení sporné věci soudem odvolacím zamezují, Z důvodů těch bylo odvolání vyhověti, rozsudek prvý zrušiti a věc pro nedostatek předpokladů § 496. odst. poslední c. ř. s. procesnímu soudu k dalšímu řízení a k novému vynesení rozsudku vrátiti.
Pro výhradu právní mocí tohoto usnesení (§ 519. č. 3. c. ř. s.) směrodatnou byla úhrada, že v judikatuře nejvyššího soudu v poslední době různě řešena byla otázka, zda bezforemný převod blankoakceptu prvým nabyvatelem na druhého se má pokládati za směnečný převod nebo za obecnoprávní cessi ve smyslu §. 1392. obč. z. (rozhod. nejvyš. soudu č. j. Rv II 329/12, č. j. R II 412/12, č. j. R VI 10/12.).
C. k. nejvyšší soud revisnímu rekursu žalobcovu s poukazem na správné, zákonu a stavu věci úplně odpovídající odůvodnění v odpor vzatého usnesení, které vývody revisního rekursu nijak vyvráceno není, místa nedal, a k vývodům rekursním jenom poznamenal, že tvrzení revisního rekursu, že žalovaný B. obdržel valutu, neodpovídá skutečnosti.
Usnesení c. k. nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 16. července 1912, č. j. R II 671/12.
Dr. Liška.

1. Srovnej rozhodnutí nejvyššího soudu v tomto smyslu: ze dne 23. srpna 1910, č. j. Rv VI 398/10; ze dne 27. března 1912, č. j Rv II 329/12; ze dne 23 dubna 1912, č. j. Rv II 412/12; opačná rozhodnutí: ze dne 17. srpna 1910, č. j. Rv II 761/10 (Zprávy strana 79 anni 1911); ze dne 16. ledna 1912, č. j. Rv VI 10/12.