NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Č. 4906
.
Jazykové právo. — Církevní věci. I. O jazykové stránce styku t. zv. německé evangelické obce v Praze s úřady státními v Praze. — II. O organisaci této náboženské obce.
(Nález ze dne 16. září 1925 č. 17135).
Věc: »Vereinigte deutsche evangelische Gemeinde A. u. H. B.« v Praze (adv. Dr. Ludv. Krieg z Prahy) proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jak o bezdůvodná.
Důvody: Když magistrát hlavního města Prahy vrátil farnímu úřadu spojených německých obcí evangelických v Praze usnesením z 5. dubna 1923 seznam dítek povinných očkováním sestavený jazykem německým s upozorněním, že veškerá podání magistrátu nutno ve smyslu §§ 2 a 3 zák. z 29. února 1920 č. 122 Sb. činiti v jazyku čsl. a uložil farnímu úřadu, aby bezodkladně pořídil iseznam nový v jazyku českém a tento předložil, podal proti tomu zmíněný farní úřad stížnost k zsp-é, sepsanou jazykem německým, v níž poukazoval mimo jiné na ne- možnost vyhověti danému příkazu, protože seznam, o nějž jde, je pouhým opisem zápisů v matrikách, které se vedou u německé evangelické obce, k níž patří jen Němci, německy. Církev má zaručené právo voliti si svou církevní řeč.
Zsp v Praze výnosem z 12. června 1923 nepřijala podle § 2, odst. 1. jaz. zák. tuto německy sepsanou stížnost, protože jde o věc, jejíž vyřízení náleží zsp-é na základě toho, že její působnost se vztahuje na hlavní město Prahu t. j. soudní okresy, v nichž neobývá ani 20% státních občanů jazyka německého.
Odvolání podanému z tohoto výnosu spojenými německými evangelickými obcemi a. a h. v. v Praze, nevyhovělo min. vnitra nař. rozhodnutím ze správných důvodů rozhodnutí zsp-é, k nimž dodáno, že státní úřady jsou podle jasného znění § 1 jaz. zák. oprávněny přijímati a vyřizovati podání sepsaná v jiném než státním jazyce jenom tehdy, jsou-li splněny podmínky § 2 téhož zákona. V případě, o něž jde, nebyly však tyto podmínky splněny, a zsp nebyla tudíž oprávněna přijati a vyříditi německy sepsaný rekurs st-lčin. Okolnost, že podle § 3 schválených základních ustanovení pro německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jest církevní a vyučovací řečí st-lčinou v mezích všeobecných zákonů a nařízení řeč německá, nemůže na věci ničeho změniti, neboť cit. §em nebyla pro jazykový styk uvedené korporace se státními úřady stanovena žádná výjimka z předpisů všeobecně platného jazykového zákona.
K tomuto rozhodnutí bylo podotčeno, že dle upozornění presidia, min. škol. z 19. prosince 1923 neexistuje nijaká spojená německá církev a. a h. v. nebo podobně. Správný a jediný název církve, o niž jde, jest »Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku«. Také není přesné říkati »německá evangelická obec«, nýbrž oficielní název nemůže zníti jinak než »náboženská obec německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku« v Praze, po případě »pražská náboženská obec německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.«
Proti tomuto rozhodnutí min. vnitra intimovanému výměrem magistrátu hl. m. Prahy z 19. února 1924 podala Vereinigte deutsche evangelische Gemeinde a. u. h. B. v Praze stížnost na nss pro nezákonnost, o níž uvažoval nss takto:
Nss mohl se podle § 5 zák. o ss zabývati jenom otázkou, která nař. rozhodnutím skutečně došla vyřízení, totiž jazykovou stránkou odvolání st-lčina z výnosu magistrátního a musil nechati nepovšimnutými všecky vývody stížnosti, které se snaží uvésti na spor také otázku, o níž min. vnitra nerozhodovalo, totiž otázku řešenou zatím jen magistrátem pražským a týkající se jazykové úpravy výše zmíněných seznamů, která právě následkem odmítnutí st-lčina odvolání z výnosu magistrátu podaného nedošla svého instančního meritorního vyřešení.
Pokud pak jde o věc jediné spornou, t. j. jakého jazyka st-lka měla použíti ve svém odvolání z výše zmíněného výnosu pražského magistrátu — jsou v tom směru výhradně rozhodnými předpisy zák. jaz. Jazyková práva jazykových a národních menšin ve styku se soudy, úřady a orgány republiky podávají se z ustanovení § 2, odst. 2 tohoto zákona jako rub povinnosti uložené tam soudům atd., aby přijímaly podání v menšinovém jazyce sepsaná a také je v něm vyřizovaly.
Podle cit. předpisu předpokládá právo podávati u úřadů podání v jiném než státním jazyku v objektivním směru, že jde o úřad, jehož působnost se vztahuje na soudní okres s 20%ní minoritou a že mu v daném případě vyřízení náleží právě proto, že se působnost jeho vztahuje se na okres soudní jazykově tak kvalifikovaný čili že věc je v takto kvalifikovaném okrese soudním lokalisována, že v něm vznikla.
Ve sporném případě jde o věc vzniklou v Praze, kde není menšinového okresu soudního ve smyslu § 2, odst. 2 jaz. zák., nejsou tu tedy objektivní předpoklady tohoto zákonného předpisu dány. St-lka se jich také ani nedovolává, nýbrž má za to, že její právo, podávati k úřadům státním, tedy také k zsn-é podání jazykem německým, je založeno tím, že podle § 3 »Základních ustanovení německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,« schválených usnesením ministerské rady ze 16. listopadu 1922, jest církevní a vyučovací řečí této církve v mezích všeobecných zákonů a nařízení řeč německá (vyhl. min. školství a nár. osvěty z 20. prosince 1922 č. 79 Sb. z r. 1923).
Ale námitku tuto nelze uznati za odůvodněnou.
St-lka přehlíží, že onen předpis »Základních ustanovení« neobsahuje vůbec žádné normy stran užívání jazyka ve styku jejím se státními úřady, nýbrž že pouze určuje národní a jazykový ráz právnické osoby »Německé evangelické církve atd.« podobně jako národní a jazykovou kvalifikaci osoby fysické určuje její národní příslušnost. Pokud jde o užívání jazyka ve styku se státními úřady, musí se st-lka stejně jako každý jiný příslušník jazyka menšinového podrobiti všeobecným předpisům práva jazykového. »Základní ustanovení« (stanovy) její ani nemohla jí poskytnouti nějakou výsadu před příslušníky německé menšiny nebo před osobami právnickými, jichž jazykem jest jazyk německý, neboť uznáním jiného než státního jazyka za církevní a vyučovací jazyk st-lčin nemohla býti v nejmenším dotčena zákonná ustanovení o styku menšin se státními úřady.
Ostane dlužno připomenouti, že předpis § 3 »Základních ustanovení« jejích zaručuje jí používání jazyka německého jako církevního a vyučovacího výslovně toliko v mezích všeobecných zákonů a nařízení, tedy i v mezích zákona jaz. Protože pak z jaz. zákona, jak právě ukázáno, plynula pro st-lku povinnost užíti v podání, o které šlo, jazyka státního, nelze nař. rozhodnutí vytýkati nezákonnost proto, že potvrdilo výrok zsp-é, kterým bylo odmítnuto odvolání st-lčino, podané jazykem německým.
Pokud stížnost vytýká neodůvodněnost také poznámce, připojené k rozhodnutí žal. úřadu a týkající se správného pojmenování st-lky, nutno konstatovati, že poznámka ta ani v rozhodnutí samém ani v intimátě doručeném st-lce nepresentovala se jako nějaké právní moci schopné rozhodnutí min. vnitra, nýbrž že se tam výslovně děje zmínka jen o upozornění presidia min. škol. z 19. prosince 1923, v němž názor takový byl vysloven, a že z názoru toho nebyly v nař. rozhodnutí vyvozeny žádné důsledky, které by se mohly dotýkati subjektivních práv st-lčiných. St-lka také sama tak poznámku tu chápala, neboť — jak je patrno ze spisů správních — podala dne 28. března 1924 v té příčině kmín. škol. rozklad, v němž poukazovala na nesprávnost poznámky oné a žádala, aby min. škol. poukázalo pražský magistrát, by jí zasílal všecky přípisy jen pod titulem »Vereinigte Deutsche Evangelische Gemeinde A. u. H. B. in Prag.« Námitky stížnosti čelící proti zmíněnému dodatku jako proti rozhodnutí min. vnitra jsou tedy bezpředmětné.
Pokud jde o pouhou zmínku stížnosti, že se st-lce dostalo v nař. výnosu titulu »Náboženská obec německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v Praze«, nelze v ní zřejmě spatřovati zvláštní bod stížný po rozumu § 18 zák. o ss, neboť další vývody stížnosti se zabývají jen zmíněným již svrchu dodatkem k nař. rozhodnutí o upozornění min. škol.
Neodůvodněnou stížnost bylo tedy zamítnouti.

Citace:

č. 6152. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 785-788.