Č. 1038.

Rybářství (Čechy): I. * Pouhé faktické trvání slupi, byť i od nepaměti, nemůže nahraditi určitý zvláštní právní důvod pro přípustnost dalšího používání jejího, jak je uvádí taxativně vyhl. míst. z 29. června 1913 č. 34 z. z. čes. v čl. III. bod 6. — II. * Byl-li za sporu o to, zda je přípustno užívati určitého zařízení k chytání ryb (slupi), vydán nový policejní předpis otázku tu upravující, musí ho býti na spor ten ihned použito, byť i spor projednáván byl již v instanci odvolací, leda že by skutkové okolnosti dle nového předpisu rozhodné nebyly ještě zjištěny. — III. * Zemská správa politická je na základě § 7 ryb. zák. z 9. října 1883 č. 22 z. z. pro Čechy z r. 1885 oprávněna vydávati mimo rámec §§ 4—6 cit. zák. ještě další zákazy jistých způsobů lovení, lapadel a přístrojů k chytání ryb, a to také všeobecně pro všechna vodstva v Čechách mimo vody uvedené v § 9 cit. zák.
(Nález ze dne 30. listopadu 1921 č. 15922.)
Věc: Emanuel R. v Z. proti bývalému ministerstvu orby stran zákazu užívati slupi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě zprávy četnictva, že stěžovatel u svého mlýnu čp. — v Z. užívá slupi, okresní hejtmanství v Německém Brodě výměrem ze 6. července 1909 č. — vyzvalo jej, aby do 10 dnů prokázal, že slup ta trvá na základě určitého právního titulu. Když stěžovatel toho neprokázal, zakázalo mu okresní hejtmanství výměrem z 20. listopadu 1909 č. — podle vyhlášky místodržitelské z 15. února 1906 č. 66 z. z. resp. ze 4. března 1908 č. 22 z. z. další používání slupi a nařídilo mu, aby ji do 14 dnů odstranil.
Podané odvolání, v němž namítáno, že místodržitelská vyhláška ze 4. března 1908 postrádá právní platnosti a že sporné slupi užívá přes 100 let což jest dostatečným titulem pro její trvání, bylo rozhodnutím místodržitelstva v Praze z 19. března 1910 č. — z důvodů I. instance zamítnuto..
Ministerstvo orby rozhodnutím z 15. srpna 1917 č. — potvrdilo toto rozhodnutí z důvodů, že rekurent byv vyzván, aby prokázal určitý právní titul pro trvání své slupi, odvolal se toliko na dlouholeté skutečné užívání její, nemohl však prokázati žádného listinného privilegia nebo vrchnostenského neb úředního povolení; podle příslušných předpisů čl. III. bodu 6 nyní platné místodržitelské vyhlášky z 23. července 1913 č. 34 z. z. však jedině tyto tituly jsou s to, aby i u slupi, od jakživa trvajících, odůvodnily výluku ze zákazu jinak platného, užívati chytacích prostředku škodlivých stavu ryb.
Do tohoto rozhodnutí podal Emanuel R. stížnost k bývalému správnímu soudu ve Vídni, která namítá především ve směru meritorním:
1. místodržitelská vyhláška jak z r. 1908 tak z r. 1913 odporuje § 7 zákona ze dne 9. října 1883 č. 22 z. z. ex 1885, neboť toto ustanovení zákona dovoluje sice vydávání dalších zákazů stran určitých způsobů, prostředků a zařízení k chytání ryb, ale jenom pro určité vody a vodní území. Uvedené vyhlášky zakazují však užívání slupi, bez dalšího udání, o jaké vody jde. Zákaz nesměl se však vztahovati na všechny vody, nýbrž jen na ty vody, kde by se jednalo o to, zameziti poškození rybí násady.
2. Mlýn stěžovatelův leží mimo trať řeky Želivky, vymezenou v čl. I. místodržitelské vyhlášky z 23. června 1913 č. 34, z. z., totiž nad S., a sporná slup neleží ani v Želivce samé, nýbrž v náhonu náležejícím k mlýnu a patřícím tedy vlastnicky stěžovateli a jeho manželce. Slupi užívá se také jenom mimo dobu hájení.
3. Slup zachycuje vůbec jenom na vrchní vodě, má v mokrém stavu otvory 2½ cm a slouží jenom k chytání větších úhořů, pro které není ustanovena žádná doba hájení. Neškodí tedy chovu ryb, poněvadž úhoři, kteří se nechytí do ní, buď jsou usmrceni turbinou mlýnu, nebo bez užitku ujdou do moře.
4. Právní titul stěžovatele k užití slupi je dán dlouholetým užíváním a tedy vydržením. Vzhledem k dlouholetému vykonávání jeho práva nelze očekávati, že by o tom bylo nějakých listin, nebo že oprávnění bylo uděleno písemně. Nabyté právo stěžovatelovo mohlo by býti zrušeno nanejvýš jenom zákonem, nikoliv pouhou vyhláškou.
5. Ministerstvo orby nebylo oprávněno místodržitelskou vyhlášku z roku 1913 položiti za základ svého rozhodnutí, nýbrž vyhlášku z r. 1908, na které spočívá rozhodnutí I. instance. Vzhledem k tomu, že v mezidobí byla vydána jiná vyhláška, mělo býti zavedeno nové řízení.
6. Jako lhůta k odstranění slupi nemělo býti stanoveno 14 dní, nýbrž podle ustanovení § 7 rybářského zákona 2 léta.
Po stránce formální stížnost namítá:
7. Mlýn, u něhož je sporná slup, je ve spoluvlastnictví stěžovatele a jeho manželky. Tato skutečnost měla býti vyšetřena a zákaz měl býti vydán oběma spoluvlastníkům.
8. Nebylo vyšetřeno, jakého způsobu sporná slup jest a jaké ryby se do ní mohou chytati, ani kde vlastně je umístěna.
9. Navrhovaný výslech vedených svědků, kteří měli vypovídati, že sporné slupi užívá se již přes 100 let, nebyl proveden.
10. Ministerstvo orby rozhodlo bez výslechu stěžovatele a beze slyšení okresního hejtmanství humpoleckého zatím zřízeného a příslušného.
11. Mlýn stěžovatelův nemá konskripční č. — v Z., jak uvádí rozhodnutí administrativní, nýbrž č. —. Číslo — není vůbec mlýnem, nýbrž domem chalupnickým.
O této stížnosti vydán byl nález vídeňského správního soudu ze 7. listopadu 1918 č. 12902. Když ministerstvo zemědělství republiky československé podáním ze dne — předložilo nejvyššímu správnímu soudu spisy, žádajíc za projednání věci, nejvyšší správní soud uznav, že správní soud ve Vídni v době vydání nálezu pro území republiky československé nebyl již příslušný, a že zmíněný nález nemá tudíž žádné právní účinnosti, uznal se ve věci kompetentním a uvážil o stížnosti Emanuela R. takto:
Ad 1. Zákon z 9. října 1883 č. 22 z. z. zmocňuje politický úřad zemský, aby vydával další zákazy v příčině jistých způsobů lovení, lapadel a přístrojů k chytání ryb vůbec, kteréž by násadě rybí byly na škodu, »pro jednotlivé vody aneb obvody vodní.« Těmto slovům nelze však rozuměti tak, že by zemský politický úřad musel zákazy své omeziti jen na určité vody a to i tehdy, když by stejné poměry vyžadovaly stejný postup stran všeho vodstva v Čechách. Obratu »pro jednotlivé vody aneb obvody vodní« bylo patrně použito jenom proto, aby se vyjádřilo, že zmíněné tam zákazy nemusí býti pro všechna vodstva stejné, nýbrž že mohou co do různých vod a vodních obvodů míti obsah různý; tomu nasvědčuje ostatně i ustanovení § 21, dle něhož má zemský politický úřad před vydáním zákazu takového vyslechnouti znalce a zemský výbor. Že těmto formelním náležitostem pro vydání zákazu bylo vyhověno, jest z vyhlášky místodržitelské patrno, a není ostatně v stížnosti ani popíráno. Pokud však stížnost namítá, že zákaz může býti vydán jen tehdy, když by bylo se obávati poškození rybí násady, dlužno k tomu podotknouti, že posouzení, čeho v tomto směru vyžadují veřejné zájmy § 7 chráněné, ponecháno je správnímu úřadu, a že závěr, k němuž úřad v této skutkové otázce došel, nejvyšším správním soudem po stránce meritorní přezkoumán býti nemůže.
Ad 2. Platí-li zákaz užívati slupi, vyslovený v čl. III. místodržitelské vyhlášky ze dne 4. března 1908 resp. z 23. června 1913, všeobecně pro všechny vody v Čechách, dlužno ho použíti stejným způsobem na toky umělé a přirozené, pokud nejsou vyňaty; podle § 9 rybářského zákona, tedy i na náhon mlýnský, a to bez ohledu na to, komu tento náhon, po případě voda jím vedená patří.
Pro otázku v daném případě spornou je také bez významu, zda mlýn stěžovatelův a tím i sporné chytací zařízení nachází se ve vodním území vymezeném v čl. I. místodržitelské vyhlášky z r. 1913 či mimo ně. Neboť ohraničení, stanovené v čl. I. místodržitelské vyhlášky z r. 1913 na základě § 3 ryb. zák., slouží podstatně jiným účelům, nežli opatření technického obsahu, učiněná v základě § 7 cit. zákona. Stejně jako zákaz užívání slupi podle platné místodržitelské vyhlášky v ohledu místním je všeobecný, je vysloven také časově zcela všeobecně, aniž by byl obmezen na určitá období roku jako na př. na dobu hájení určitých druhů ryb, takže okolnost uvedená stěžovatelem již v jeho rekursu, že slupi užívá jenom od měsíce dubna do měsíce září, je pro otázku přípustnosti jejího dalšího užívání se stanoviska zákonných předpisů zde směrodatných irelevantní. Je tedy tato námitka bezdůvodná.
Z toho, co řečeno, plyne však také, že není žádnou vadou provedeného administrativního řízení, jestliže správní instance neobíraly se blíže otázkou, ve kterých místech sporná slup je, zda v přirozeném řečišti Želivky či v umělém náhonu (ad 8).
Ad 3. Tvrdí-li stěžovatel nyní, že sporná slup není vlastně slupi, nýbrž toliko záchytem na vrchní vodu pro chytání větších úhořů, nelze k tomu tvrzení, kterého stěžovatel ostatně dále ani nerozvádí, mluvě ve stížnosti veskrze jen o slupi, přihlížeti, poněvadž toto tvrzení v administrativním řízení nebylo uvedeno (§ 6 zák. o správ. soudě).
Ad 8. Povaha sporného chytacího prostředku, zejména šíře otvorů, jejich způsobilost k chytání ryb určitého druhu nebo ryb v určitých stadiích jejich vývoje, jakož i otázka, zda užívání takového chytacího prostředku může působiti škodlivě na chov ryb v zemi, v administrativním řízení nebyly ovšem blíže zkoumány. Přes to nemohl nejvyšší správní soud v tomto opomenutí shledati vady řízení. Neboť podle příslušných ustanovení, majících moc zákona, a to jak podle místodržitelské vyhlášky z r. 1908, tak i podle vyhlášky z r. 1913, má otázka technického zařízení slupi význam pouze podružný, a dlužno ji zkoumati teprve tehdy, když bylo kladně odpověděno na otázku především směrodatnou stran právního trvání slupi a stran titulu pro přípustnost dalšího jejího užívání. Zda však a jak dalece slupi vůbec resp. v konkrétním případě mohou škodlivě působiti na chov anebo poškozovati násadu rybí, která je předmětem chovu a zákonně chráněna, je otázka prejudicielní, jejíž řešení není úkolem úřadů pověřených prováděním vydaných předpisů; na tuto otázku bylo podle § 21 ryb. zák. odpověděti před vydáním příslušných prováděcích předpisů výslechem znalců, a odpověď na ni vedla právě k stanovení oněch předpisů technické povahy, které v případě výjimečného povolení dalšího užívání jsou jedním z předpokladů tohoto povolení.
Ad 4. Pokud se týče nároku na výjimečné povolení dalšího používání slupi, snaží se stěžovatel vyvoditi jej z douholetého užívání, a oprávnění svoje opírá o dokonané vydržení. Bylo však již opětně judikaturou uznáno, že pouhé faktické trvání nějakého chytacího zařízení nemůže nahraditi určitý zvláštní právní titul, jaký předpokládá již místodržitelská vyhláška z roku 1908 a jak jej blíže vymezila vyhláška z r. 1913, žádajíc výslovně průkaz listinného privilegia anebo vrchnostenského neb úředního povolení (srov. na př. nález bývalého správ. soudu ve Vídni z 31. ledna 1916 č. 8274/15 sb. č. 11237 A). Je při tom samozřejmo, že dotyčný nárok není závislý na předložení listiny, která by byla zřejmým výrazem onoho konstitutivního aktu; nemehla proto okolnost stěžovatelem zmíněná, že o vzniku určitých, před dávnou dobou nabytých práv listiny nebývaly zřízeny nebo se neuschovávají, míti význam skutečnosti právo ono rušící. Bylo by bývalo proto možno, přejíti přes tento nedostatek formální listiny, kdyby jen byl stěžovatel v administrativním řízení pro svůj právní nárok uvedl některý z titulů vypočtených taxativně ve vyhlášce ze dne 23. června 1913. Poněvadž však toho opomenul a omezil se toliko na uvedení skutečností, které, jak dovoděno, podle platných předpisů zákoných nároku založiti nemohou, neshledal nejvyšší správní soud námitky shrnuté pod č. 4 ve smyslu dosavadní judikatury, na níž trvá, odůvodněnými.
Ad 9. Rovněž nebylo lze shledati vady řízení v tom, že správní úřady odmítly slyšení svědků vedených stěžovatelem, kteří měli vypovídati o době užívání slupi stěžovatelem a jeho právními předchůdci, poněvadž tato okolnost je pro otázku oprávnění k dalšímu užívání slupi irelevantní.
Ad 5 a 10. Stěžovatel vytýká naříkanému rozhodnutí dále, že nemělo býti založeno na místodržitelské vyhlášce z roku 1913 zatím vydané, a spatřuje vadu řízení v tom, že ministerstvo orby vydalo svoje rozhodnutí neprovedši řízení nového, v němž by bylo předem znovu slyšelo stěžovatele a nyní příslušné okresní hejtmanství v Humpolci.
K tomu jest podotknouti: Předmětem sporu je otázka, smí-li stěžovatel k lovení ryb užívati určitého chytacího zařízení; jde tedy o to, jak dalece výkon soukromého práva rybolovu jest omezen veřejným zájmem racionelního chovu ryb, který nedovoluje libovolného a neomezeného rybolovu. Omezení takové po rozumu zásady vyslovené v § 364 o. z. o. nemůže ovšem stanoveno býti libovolně úřady povolanými vykonávati policejní moc, nýbrž musí se opírati o určitou zákonnou normu. Byla-li však norma taková vydána, jsou všechny další úkony směřující k výkonu onoho soukromého práva normou tou vázány, a dlužno proto od té chvíle, kdy počala působiti, všechny příslušné právní poměry posuzovati výhradně dle této normy a nikoli dle normy dřívější, nyní již zrušené. Jestliže tedy v roce 1913 byl vydán nový předpis stran přípustnosti užívaní slupi, musí úřad, rozhoduje o tom, smí-li se na dále užívati určité slupi, od té chvíle, kdy předpis z r. 1913 nabyl působnosti, aplikovati pouze tento předpis, v době rozhodování jeho již účinný. Poněvadž pak vyšší úřad správní, rozhoduje instančně, neomezuje se na přezkoumávání zákonitosti naříkaného rozhodnutí instance nižší, nýbrž v mezích daných tímto rozhodnutím a petitem rekursu zjištěný skutkový stav podrobuje samostatnému právnímu posouzení, musí zásadně svému rozhodnutí položiti za základ ty právní normy, které jsou platný v době, kdy on vydává svoje rozhodnutí instanční. Jestliže tedy ministerstvo, vydávajíc svoje rozhodnutí z 15. srpna 1917 opřelo je o místodržitelskou vyhlášku z r. 1913 a nikoli o vyhlášku z r. 1908, v tu dobu již neplatící, odpovídá postup ten zákonu. Pokud však stěžovatel namítá, že vzhledem k vydání nového předpisu, totiž místodržitelské vyhlášky z r. 1913, mělo býti zavedeno nové řízení za účasti stěžovatele a zatím nově zřízeného okresního hejtmanství v Humpolci, je i tato námitka bezdůvodná. Neboť stěžovatel netvrdí, že by vzhledem na tento nový předpis byl mohl přednésti nový nebo lepší procesní materiál, nežli který uplatňoval proti dřívější normě, nýbrž opírá svůj nárok zase jen o vydržení. A okolnost, že zatím zřízeno bylo nové okresní hejtmanství v Humpolci, které by ve sporné věci bylo nyní první instancí, nemůže na právním stavu ničeho změniti, poněvadž rozhodnutí vydané svého času příslušným tehdy okresním hejtmanstvím v Německém Brodě jako první instancí, nemohlo pozdější změnou úředního okrsku tohoto úřadu býti ve své platnosti a účinnosti nijak dotčeno.
ad 6. Svým vývodům ve stížním bodu 6. stížnost odporuje sama, dávajíc správnou citací odst. 2 § 7 ryb. zák. nepochybně na jevo, že se cit. příkaz vztahuje toliko na sítě, jichž další používání v případě zákazu ovšem ještě po 2 léta může býti povoleno, kdežto jasné znění tohoto předpisu, který výslovně má na mysli toliko sítě až dosud obvyklé, vylučuje rozšíření na jiné chytací prostředky, tedy i na slupi. Námitky, které stěžovatel činí proto, že mu pro odstranění zakázané slupi byla povolena lhůta pouze 14denní, jsou tedy bezdůvodné.
ad 7 a 11. Stížnost vytýká konečně ještě, že vlastnické poměry mlýna nebyly zjištěny, a že naříkané rozhodnutí bylo dodáno toliko stěžovateli samému, nikoli však jeho manželce jako spolumajitelce mlýna, dále pak, že sporný mlýn v Z. nemá č. p. —, nýbrž č. p. —. Stěžovatel přehlíží však, že tyto jím vytýkané formální vady byly způsobeny jeho vlastním podáním, neboť v žádném podání učiněném v řízení správním nezmiňuje se o spoluvlastnictví, nýbrž mluví — budiž uvedeno jenom na příklad; — výslovně o tom, že náhon je jeho soukromým vlastnictvím. Rovněž v rekursu podaném do výměru I. instance označuje se mlýn výslovně č. p. —. Tyto stižní body byvše uvedeny teprve v řízení před nejv. správním soudem, jsou tedy nepřípustnými novotami, k nimž nejvyšší správní soud přihlížeti nemohl.

Citace:

č. 1038. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 990-994.