Čís. 1583.
Manžel není povinen poskytnouti rozvedené manželce peníze na zařízení domácnosti. Soud může použíti zásady § 273 c. ř. s. pouze tehdy, nemůže-li získati podklad pro rozhodnutí o výši plnění nabízenými důkazy buď vůbec anebo s nepoměrnými obtížemi.
Pokud jest v dovolacím návrhu na změnu rozsudku obsažen též návrh na jeho zrušení.
Při stanovení výše výživného nelze bez dalšího přihlížeti k sociálnímu postavení manželovu.
(Rozh. ze dne 28. března 1922, Rv II 240/21.)
Žalobě rozvedené manželky, by manžel byl uznán povinným, platiti jí měsíčně na výživné 3000 K a zaplatiti 50 000 K na zařízení domácnosti, vyhověl procesní soud prvé stolice pouze, pokud se domáhala placení výživného měsíčních 1500 K. Odvolací soud zvýšil výživné na měsíčních 2000 K, potvrdiv jinak zamítající rozsudek prvého soudu.
Ncjvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně, pokud se domáhala přisouzení 50 000 K na zařízení domácnosti, k dovolání obou stran co do nároku na placení výživného zrušil však rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Žalobkyně odporuje rozsudku odvolacímu v oné části, kterou se potvrzuje rozsudek prvé stolice, pokud nárok žalobní na zaplacení 50 000 K byl zamítnut, z důvodu nesprávného posouzení po stránce právní; než neprávem. Z ustanovení § 91 obč. zák. vyplývá pro manžela povinnost poskytovati manželce slušnou výživu dle jeho jmění; co pod pojem »výživy« spadá, lze seznati z ustanovení § 672 obč. zák., jenž pod pojmem tím rozumí potřeby výživy v užším slova smyslu (Nahrungsbedürfnisse) obývání, ošacení a pod. Nelze proto z ustanovení § 91 obč. zák. vyvozovati povinnost manžela poskytnouti manželce určitý peníz na zařízení domácnosti, po případě doplnění jeho, neboť naše právo všeobecně nezná takového nároku, vyjímaje případy § 1220 a 1231 obč. zák., o něž však zde nejde. Zdali žalobkyně může žíti v podnájmu čili nic, není rozhodným. Nemístným však jest poukaz dovolatelky, že jí soudem byly přiřčeny tří dítky, jež s ní ve společné domácnosti žijí, neboť žalobkyně uplatňuje žalobou svůj vlastní osobní nárok, nikoli nárok oněch dětí, a nelze proto v tomto sporu se zabývati otázkou, zdali žalobkyně za účelem opatření dětí má zapotřebí nějakých kusu nábytku. V tomto směru jest tedy právní posouzení obou nižších stolic správné, pročež bylo dovolání úspěch odepříti.
Co se tkne žalobkyní požadovaného výživného, jest sporná toliko jeho výše. Napadený rozsudek ustanovil výši dávek dle § 273 c. ř. s. měsíčně na 2000 K. Tomu odporují obě strany z důvodu nesprávného posouzení po stránce právní. Nelze upříti oprávnění dovolání žalobkyně, když dovozuje, že soud jest oprávněn stanoviti výši sporného nároku volným uvážením dle § 273 c. ř. s. jen tehdy, když důkaz o sporné výši nelze buď vůbec provésti nebo provedení jeho by bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi. Právem vytýká dovolání žalobkyně, že těchto podmínek zde není, poněvadž žalobkyně nabízela o majetkových poměrech žalovaného důkazy, jichž provedení není ani nemožné ani spojeno s nepoměrnými obtížemi, důkazy ty však nebyly připuštěny, pokud se týše provedeny. To týče se zejména tvrzení žalobkyně ohledně jeho vkladů a depotu u banky, ohledně jeho pohledávek ze stavby tábora uprchlíků jak za firmou Ed. A., tak i za erárem, dále ohledně ceny jeho továrny na dřevěné zboží (včetně zařízení strojního a zásob ve zboží i surovinách), ohledně prosperity jeho živnosti stavitelské a uvedené továrny. Stanovení výše výživného dle § 273 c. ř. s. bez provedení důkazů těch jest tím povážlivější, když údaje žalovaného a žalobkyně ve všech zmíněných bodech tak značně se rozcházejí, že soud pro použití § 273 c. ř. s. takřka vůbec ani spolehlivého základu nemá, kdyžtě ani výsledek provedeného v řízení v prvé stolici důkazu znaleckého, spolehlivého a určitého základu neposkytuje. Vůči námitce žalovaného v dovolací odpovědi proti dovolání se stanoviska formelních předpisů procesuálnceh vznesené, že dovolání žalobkyně neuplatňuje dovolacího důvodu § 503 čís. 2 c. ř. s., a také nečiní dovolacího návrhu na zrušení rozsudku, dlužno podotknouti, že dovolání žalobkyně odporuje nesprávnému užití § 273 c. ř. s. dovolacím důvodem § 503 čís. 4 c. ř. s. a konformně s důvodem tím také činí návrh dovolací na změnu rozsudku. Soud dovolací ovšem, ač oprávněnost uplatňovaného důvodu dovolacího uznává, nemůže vysloviti změnu rozsudku, poněvadž postrádá ve skutkovém stavu věci jistých skutečností, kterých potřebuje ke svému právnímu posouzení, jež však v nižší stolici nebyly zjištěny, jelikož soudem tím důsledkem jeho odchylného právního nazírání nebyly považovány za potřebné. Zde tedy jest návrh dovolací na změnu v logické souvislosti s dovolacím důvodem, soud dovolací tento důvod také plně uznává, ale důsledky jeho nemůže ihned přímo vysloviti; zrušuje-li tedy napadený rozsudek, činí tak proto, aby ke změně rozsudku dovolatelem navrhované přispěl; zde jest tedy zrušení vlastně ve službách změny rozsudku: jest přípravou k ní a tedy jest i v návrhu na změnu rozsudku zahrnuto. Avšak také dovolání žalovaného, uplatňující dovolací důvod nesprávného posouzení po stránce právní, jest odůvodněno. Odvolací soud projevuje názor, že žalovaný jest povinen opatřiti své manželce výživu odpovídající »sociálnímu postavení žalobce jako stavitele«. Že by bylo přihlížeti k sociálnímu postavení žalovaného, nelze se zákonem srovnati, nehledě ani k tomu, že pojem »sociálního postavení« jest neurčitý a vratký, jak zvláště doby nedávno minulé a přítomné dokazují. Postavení sociální není vždy ve shodě s důchody a majetkovými prostředky: stačí srovnati úředníka i vyšší hodnostní třídy s válečným zbohatlíkem, jehož prameny výdělku a bohatství nejsou právě kalé, aby neudržitelnost názoru napadeného rozsudku vyplynula bez nutnosti dalšího odůvodnění. Zákon (v § 91 obč. zák.) mluví o slušné výživě dle majetku povinného manžela, to znamená, že manželovi pro vlastní obživu musí zůstati tolik, aby sám zůstal schopen práce a výdělku, při tom ovšem nutno přihlížeti i k jiným závazkům, jež manžel po stránce majetkové má, v případě přítomném k jeho povinnosti poskytovati výživu jeho dětem. I když nutno připustiti, že majetek ať movitý či nemovitý není pro vyživovací povinnost jedině směrodatným, naopak že nutno vzíti v úvahu i jeho hospodářskou schopnost a zdatnost, neposuzuje odvolací rozsudek tuto hospodářskou schopnost správně, když na ni usuzuje z jediného obchodu, totiž z rozsahu výdělku, který žalovanému vyplynul ze stavby táboru uprchlíků v M. v létech 1916 až 1919 provedené. Nelze přehlédnouti, že tato stavba byla jediným, příležitostním podnikem, jehož se žalovanému dostalo vzhledem k zvláštním poměrům, vyvolaným potřebou vzniklou válkou. Není správno usuzovati, že žalovaný i v budoucnu bude míti stejné příjmy, jichž docílil tímto ojedinělým podnikem, neboť netřeba zajisté blíže dovozovati, že skončením války přestala i příležitost ku provádění podobně nákladných podniku. Jest ovšem pravda, že žalovaný podnikem tím dokázal svou zdatnost k podnikům takovým, jiná jest však otázka, naskytne-li se mu v budoucnosti i možnost ku podniku podobnému; schopnost výdělku a možnost výdělku jsou různé pojmy. Žalovaný poukázal také k tomu, že živnost stavitelská jest nyní ve stadiu stagnace; okolnost ta jest všeobecně známa, rozsudek odvolací však k ní nepřihlíží patřičným způsobem, uváděje, že to nemůže na věci ničeho měniti, poněvadž prý žalovaný jest majetkově tak situován, že za všech poměrů bude moci provozovati svou stavitelskou živnost ve větších rozměrech, a že tato činnost jeho vždycky mu vynese tolik, co pro sebe a svou rodinu bude potřebovati, aby stavu svému přiměřeně žil. Tento úsudek spočívá právě na svrchu dolíčeném předpokladu, že z jediného podniku výdělečného lze usuzovati na stejné výdělky i do budoucnosti, kterýžto předpoklad, jak již uvedeno, není ani správný ani odůvodněný. Nesprávným jest také úsudek soudu odvolacího, že řízením důkazním zjištěné důchody ze jmění žalovaného, »již skoro« stačí ku placení přisouzených soudem odvolacím alimentů. Stačí v té příčině poukázati k tomu, že zjištěné jmění pozustává téměř výhradně z nemovitostí, jichž výtěžek není zjištěn, že movité jmění jest největší částí vázáno, jsouc zavazeno pro dávku z majetku a dávku z přírůstků majetkového, na kteréžto dávky ostatně soud odvolací rovněž neprávem při výpočtu majetku nevzal zřetele, právě tak jako nepřihlížel k neproduktivnosti válečných půjček a rakouských rent. Pokud tedy odvolací soud k uvedeným okolnostem nepřihlížel, když dle § 273 c. ř. s. stanovil výši žalobou požadovaných alimentů, spočívá v tom nesprávné posouzení věci po stránce právní, a poněvadž ani v těchto směrech soud dovolací ve věci samé nemůže rozhodnouti, nemaje potřebných zjištění skutkových, jeví se nutným rozsudek v odpor vzatý zrušiti také z důvodů uplatňovaných dovoláním žalovaného.