Č. 4038

Obecní úředníci: *. I. Obecní úředník, dosazený na místo služební, při jehož obsazování obec požadovala: 1. absolvování vyšší průmyslové školy a zkoušku stavitelskou, nebo 2. absolvování vyšší lesnické školy a státní zkoušku pro lesní hospodáře, nemůže za účelem zjištění celkového příjmu ve smyslu zák. č. 312/1920 porovnáván býti se státním úředníkem skupiny B služ. pragmatiky. — II. Kterak jest počítati délku služební doby ve smyslu zák. č. 312/20.

(Nález ze dne 18. října 1924 č. 17 873.)
Prejudikatura: Boh. 933, 1351, 2212, 3366 adm. a jiné.
Věc: Arnošt B. a spol. v Š. proti moravskému zemskému výboru (vrch, zem. rada Dr. Jos. Sieber) o služební požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Ve sporu vzniklém o drahotní přídavky ve smyslu, zák. z 15. dubna 1920 č. 312 Sb. mezi obcí Š. a jejími úředníky, kteří v adm. cestě instanční brojili proti úpravě těchto přídavků, jak provedena byla usnesením ob. zast. Š. ze 14. března 1922, zemský výbor nař. rozhodnutím v jednotlivých sporných bodech uznal takto právem: Rekurs stavebního rady Ing. Arnošta B., domáhající se ekviparace se státním úředníkem skupiny B a nikoli C zamítnut mimo jiné důvody též vzhledem k tomu, že služební místo jím zaujímané systemisováno bylo jako místo stavitele, při jehož vypsání žádáno absolvování vyšší průmyslové školy, takže je na místě srovnání jeho s úředníkem státním skupiny C. Rovněž zamítnut jako bezdůvodný rekurs lesmistra Josefa T., proto, že místo jeho systemisováno pro nadlesního, a žádáno při vypsání toli- ko absolvováni vyšší lesnické školy, takže je na místě porovnávati jej s úředníkem skupiny C. Na tom nemění ničeho okolnost, že při vypsání místa žádán průkaz o složení státní zkoušky pro lesní hospodáře. Tato zkouška má povahu stejnou jako praktické zkoušky, které musejí státní zaměstnanci určitých kategorií skládati během praxe, je předpokladem pro jisté služební výkony, netvoří však dle § 52 služ. pragmatiky státní rozhodný moment pro zařadění do určité postupové skupiny. Z týchž důvodů zamítnut rekurs lesního Rudolfa T. O stížnosti uvážil nss takto: Je na sporu, zda nař. rozhodnutí interpretuje správně zákon 312/20. Při řešení této otázky dlužno vycházeti toliko z ustanovení cit. zák. a nelze přihlížeti na zák. 495/21 a 394/22, neboť v provedeném správním řízení nešlo o provedení těchto zákonů, nýbrž jedině zák. 312/20, a pro interpretaci této normy oba uvedené zákony, sledujíce jiné cíle, nepřicházejí v úvahu. Zákon 312/20 v § 1 stanoví výslovně, že úředníci obecní, na něž se vztahuje zákon 443/19, mají zákonný nárok na drahotní a nákupní přídavky ve stejné výši jako úředníci státní, pokud celkový jejich služební příjem již nedosahuje nebo nepřesahuje obdobného celkového příjmu služebního státních úředníků rovnocenné kategorie a stejné doby služební. Docela nepochybným způsobem je tu stanoveno, že při porovnání úředníka obecního se státním přihlížeti jest nejen ke kategorii, nýbrž i k době služební. Námitka stížnosti, že se k době služební přihlížeti nemá, je tudíž v rozporu s jasným zněním zákona. Kdyby byl zákon chtěl otázku drahotních přídavků obecních úředníků upraviti tak, jak mu imputuje stížnost, byl by musil prostě stanoviti, že obecní úředník má zákonný nárok na drahotní a nákupní přídavky v té výši, jaká přísluší státnímu úředníku téhož služného a týchž poměrů rodinných, a nebyl by musil, ani mohl mluviti o rovnocenné kategorii a stejné době služební. Pak nebyl by však dosáhl vůbec žádné parifikace obecních a státních úředníků. Zřejmým úmyslem zák. 312/20 bylo však nejen poskytnouti obecním (a okresním) úředníkům zákonný nárok na drahotní přídavky podle pravidel platných pro úředníky státní, nýbrž zároveň zameziti, aby obecní (a okresní) úředníci poskytnutím této výhody dosáhli celkově příznivějšího materielního postavení — než-li za obdobných poměrů skutkových dociluje normálně úředník státní. Jestliže v prvním směru zák. 312/20 pokračuje ještě v myšlence zák. 443/19, zaručiti obecním úředníkům určité minimum materielních nároků, uplatňuje se v druhém směru již tendence, později plně rozvinutá v zák. 495/21 a 394/22, že obecní úředník — přes určité počáteční materielní výhody, které mu u srovnání s úředníky státními dává zák. 443/19 — nesmí býti celkově materielně postaven lépe než-li za obdobných poměrů úředník státní. Další námitky stížnosti týkají se otázky, jak při porovnání úředníka obecního s úředníkem? státním vykládati jest pojem »rovnocenné kategorie« a jak počítati »stejnou dobu služební ve smyslu § 1 zák. 312/20. V prvním směru vyslovil nss již ve svém nál. Boh. 2212 adm., právní názor, že slovem »kategorie« v § 1 zák. 312/20 rozuměti jest toliko skupiny úřednické, do nichž ve smyslu § 52 státní služ. pragmatiky státní úředníci jsou zařazeni za účelem časového postupu. Poněvadž v tyto skupiny roztříděno jest státní úřednictvo výhradně na základě předběžného vzdělání, plyne z toho, že při porovnávání úředníka obecního s úředníkem státním rovnocenné kategorie je lhostejno, jakého druhu úkony dotyčný obecní úředník je zaměstnán, a že záleží jedině na předběžném vzdělání, při čemž nerozhoduje ovšem předběžné vzdělání, které onen úředník skutečně má, nýbrž předběžné vzdělání, jaké pro ustanovení na to které služební místo u obce buď všeobecně je předepsáno nebo při obsazování místa onoho obcí zvláště bylo požadováno. Co do bližšího odůvodnění poukazuje se ve smyslu § 44 j. ř. na cit. zdejší nález. Pokud se týče počítání služební doby, stížnost spočívá na právním názoru, že dlužno bráti za základ služební dobu, která by se započítávala obecnímu úředníku samému, kdyby — vstoupiv svého času na místo do služby obecní do služby státní — byl ve službě státní. Názor ten je však, jak vysloveno rovněž již v shora cit. zdejším nál., mylný. § 1 cit. zák. nepraví, že samosprávný úředník má nárok na takový celkový příjem, jaký by měl, kdyby byl sám původně na místo do služby obecní vstoupil do služby státní a v této službě nyní byl, nýbrž stanoví — a to jen pro otázku výše drahotních a nákupních přídavků — že jest celkový služební příjem, který resultuje z jeho služebního postavení u obce, porovnati s celkovým služebním příjmem ideálního státního úředníka rovnocenné kategorie a stejné doby služební, a dle toho eventuelně snížiti mu drahotní přídavky. Aby se vyšetřilo, která je to »stejná služební doba« nutno tedy vzíti za základ služební dobu, kterou dotyčný obecní úředník má u obce, resp. která se mu v jeho služebním poměru u obce započítává. Otázku tu dlužno ovšem řešiti podle předpisů platných v té příčině pro službu obecní a nikoliv podle ustanovení daných pro službu státní. Jaká služba by se tomu kterému obecnímu úředníku započítávala, kdyby byl ve službě státní, je docela irrelevantní. Takto zjištěná celková služební doba, která je obecnímu úředníku započítatelná v jeho služebním postavení u obce, tvoří pak jeden z obou momentů, který — byv přenesen do služebního poměru státního — je rozhodným pro vypočtení celkového služebního příjmu komparovaného ideálního úředníka státního. Z toho, co právě řečeno, podává se však zároveň i nesprávnost názoru, že služební dobu obecního úředníka, dle právě vysloveného pravidla zjištěnou, promítnouti je do schématu časového postupu státního úředníka rovnocenné kategorie počínajíc oním základním služným, které tvoří nejnižší, zákonné počáteční služné úředníka obecního. Neboť má-li se zjistiti, jaké celkové požitky by měl státní úředník rovnocenné kategorie při oné služební době, která se započítává podle pravidel u obce platných úředníku obecnímu, nutno zjištění to provésti přirozeně podle pravidel platných pro úředníky státní, a nutno tedy vycházeti při tom z onoho služného, které tvoří počáteční základní služné dotyčné kategorie státní. Pokud se týče specielní části stížnosti bylo uvážiti: 1. Ohledně Ing. Arnošta B. nař. rozhodnutí vychází ze skutkového předpokladu, že služební místo jím zaujímané bylo systemisováno jako místo městského stavitele a že pro ně žádáno bylo absolvování vyšší průmyslové školy. Tento předpoklad nebyl st-lem ani v adm. řízení ani ve stížnosti popřen. Stížnost poukazuje ovšem na to, že Ing. B. má také zkoušku stavitelskou, kterou prý jest rovnati státní zkoušce předepsané pro skupinu B státních úředníků, a tímto způsobem, že má vzdělání vyšší než-li jest předesáno pro skupinu C. V prvním směru dlužno uvésti, že § 52 služ. pragmatiky žádá pro skupinu B výslovně vedle absolvování středního učeliště a kursu na vysoké škole úspěšné složení státní zkoušky na vysoké škole; jak bylo dovozeno ve zdejším nál. Boh. 1351 adm., lze tím rozuměti pouze takovou zkoušku, která v normativních předpisech jí nařizujících a upravujících označena jest jako »státní«, a je svou povahou a obsahem zkouškou theoretickou, sloužící k zjištění úspěšného dokonání vysokoškolského studia, vykonaného na předepsaném vysokoškolském kursu. Není pochybnosti, že zkouška stavitelská podle úpravy, jaké se jí dostalo zák. z 26. prosince 1893 ř. z. č. 193 resp. prov. nař. z 27. prosince 1893 ř. z. č. 195, jakožto zkouška po výtce praktická, která nepředpokládá absolvování kursu na vysoké škole, oněch znaků nemá a nemůže tedy zkoušce předepsané pro kategorii B v § 52 státní služ. pragmatiky kladena býti na roven. V druhém směru dlužno pak podotknouti, že § 52 státní služ. pragmatiky pro každou ze skupin, v něž roztřiďuje se úřednictvo státní, předepsal určité minimum předběžného vzdělání, a eventuelní plus požadovaného předběžného vzdělání, které sice sahá nad jeden ze stupňů zákonných, ale nejbližšího vyššího stupně nedosahuje, nechává bez povšimnutí, takže úředník, i když takové plus na něm bylo žádáno, nemůže domáhati se zařadění do vyšší skupiny, pokud nebylo na něm požadováno plné minimum pro tuto skupinu předepsané. Poněvadž tedy, jak nesporno, nebylo pro místo st-li udělené požadováno plné předběžné vzdělání, jaké je v § 52 státní služ. pragmatiky předepsáno pro skupinu B, nelze spatřovati nezákonnosti v tom, že žal. úřad porovnal jej ve smyslu § 1 zák. 312/20 se státním úředníkem skupiny C. Jaké práce při obci vykonává, resp. že koná služby, jaké u státu koná stavební technik, je s hlediska všeobecných úvah shora uvedených lhostejno. Rovněž irrelevantní jest okolnost ve stížnosti tvrzená, že v obecní služ. pragmatice z r. 1904 místo městského stavitele postaveno je na roven místu prvního konceptního úředníka, z níž st-l míní čerpati oporu pro svoje stanovisko s poukazem na § 41/3 zák. 443/19, neboť — jak vysloveno již ve zdejším nál. Boh. 3366 adm., — zvláštní výhody, obecnímu úředníku před působností zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb. poskytnuté a § 41/3 tohoto zák. v platnosti zachované nejsou o sobě směrodatný při stanovení celkového jeho služebního příjmu ve smyslu § 1 zák. 312/20. 2. Josef T. a Rudolf T. Námitka, že při porovnání s úředníkem státním hleděti jest nejen k předběžnému vzdělání, nýbrž i k druhu a povaze služebních úkonů úředníků přikázaných, vyvrácena byla již shora. Bezvýznamný je také poukaz na to, do jaké skupiny zařaděni jsou lesničtí úředníci státní, neboť záleží jedině na tom, jak obec si službu pro svoje potřeby organisovala, a jaké předběžné vzdělání je předepsáno, resp. bylo požadováno obcí pro místa oběma st-lům v obecní službě udělená. V tomto směru je nesporno, že pro místa tato nebylo obcí požadováno než-li absolvování vyšší lesnické školy a vzhledem k § 22 les. zák. průkaz o složení státní zkoušky pro lesní hospodáře. Že vyšší lesnická škola není ani vysokou školou, ani kursem na vysoké škole ve smyslu § 52 služ. pragm., je nepochybno. Pokud se týká předepsané státní zkoušky pro lesní hospodáře, jest sice tuto zkoušku podle úpravy, jaké se jí dostalo min. nař. z 11. února 1889 ř. z. č. 24 a resp. nyní z 3. února 1903 ř. z. č. 30, uznati za zkoušku státní. Složení její není však podmíněno absolvováním kursu na vysoké škole, neboť podle § 1 mohou býti připuštěni k ní také kandidáti, kteří absolvovali i jen aspoň 4 třídy gymnasia nebo reálky a některou vyšší lesnickou školu anebo vyšší gymnasium, nebo reálku. Nelze tedy vzhledem k tomu, co řečeno svrchu o stížnosti Ing. B., ani předběžné vzdělání požadované pro místa udělená oběma st-lům, klásti na roven předběžnému vzdělání předepsanému pro místa skupiny B v § 52 státní služ. pragm. Pokud pak stížnost odvolává se na ustanovení článku III. odst. 5. vyhlášky presidenta zsp-é pro Čechy z 20. září 1920 z. z. č. 54, dlužno poukázati na to, že nehledě ani k tomu, že vyhláška ta nevztahuje se na Moravu a že v prov. předpisech k zák. č. 443/19 vydaných vyhláškou č. 133 mor. z. zák. ex 1921 podobného ustanovení není, — dovolaný předpis nemá, jak vysloveno v zdejším nál. Boh. 933 adm., povahy závazné normy, nýbrž pouhého interního pokynu daného obcím k provádění zák. 443/19, z něhož jednotlivci nemohou proto vyvozovati pro sebe žádných subjektivních práv a nároků. Ježto tedy pro místa zastávaná oběma st-li nebylo ani předepsáno ani zvláště požadováno plné předběžné vzdělání, stanovené v § 52 státní služ. pragm. pro místa skupiny B, není výrok, že jest je porovnati se státními úředníky skupiny C, nezákonným.

Citace:

č. 4038. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 627-631.