Čís. 1888.
Ustanovení § 396 c. ř. s. platí obdobně v případu § 398 c. ř. s. Soud nemůže provésti sám od sebe šetření o správnosti žalobních tvrzení a nemůže si za tím účelem vyžádati spisy, třebas to bylo v žalobě navrhováno.
(Rozh. ze dne 3. října 1922, Rv I 263/22.)
Žalobě na dodání nábytku nebo vrácení zálohy a náhradu škody bylo procesním soudem prvé stolice vyhověno rozsudkem pro zmeškání, ježto žalovaný nepodal včas žalobní odpověď. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci není opodstatněn. Odvolatel shledává je v tom, že prvý soud nepřihlížel k obsahu vyrovnávacího řízení, jmenovitě k usnesení zemského soudu civilního v Praze ze dne 30. října 1920, kterým návrh žalovaného na vyrovnání byl schválen a jehož se žalobce ve svém návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání sám dovolává. Podle názoru odvolatelova bylo věcí soudu, by sám od sebe provedl důkaz o správnosti žalobních tvrzení, týkajících se náhrady škody, a bez důkazů nemohl prý soud přiřknouti celou požadovanou náhradu, když sám schválil narovnání, dle něhož má žalovaný platiti pouze 5% náhrady. Podle téhož názoru nemohl soud vůbec žalobě vyhověti, ježto prý žalovaný dle schváleného vyrovnacího návrhu má pouze vrátiti zálohy, nikoli však dodávati nábytek. Právní stanovisko odvolatelovo, nemá opory v zákoně. Usnesením prvého soudu ze dne 24. září 1920 byla žalovanému prodloužena lhůta ku podání odpovědi na žalobu do 12. října 1920, kterou žalovaný zmeškal. To opravňovalo žalobce podati návrh na vydání rozsudku pro zmeškání. Skutkový základ pro rozhodnutí prvého soudu obsahovala žaloba ve spojení s obsahem návrhu na vydání rozsudku, neboť tato dvě podání nahražují skutkový přednes dostavivší se strany (§ 396 c. ř. s.), který v případě § 398 c. ř. s. odpadá. Podle § 396 c. ř. s. bylo skutkový obsah žaloby a návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání považovati za pravdivý, pokud nebyl vyvrácen důkazy, jež měl prvý soud při dojití návrhu po ruce. Takových důkazů prvý soudce tehdy po ruce neměl, neboť, jak zjištěno spisy rozepře, dal soudce na témž návrhu příkaz, aby spisy vyrovnacího řízení byly připojeny. Příkaz tento byl protizákonný, neboť nalézací soudce nebyl oprávněn spisy ty od vyrovnacího komisaře za účelem rozhodnutí o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání vyžadovali, neměl však na rozhodnutí žádného vlivu, protože prvý soud k obsahu těchto spisů, které, jak spisy rozepře zjištěno, při rozhodování měl již po ruce, nepřihlížel, což bylo po zákonu správné. Ani soud odvolací nesmí na spisy ty vzíti zřetel, poněvadž okolnosti, jichž se strana žalovaná vzhledem k obsahu těchto spisů dovolává, jsou nepřípustnou novotou (§ 482 c. ř. s.). Okolnost, že žalobce sám v návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání poukazoval na vyrovnání, potvrzené usnesením ze dne 30. října 1920, nemá pro rozhodnutí sporu významu, protože žalobce obsahu vyrovnání ve svém podání neuvedl, takže první soud neměl ani možnosti, zkoumati, jaký vliv mělo narovnání na právní osud žalobních nároků. Odvolatel je v omylu, maje za to, že bylo povinností soudu, by provedl sám od sebe důkaz o správnosti tvrzení žalobních týkajících se náhrady škody. Povinnost takovou nelze ze zákona dovoditi (§§ 396, 398 c. ř. s.). Pravda, že žalovaný nebyl by mohl v odpovědi uplatňovati narovnání teprve dne 30. října 1920 soudem potvrzené. Z toho však neplyne, že tak mohl činiti v řízení odvolacím, ve kterém jsou novoty vyloučeny. Proti exekuci poskytne mu za to po případě ochrany ustanovení § 35 ex. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde o otázku procesního práva, již rozřešil odvolací soud v úplném souhlasu se zákonem. Správnost jeho vývodů plyne z toho, že § 398 c. ř. s. odvolává se výslovně na § 396 c. ř. s., jenž tedy obdobně platí v případě § 398 c. ř. s. Obdobné užití § 396 c. ř. s. bylo vyloženo odvolacím soudem zcela správně, a sluší k jeho případným vývodům odkázati. Údaje žalující strany, k předmětu sporu se vztahující, bylo pokládati za pravdivé, ježto při podání návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání nebylo tu důkazů, jakéž předpokládá § 396 c. ř. s. V tom směru lhostejno, že žalovaný ukazuje v návrhu na prodloužení lhůty k podání odpovědi ke spisům, týkajícím se vyrovnávacího řízení, jak dovolatel v podstatě ?5
sám přiznává. Stejně lhostejno, že se žalobce v návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání zmiňuje o vyrovnání, kdyžtě obsahu vyrovnání neuvedl. Uznal-li odvolací soud rozsudkem pro zmeškání na podkladě podaného děje (§ 396 c. ř. s.), že žalobní nárok jest odůvodněn, stalo se tak po právu a nelze důvodně mluviti o odporu se spisy, kdyžtě jde o rozbor otázky právní, nikoli o otázku skutkovou. Dovolání není důvodno, vývody jeho nejsou způsobilé, zvrátiti správnost důvodů rozsudku v odpor vzatého, na něž se jinak přikazuje.