NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1964.

Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.). Byly-li požadované pozemky před účinností zákona pachtýřům odňaty [§ 6 (1) zák.] a zcizeny osobě třetí smlouvou, podléhající úřednímu schválený nelze o požadovacím nároku rozhodnouti, dokud zcizeni není příslušnými úřady schváleno.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1922, R I 843/22.)
Propachtovatel (držitel svěřenského panství) odňal 30. září 1918 pachtýřům propachtovaný pozemek a směnil jej 28. října 1918 s Josefem B-em. Směnná simlouva nebyla dosud soudem svěřenským a opatrovnickým schválena. Oba nižší soudy uznaly požadovací nárok pachtýřův, shledavše, že odnětí pozemku stalo se bez podstatné příčiny. Nejvyšší soud zrušil usnesení nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ve smyslu níže uvedeném dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Stěžovatel se odvolává neprávem na ustanovení § 5 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., poněvadž správa velkostatku sama netvrdila, že potřebovala pozemků, jež drobným pachtýřům na podzim r. 1918 odňala, k zamezení enklávy a poněvadž tu není také žádného jiného z případů § 5, ve kterých by byli pachtýři povinni, na místě požadovaných pozemků přijati pozemky jiné. Naproti tomu však sluší pokládati za podstatnou námitku, že Josef B. nabyl požadovaných pozemků smlouvou ze dne 30. dubna (správně 28. října 1918) s velkostatkem O. uzavřenou. Nižší stolice pokládají za rozhodnou pouze otázku, zda byly pozemky, o něž jde, pachtýřům odňaty z podstatné příčiny, a dospívají k náhledu, že tu podstatné příčiny nebylo a že je tudíž nárok pachtýřů odůvodněn. To by bylo ovšem správné, kdyby byly pozemky zůstaly ve vlastní správě vlastníkově nebo kdyby byly dány do pachtu osobě třetí [§ 6 (2)]. Pakliže však pozemky přešly před vydáním zákona o drobných pachtýřích do vlastnictví třetí osoby, proti níž pachtýřům pořadovací nárok nepřísluší, nemůže jim býti nárok na ně proti této osobě přiznán. Jak nesporno, a jak také z předložené smlouvy ze dne 28. října 1918 vyplývá, byly požadované pozemky postoupeny manželům B-ovým výměnou za jejich pozemky a byla platnost této směnné smlouvy učiněna závislou na svěřenském a poručenském schválení. Okolnost, že k tomuto schválení dosud nedošlo, má za následek, že o požadovacím právu drobných pachtýřů na ten čas rozhodnuto býti nemůže. Neboř, dojde-li k tomuto schválení, bude směnná smlouva uvedena do takového stavu, jako by již od samého počátku a v době jejího zřízení byla platnou a účinnou. Dodatečné schválení povolanými k tomu úřady bude míti působnost zpětnou a Josef B. bude muset býti pokládán za vlastníka již ode dne uzavření smlouvy t. j. od 28. října 1918, to tím spíše, že Josef B. podle zjištění prvého soudu na sporných pozemcích již od měsíce září 1918 hospodaří a jich užívá, takže tím odstavec šestý smlouvy souhlasně byl změněn a rozhodujícího významu již nemá. Nebude-li směnná smlouva schválena, padá tím ovšem tato námitka sama sebou a nebude překážky, aby požadovací právo pachtýřů uznáno nebylo. Vše tedy závisí na tom, bude-li směnná smlouva úřadem svěřenským a poručenským schválena. Bude tudíž na soudu prvé stolice, aby si nejprve schválení této smlouvy od těchto úřadů vyžádal, po případě o vyřízení jeho naléhal a podle výsledku jeho pak znovu o požadovacím nároku rozhodl. Poněvadž tato pro rozhodnutí závažná okolnost zjištěna nebyla, ač se tak podle § 2 čís. 5 nesp. říz. státi mělo, jeví se býti v tomto smyslu zákon porušen.

Citace:

č. 1964. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 984-986.