Příspěvek k § 227. c. ř. s, § 45. jur. n. — Osoby fysické zjednané obcí k určitým pracím ručním jsou posly neb pomocníky, ne orgány obce. Ručení obce za škodu.
Společnost elektr. drah v B. zažalovala městskou obec B. o náhradu škody, kterou jí zřízenci obce způsobili ve 2 případech na kabelovém vedení: dne 12./VI. 1909, když se náhlým lijavcem zacpala stoka, a městský dozorce stok O. R. s dělníky městskými J. S. a V. S. chtějíce usnadniti odtok vod kopali na rohu dvou ulic, při čemž kabel prorazili, a dne 13./IV. 1910, kdy na jiném místě zřízenci městské plynárny pátrajíce po nějakém poškození plynovodu rovněž poškodili kabel.
V prvém případě domáhá se žalobkyně náhrady škody obnosem 1363 K 33 h, v druhém 502 K 06 h, obé jednou žalobou.
Sbor. soud I. stolice nalezl mezitímním rozsudkem, že nárok žalobkyně v prvém případě pozůstává po právu, v druhém však žalobu z důvodů věcných zamítnul.
V tomto druhém případě neshledal totiž u zřízenců městských žádné viny, poněvadž jednali s největší opatrností, a škoda se stala jen následkem toho, že plán kabelového vedení, jejž dodala společnost elektrických drah obci, byl chybný, poněvadž ukazoval kabelové vedení na jiném místě, než ve skutečnosti bylo.
V prvém případě však měl za to, že stavební kreslič městský R., jenž měl obcí svěřený dohled nad zřízenci městskými, určenými k odvodňování silnice, při zřízení, poučení a dohledu nad dozorcem stok R. (culpa in eligendo, instruendo et inspiciendo §§ 1315., 1399. obč. z.) a oběma tomuto přidělenými dělníky jednal neopatrně. Jednání, jež v tomto případě vedlo ku škodě, spadá prý mezi záležitosti soukromoprávní povahy, kdež za osoby zastupující obec musí tato ručiti jako soukromý podnikatel (§§ 26., 337., 335. obč. z.). Správnost tohoto stanoviska viděl jmenovitě v té okolnosti, že obec mohla práce, o něž se jednalo, svěřiti soukromému podnikateli, jenž by byl ručil dle § 1315. obč. z.
Z rozsudku tohoto se odvolaly obě strany.
Sbor. soud II. stolice zrušil usnesením rozsudek co do zažalovaného nároku per 502 K 06 h i s dotyčným řízením jako zmatečný a žalobu v této části zamítnul, vyhověl však i odvolání strany žalované a, zamítnul žalobu i v druhé části, podstatně z těchto
důvodů:
Procesní soud měl už při podání žaloby zkoumati z moci úřední, zda jest i pro jednotlivý nárok i s ohledem na cenu obou nároků věcně příslušným (§ 41. jur. n., § 227. c. ř. s.), rovněž však měli zástupci stran uvážit přípustnost kumulace, poněvadž při zavedení řízení zmatečného a pokračování v něm dlužno útraty navzájem zrušiti, nemají-li strany na tom žádné viny (§ 51. odst. 3. c. ř. s.).
V tomto případě jedná se o nároky na náhradu škody, jež nejsou mezi sebou ani ve skutkové ani právní souvislosti: v prvém případě bylo podnětem ucpání mřížové stoky následkem prudkého přívalu deště, v druhém ucházení plynu z plynového vedení městských plynáren. Tyto dvě příhody nespadají dohromady ani místně ani časově, a též obnosy požadované stranou žalující differují tou měrou, že ohledně nároku na 1363 K 33 h je příslušným dle § 50. jur. n. sborový soud, pro nárok na zaplacení 502 K 06 h dle § 49. jur. n. soud okresní. Na tom nemění ničeho § 55., jenž předpokládá spojení dle ustanovení civ. řádu přípustné. Rovněž pak nenastalo sanování dle § 45. jur. n., poněvadž se soud otázkou příslušnosti nezabýval následkem námitky nepříslušnosti a neučinil ji předmětem rozhodnutí. Proto bylo vzhledem na to, že dle § 104. odst. 2. jur. n. věci, jež náležejí před okresní soud, nemohou býti přivedeny před soud sborový, a dle § 43. jur. n., § 240. c. ř. s. nutno k částečné této nepříslušnosti hleděti z úřední povinnosti, třebas nebyla námitka nepříslušnosti učiněna, řízení a rozsudek zrušiti (§ 477. č. 3. c. ř. s.).
Co se tkne druhého nároku, není důvodným, poněvadž zásady o ručení obce, jež platí tam, kde obec vystupuje jako subjekt práv soukromých (§ 26., 337. obč. z.), totiž za vinu in eligendo (§§ 1313—1315 obč. z.), neplatí tam, kde jde o obec jako subjekt veřejné správy, jmenovitě, jedná-li se o záležitosti policie místní.
V tomto případě bylo porušení kabelu způsobeno u výkonu moci policejní obce jejími orgány, kdež dle toho ručení obce není. — Krom toho měl soud za to, že viny nějaké v jednání zřízenců obce vůbec nelze shledávati.
Nejvyšší soud nevyhověl ani rekursu, ani revisi žalobkyně, a to podstatně z těchto
důvodů:
Rekurentka sama uznává, že mezi dvěma případy v žalobě uvedenými, z 12./VI. 1909 a z 13./IV. 1910 není skutkové souvislosti. Domnívá se však, že je v tom souvislost právní, že posouzení otázky, zda nastává ručení obce či ne za zavinění zřízenců obce jednajících v jejím příkazu a k splnění povinností jinak jim náležejících, musí se státi z téhož hlediska, a poněvadž v obou případech musí stejné otázky právní dojíti řešení.
Nehledíc k tomu, že právní stav v obou případech náhrady škody je podstatně různý, že tedy rekursem tvrzené stejnodružnosti případů vůbec není, leží na bíledni, že nemůže stejnodružnost rozličných případů právních nebo právního podkladu jednotlivých nároků založiti právní souvislost, nýbrž jen identita právního důvodu. (Viz též § 11. č. 1 c. ř. s.) O totožnosti pr. důvodu nemůže býti řeči, když, jako v tomto případě, rozličná jednání deliktní tvoří podklad různých nároků na náhradu škody, která i ohledně otázky zavinění i ohledně otázky ručení vyžadují úplně zvláštního posouzení.
Naprosto mylným je pojetí, jehož v rekursu došel § 45. jur. n. Jestliže soud při zkoumání příslušnosti dle § 41. jur. n. má za to, že tu příslušnost je dána, a nařídí proto o žalobě první rok, nečiní tím žádného rozhodnutí o své věcné příslušnosti, což se podává už z toho, že zkoumání to děje se v řízení u sbor. soudu dle § 230. odst. II. Avšak i tehdy, pak-li bylo učiněno usnesení senátu o nařízení stání na žalobu, nedochází to nikdy výrazu ve vyřízení na strany, a poněvadž dle § 130. c. ř. s. nařízení roku nelze bráti v odpor odděleným prostředkem opravním, neměl by předpis § 45. jur. n. smyslu, zvláště když by i přípustnost námitky nepříslušnosti věcné v řízení sborovém vůbec musila býti popřena.
§ 45. může míti tudíž jen smysl ten, že rozhodnutí sbor. soudu, vydané na námitku věcné nepříslušnosti o jeho věcné příslušnosti, nelze dále bráti v odpor.
Poněvadž pak v tomto případě takového rozhodnutí sbor. soudu není, byl odvolací soud dle § 477. č. 3. c. ř. s. úplně oprávněn, ba povinen k absolutní nepříslušnosti sborového soudu k jednání a rozhodnutí přihlédati z povinnosti úřední a žalobu, prohlásiv řízení i rozsudek zmatečným, zamítnul právem.
Neodůvodněnou jest však i revise. Nesprávného právního posouzení věci tu není. Naprosto neudržitelným je názor hájený v revisi, že vzhledem na ustanovení §§ 35. a 36. obecního řádu pro Brno z 3./V. 1905 č. 56. z. z. pro Mor. dlužno považovati za záležitosti veř. správy jen záležitosti přeneseného oboru působnosti, kdežto ostatní záležitosti obstarávané obcí jsou povahy neveřejně- právní, že tudíž obec jen v prvém směru přijde v úvahu jako korporace veř. práva, naproti tomu že v samostatném oboru působnosti je vždy právnickou osobou práva soukromého.
Nesprávnost tohoto názoru ukazuje již pohled na čl. V. říš. zák. z 5./III. 1862 č. 18. ř. z. a záležitosti samostatného kruhu působnosti v § 36. shora uvedeného obec. řádu příkladmo vypočtené. Jak záležitosti policie místní, zvi. péče o bezpečnost osob a majetku, o policii nad potravinami, péči o zdraví, policii obecní a pracovní, mravnostní a j., jak dále chudinství, vliv na školství, přijetí do svazku obecního a propůjčení měšť. práva mohou býti označeny jako záležitosti práva soukromého, je nepochopitelným. Již konečný passus čl. V. říš. zák. obec., dle něhož z vyšších ohledů státuních určité záležitosti policie místní v jednotlivých obcích mohou být přikázány zvi. orgánům zeměpanským cestou zákona, protiví se pojetí revise a dokazuje jasně veř.-právní charakter agend místně-policejních.
Obce jsou dle své podstaty a histor. vývinu státem uznané, na sousedství spočívající veř. právní organismy. Jich funkce je dvojí: nejprve mají jako samostatné organismy k podporování lokálních a hospodářských zájmů osob spojených v obec rozvíjeti činnost hospodářskou, na druhé straně však tvoří nejnižší stupeň polit. organismů ve státě uznaných a jako takovým jest jim přenesen určitý díl státní moci vrchnostenské. Toto přenesení stalo se buď jednou pro vždy ohledně oněch veřejno-právních agend, jež se nejprve dotýkají interessu obcí a uvnitř jich hranic mohou být obstarány a provedeny vlastními silami, kamž spadá zvláště vykonávání moci policejní v jejich rozličných odvětvích — tento díl veř. právní agendy obcí tvoří ve spojení s hospodářskými úkoly t. zv. samostatný obor působnosti, nebo specielními ustanoveními, z části říšsko-právními, z části zemsko-právními v případech, kde jde o spolupůsobení obcí pro zvl. účele veř. správy, kterážto poslední část obecních funkcí shrnuje se pod pojem přeneseného oboru působnosti (čl. V. říš. z. obec.).
Je pravdou, že v jednotlivém případě je těžko, ba nemožno přesně určiti hranici mezi oborem veřejnoprávních a soukromoprávních funkcí obce, poněvadž v četných případech jednotlivé funkce mohou více méně náležeti oběma oborům. Tak jmenovitě může při péči o udržování obecních cest, silnic, náměstí, mostů, stok, studní atd., patřící k oboru městské policie veřejnoprávní moment udržování všeobecné bezpečnosti spadati v jedno se soukromoprávním poměrem obce, jako vlastnice těchto zařízení sloužících všeobecnému užívání a interessu všech obyvatel obce a bude tudíž v posledním směru užíti arci i soukr. právních zásad.
V přítomném případě jednalo se však o uvolnění mřížoví stoky, zacpaného následkem náhlého přívalu vody. Nemůže býti o tom pochybnosti, že okamžité odstranění zaplavení veř. silnice vyčistěním mřížoví kanálu, potom vykopání stoky, náleží výlučně oboru policie — poněvadž se jeví jen jako opatření policie místní, učiněné v zájmu veřejném.
Domnělé zavinění služebníků obce, pověřených dotyčnou prací, sloužící za podklad žalobnímu nároku, stalo se tudíž u výkonu agendy policejní, tedy veřejnoprávní.
Za delikty spáchané na poli veř.-pr. orgány nebo služebníky veř.-pr. korporace (státu, země, obce, okresu) ručí veř.-pr. korporace, tedy i obec jen tehdy, když je takové ručení uloženo zvl. zákonem. To se podává z úvahy, že není všeobecné normy o ručení státu, potom obce za škody, jež povstaly stranám z porušení povinností orgánů pověřených vykonáváním moci vrchnostenské, že však na druhé straně jsou zvláštní zákony, jež stanoví takovou povinnost ručení pro případy zcela určité.1
Též správní soudní dvůr zaujal stejné stanovisko v rozh. z l./III. 1879 č. 369, Budwinski III. č. 435 a vyslovil, že vyjímajíc případ § 37. šes. obec. ř. a poměry soukromé — obec neručí náhradou škody ani přímo ani subsidierně za ony škody, jež jsou přivoděny protiprávním počínáním si jich zástupců.
Z důvodu toho nutno souhlasiti s názorem odvolací stolice, že žalovaná obec neručí za opomenutí povinné péče, jímž se provinili její městští dělníci dne 12./VII. 1909.
Správným je však dále i náhled soudu odvolacího, že v konkrétním případě nemohlo by býti uznáno na ručení obce, i kdyby bylo lze činnost zřízenců obecních z 12./VI. 1909 považovati za soukromoprávní. Neboť právní názor revise, že juristická osoba naprosto ručí za deliktní jednání všech zřízenců, již se při výkonu záležitostí na ně přenesených proviní, je neudržitelným, a odporuje zásadě vyslovené v § 26. obč. zák. o rovném postavení osob právnických v poměru k jiným osobám. Jest zajisté správným, že juristická osoba nemůže sama činně vystupovat, nýbrž musí se nechávat zastupovat v právním obchodě osobami fysickými. Správným jest proto i též. že jur. osoba musí zastupovati zavinění těch osob fysických, jež jsou povolány k zastupování jí dle zákona nebo stanov, a sice bez ohledu, zda se jedná o právní jednání uvnitř poměru smluvního nebo o jednání a opomíjení povolaných zástupců. Neboť v obou případech dlužno jednání a opomíjení v rámci moci zastupovací učiněná pokládat na venek za jednání a opomíjení jur. osoby samé, v jejímž jménu se stala. Tento náhled má oporu v § 337. obč. z.
Naproti tomu osoby zjednané k určitým pracím ručním, jež nejsou povolány k právním jednáním, nejsou zástupci právní osoby. Jsou posly nebo pomocníky a nejsou k jur. osobě v žádném jiném poměru než jako každý jiný posel neb pomocník k jednotlivé osobě, jež jej ku práci zjednala. Jsou cizími osobami, za jejichž zavinění ručí objednatel jen potud, pokud jest k tomu dán základ ve právu občanském. Tak bude objednatel, ať jde o jednotlivou osobu nebo o osobu právnickou, musit zastupovat zavinění těch pomocníků, jichž použil ku splnění závazku smluvního, poněvadž jest povinen státi za splnění povinnosti smlouvou jemu uložené a nemůže následky provinění pomocníkova jím samým zjednaného přesunouti na druhou stranu smluvní.
Naproti tomu mimo poměr smluvní muže vzhledem na § 26. obč. z. ručení jur. osoby za delikt spáchaný jejími pomocníky nebo u příležitosti vykonávání práce naň přenesené, pokud tu není spec. ustanovení— míti místo jen dle §§ 1313.—1319. obč. z. Nelze též nahlédnouti, proč by právní postavení mělo být jiné, když pomocník vinný stojí ve službách osoby jednotlivé, ku př. velkopodnikatele, a jiné, patří-li závod, v němž se práce koná, a delikt byl spáchán, osobě juristické.
V tomto případě byli městští dělníci spoluvinní na poškození kabelu jen pomocníky žalované obce. Dlužno tudíž užiti § 1315. obč. z. Tu pak nebyla nezpůsobilost těchto dělníků dle cit. místa zákonného tvrzena ani v žalobě ani během řízení v I. inst. Musilo by býti tvrzeno a prokázáno, že obci B., potom jejím zákonným zástupcům, byla známa nezpůsobilost R., když naň byla práce přenešena. Musilo by býti dokázáno, že včas přenešení práce na R. bylo neb musilo být obci známo, že přijde k vykopání kanálu.
Zavinění zástupců městské obce B. v některém směru nebylo však tvrzeno ani v žalobě ani během jednání v I. inst.
(Rozh. nejv. soud. dvora z 15. května 1912 Rv III 47/12 a R III 33/12.
František Mrština.

1. V dalších vývodech této věty sr. rozhodnutí c. k. nejv. soud. dvora z 7. prosince 1910 Rv III 322/6/1 uveřejněné ve »Zprávách« XX. 277.