NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Č. 7556.

Učitelstvo. — Řízení před nss-em: 1. Uchazeč o místo učitelské jest legitimován ke stížnosti na nss do rozhodnutí min. škol., kterým byla v instančním pořadu s hlediska čl. 4. zák. 306/20 schválena presentace jiného uchazeče. — 2. K výkladu předpisů čl. 4. zák. č. 306/20 o přednostním nároku uchazečů-legionářů a invalidů při presentaci na místo učitelské.
(Nález ze dne 15. listopadu 1928 č. 30584.)
Prejudikatura: Boh. A 2984/23, 6550/27.
Věc: Josef O. v H. proti ministerstvu školství a národní osvěty o obsazení místa učitele národní školy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Za příčinou def. obsazení místa řídícího učitele neb učitelky na obecné škole v H. byl vypsán konkurs. O místo podalo žádosti pět učitelů, mezi nimi i st-1, def. učitel a zatímní správce školy v H. St-l k své žádosti přiložil doklad o své válečné invaliditě a uplatnil nárok, býti presentovánu, i vůči uchazeči staršímu, odvolávaje se na poslední větu čl. 4. zák. 306/1920; k dolíčení, že jsou u něho dány »pozoruhodné okolnosti«, které odůvodňují jeho nárok, dosíci místa, i proti uchazeči staršímu, odvolal se na svou »velmi dobrou« kvalifikaci i na to, že za značného utrpení konal po 6 let voj. službu vál. a že utrpěná zranění zanechala následky: průstřel pravé nohy v nártě, jenž způsobuje otékání zraněného místa, průstřel všech prstů levé ruky, jenž způsobil zmrzačení dvou prstů, a zranění výbuchem granátu, jež způsobilo zmrzačení pravého ramenního kloubu (žadateli byl vytržen zvedací sval, uražena kloubová hlavice a přilehlá část lopatky jakož i klíční kosti); pravdivost těchto údajů stvrzuje zem. voj. velitelství v »Potvrzení z 23. února 1926« a svědčí o tom též přípis ošv-u z 18. února 1926; posléze ještě jakožto na »pozoruhodnou okolnost« poukázal st-l na to, že je ženat a má dítě ve věku 5 let. Podle usnesení z 29. dubna 1926 presentoval ošv v P. většinou hlasů kompetenta Antonína Š., učitele, přiděleného obč. škole v P., jakožto žadatele nejstaršího. Podle zprávy, kterou ošv později podal zšr-ě o své poradě za příčinou presentace, nemohla invalidita žadatele Josefa O. při úvaze o okolnostech, vytčených v článku 4. zák. 306/1920, padati na váhu, poněvadž O. ve své žádosti nevysvětlil, do jaké míry jeho invalidita mu znemožňuje konání služby a je-li jeho zdrav, stav trvale méně uspokojivý, poněvadž dále tento učitel působí dojmem zdravého člověka a neměl zdrav, dovolené.
Zšr potvrdila výnosem z 28. června 1926 uvedenou presentaci a ustanovila Antonína Š. řídícím učitelem na obecné škole v H.
Z tohoto rozhodnutí se st-l odvolal, poukazuje na své přednostní právo jakožto trvalého vál. invalidy podle čl. 4. zák. č. 306/20 a § 15 odst. 4 prov. výn. min. škol. z 31. prosince 1920 č. 40897/20, dále výn. téhož min. z 8. ledna 1922 č. 12947/pres. — 1921; mimo to se dovolával po rozumu § 15 odst. 4 prov. výn. z 31. prosince 1920 č. 40897 zvláštních obtíží služby, plynoucích ze zranění, utrpěných ve světové válce, a chatrného stavu zdrav.
Min. škol. nař. výnosem odvolání zamítlo z důvodu, že zšr jednala správně podle posl. věty čl. 4. zák. 306/1920, potvrdivši presentaci Antonína Š., neboť odvolatel jest sice invalida válečný, ale ošv při presentaci neuznal po úvaze případ jeho za zvláště pozoruhodný, presentovav žadatele rovněž velmi dobře kvalifikovaného, ale služebně o 3 roky a 6 měsíců staršího, který má o 2 děti více než st-l. Tento rozdíl ve služ. stáří a okolnost, že st-1 má toliko jediné dítě, jsou takové, že nutno k nim přihlížeti i před invaliditou st-lovou, neboť invalidi mají ze zákona přednost jen před uchazeči stejného stáří a stejné kvalifikace. Vzhledem k dalším námitkám odvolání podotklo min., že v zák. č. 306/20 není nikde uložena školním úřadům povinnost dáti invalidu před presentací lékařsky prohlédnouti nebo úředně vyslechnouti.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá v podstatě a blíže dovozuje, že presentací a ustanovením jiného spolužadatele byl st-l dotčen ve svém přednostním právu, býti ustanovenu, kterýžto svůj právní nárok dovozuje jak po skutkové, tak po právní stránce v podstatě shodně s odvoláním.
Pokud se stížnost dovolává zvláštních obtíží st-lovy služby, činí tak zřejmě jen se zřetelem k nepříznivému zdrav, stavu st-le, jakožto invalidy, neuplatňuje tedy žádného jiného přednostního nároku st-lova, než nároku jeho jakožto vál. invalidy po rozumu poslední věty čl. 4. zák. č. 306/1920. Stížnost se zřetelem k znění poslední větyčl. 4. zák. 306/1920 namítá, že v rozporu s nař. rozhodnutím dlužno po právu vykládati zákon (slovo »zejména« ve smyslu demonstrativním) tak, že vál. invalidovi za okolností zvlášť pozoruhodných — které tu jsou — sluší dáti přednost i tehdy, když jinak podmínky s ostatními uchazeči nejsou stejné.
Právo presentovati na místo učitelské na Mor. podle §§ 10 a násl. mor. zem. zák. o právních svazcích učitelstva z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. doznalo omezení článkem 4. zák. č. 306/1920, podle kteréhožto článku budiž při jmenování učitelů na místa definitivně systemisovaná na prvním místě vzat zřetel ke služ. stáří a kvalifikaci uchazeče pro služ. místo, o jehož obsazení právě jde; na druhém místě budiž přihlédnuto k rodinným poměrům uchazečovým, k obtížím jeho posavadní služby a jeho zdrav. stavu; uchazeči službou mladšímu může býti dána přednost jenom tehdy, je-li kvalifikován lépe nežli uchazeč služebně starší a je-li kvalifikace tohoto nižší nežli dobrá; učitelům legionářům a vál. invalidům budiž v případech zvláště pozoruhodných, zejména pak za okolností jinak stejných, dávána přednost.
Touto normou byl, jak zřejmo, podstatně změněn § 12 zmíněného mor. zem. zák. č. 18/1870 a čtvrtý odstavec říš. zák. škol. ze 14. května 1862 č. 69 ř. z., a to v ten rozum, že zem. úřad škol. může resp. musí odepříti schválení provedené presentace nejen z důvodů uvedených ve čtvrtém odstavci § 50 říš. zák. škol., nýbrž i z důvodu, že presentace nevyhovuje předpisu čl. 4. zák. 306/1920. Jest tedy tímto článkem volnost výběru mezi uchazeči, kterouž presentátor dříve měl, značnou měrou omezena (srov. nál. Boh. A 2984/1923).
Jsou-li pak v čl. 4. zák. 306/1920 vytčeny i podmínky, za kterých musí presentátor presentovati v určitém smyslu, t. j. ve prospěch určitého kompetenta, koresponduje s takovým zákonným omezením presentatora beze sporu nárok onoho kompetenta, který hoví podmínkám, že presentátor za konkrétního stavu věcí jest vázán, ho presentovati, na to, aby byl presentován a dosáhl místa.
V daném případě jest presentující činitel vázán normou poslední věty čl. 4. zák. č. 306/1920, že učitelům legionářům a vál. invalidům jest (»budiž«) v případech zvláště pozoruhodných, zejména pak za okolností jinak stejných, dávána přednost. Norma ta, jak z jejího znění je zřejmo, skytá učiteli přednostní nárok na udělení místa za předpokladů v ní stanovených.
Žal. úřad po této stránce ve svém rozhodnutí upírá st-li, jenž nesporně byl služebně mladší než učitel skutečně presentovaný, nárok tohoto obsahu v základě právního názoru, jejž vytyčuje, jakoby přednostní nárok po rozumu poslední věty článku 4. příslušel invalidům jen při stejném jejich služ. stáří a stejné kvalifikaci s ostatními kompetenty, proti čemuž stížnost brojí. Úřad výslovně neuvádí, kde v čl. 4. sluší hledali oporu pro uvedený názor, avšak může míti na zřeteli jen buď rčení poslední věty »zejména pak za okolností stejných«, aneb — arciť zde jen, pokud jde o služ. stáří — disposici věty předposlední, připouštějící dáti přednost službou mladšímu před starším službou, jen je-li poslednější hůře kvalifikován a má-li vůbec kvalifikaci nižší nežli dobrou. Avšak uvedený právní názor úřadu nemá opory ani v jednom ani ve druhém z uvedených bodů článku 4., jeť poslední věta čl. 4. normou zcela samostatnou, která jednak svým zařazením za větu předposlední (normující podmínky, za nichž smí býti dána přednost uchazeči služebně mladšímu), jednak svým kategorickým zněním, do něhož ani není pojata nějaká výjimka z vytyčované zásady, ani řečeno, že by poslední věta měla platiti jen bez újmy tomu, co bylo řečeno v normě věty předposlední, naznačuje, že platí i pro případy, kdy kompetující invalida je služebně mladší. A podotknutí této poslední věty »zejména pak za okolností jinak stejných« odpovídá zcela tomuto nazírání a použitelnosti této věty i na invalidy služebně mladší (t. j. nikoli za okolností jinak stejných pro ně), neboť toto podotknutí by bylo zbytečné, kdyby poslední věta měla platiti jen pro případy, kdy podle předposlední věty jest přípustno dáti přednost uchazeči služebně mladšímu a kdy by tedy tato otázka i pro invalidy, pokud jde o služ. stáří, byla vyřešena touto větou předposlední. Avšak ani ono samotné podotknutí ve větě poslední (»zejména pak za okolností jinak stejných«) nemůže míti, a to právě vzhledem k použitému slovu »zejména«, významu, že by vylučovalo přiznání přednosti, nejsou-li »okolnosti (též služ. stáří) jinak stejné«, neboť slůvkem »zejména« se právě jen exemplitikativně označuje typický případ, v němž přednost invalidovi třeba přiznati při »okolnostech zvláště pozoruhodných« za méně rigorosního jich posuzování, než kdyby »okolnosti jinak nebyly stejné« (srovn. nál. Boh. A 6550/1927, jenž jest založen na témž právním nazírání).
Stížnost tudíž právem namítá, že jest mylným právní názor nař. rozhodnutí, jakoby výhodu poslední věty článku 4. slušelo přiznati jen invalidovi, jenž má alespoň stejné služ. stáří jako spoluuchazeč, a proto tedy úřad nemůže po právu opírati svůj zamítavý výrok o tento právní názor.
Avšak úřad ještě jaksi in eventum, t. j. i pro případ, že by poslední věty čl. 4. slušelo ve prospěch stěžujícího si invalidy použiti i tehdy, kdyby nebyl alespoň stejného stáří služ. jako spolukompetenti, odůvodňuje nař. správní akt tím, že prý osv po úvaze při presentaci neuznal st-lův případ za »zvláště pozoruhodný«, přihlédnuv spíše k žadateli jinému, jenž byl rovněž velmi dobře kvalifikován, služebně starší a má o 2 děti více než st-l. Této části odůvodnění čelí stížnost námitkou svrchu již vytčenou, že úřad nepřihlédl k okolnostem, o něž st-l opíral své přednostní právo, resp. že před rozhodnutím o schválení presentace věc po této stránce nebyla uvážena ani vyšetřena. V tomto směru jest na sporu toliko bezvadnost skutkové podstaty úřadem přijaté, neboť jednak jest v souhlasu se zákonem právní názor úřadu, že přednostní nárok invalidy po rozumu poslední věty cit. čl. 4. nepřísluší, není-li případ invalidy-učitele případem zvláště pozoruhodným, jednak námitka stížnosti brojí proti rozhodnutí jedině se stránky skutkové, totiž že úřad nepřijal za skutkový podklad to, co st-lova kompetenční žádost uváděla jakožto okolnosti, zvláště pozoruhodné, resp. že — nebyly-li tyto okolnosti dostatečně zjištěny — neopatřil, aby byly takovým způsobem zjištěny.
Jak svrchu jest již podotčeno, lze pokládati presentaci za odpovídající zákonu tehdy, hoví-li i podmínkám, kteréž jsou stanoveny ve čl. 4. zák. 306/1920. Zšr tedy in concreto směla též jen za tohoto stavu presentaci potvrditi, i min. škol., rozhodujíc o vzneseném prostředku opravném, mohlo po právu též jen za tohoto stavu uznati provedenou presentaci a její potvrzení za akty zákonné. Obdobně tatéž platí i ve příčině skutkové podstaty, na jejímž základě došlo k presentaci resp. k jejímu potvrzení. Bylo tedy v konkrétním případě věcí žal. instance odvolací, aby v mezích námitek odvolání, s nimiž se kryje stížnost podaná k nss-u, přezkoumala bezvadnost této skutkové podstaty. Nss po této stránce neshledává, že by byl úřad nepřihlédl k okolnostem, na kteréž st-l, jak vytknul v odvolání, poukazoval ve své kompetenční žádosti, svrchu reprodukované. Usoudil však, že okolnosti, týkající se posice st-le, jsou-li uvažovány v poměru k okolnostem, týkajícím se posice kompetenta, jenž byl presentován, nebyly v této relaci uznány za zvláště pozoruhodné, když skutečně presentovaný jest rovněž velmi dobře kvalifikován, služebně starší a má o 2 děti více, než st-l. Když jest dále zřejmo, že ostatní okolnosti, které kompetenční žádost st-lova uváděla, jsou svou podstatou jen okolnosti, připínající se na vlastnost st-le jakožto vál. invalidy, o kterouž vlastnost se právě jen st-lův přednostní nárok opírá, nelze tvrditi, že by byl neměl úřad pro svůj skutkový závěr, že nejde u st-le o případ zvláště pozoruhodný, dostatečného podkladu ve spisech. Proto nebylo potřebí dalšího zjišťování resp. doplňování skutkové podstaty i jest po této stránce stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 7556. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 310-314.