NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 14011.

Vodní právo: I. Závlahový a plavební kanál na řece Moravě, projektovaný zemí Moravskoslezskou, není projektem vodní dráhy ve smyslu vodocestného zákona č. 66/1901 ř. z. — II. Mor. vodní zákon vyhrazuje posouzení a ochranu veřejných zájmů vodoprávnímu úřadu; žádný interesent nemá právního nároku na to, aby určitého veřejného zájmu bylo šetřeno.
(Nález z 11. prosince 1937 č. 15356/37.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 327/20, 10964/33.
Věc: Československý stát (správa železniční) (Dr. Jaroslav Makovec, finanční prokurátor) proti rozh. zem. úřadu v Brně ze 14. září 1934 (Dr. Jiří Ševčík, vrch. min. komisař) o stavbě závlahového a plavebního kanálu.
Výrok: Stížnost se zamítá.
Důvody: Země Moravskoslezská jako správkyně fondu pro úpravu řeky Moravy předložila k úřednímu projednávání projekt na hlavní závlahový a plavební kanál, úsek Vnorovy—Rohatec, okres Hodonín, s úhrnnou délkou kanálu 14,55 km, mající za účel, aby jednak umožněna byla závlaha luk na levém břehu řeky Moravy a jednak plavba pro lodi o 150 tunách a současně aby umožněna byla úprava potoka Morávky v zájmovém území a dolních tratí potoků Radějovky a Sudoměřického potoka.
Na základě zmocnění uděleného min. zemědělství podle čl. 9 org. zákona č. 125/1927 Sb. ustanovil zem. úřad v Brně vyhláškou z 28. května 1934 vodoprávní řízení pro obvod zem. úřadu v Bratislavě podle § 163 zák. čl. XXIII:1885, pro obvod zem. úřadu v Brně vodoprávní řízení podle § 82 mor. vod. zákona č. 65/1870 z. z. a mimo to též řízení za účelem určení předmětu a rozsahu vyvlastnění dle zákonů č. 66/1901 ř. z. a č. 30/1878 ř. z.
Nař. rozhodnutím zem. úřad v Brně v dohodě se zem. úřadem v Bratislavě jménem min. zemědělství jako příslušného úřadu udělil se zřetelem k tomu, že předložený projekt se dá uskutečniti, že jest účelný a nutný, zemi Moravskoslezské ve smyslu § 86 cit. zákona a § 168 cit. zák. čl. povolení k uskutečnění projektu s výhradou, že budou splněny požadavky stran ve výměru blíže uvedené a úřadem uznané. Ke stanovisku státní železniční správy obsahuje výměr na str. 18 pod HH toto: Státní železniční správa nemá proti závlahovému kanálu námitek, vznáší však námitky proti jeho použití pro účely plavební, t. j. k přepravě zboží a osob loďmi po vodě provozované soukromníkem ve vlastním výdělečném zájmu na úkor a škodu státního železničního podniku, sloužícího zájmům celostátním a veřejným. Námitky podané proti stavbě kanálu sledujícího účely plavební zamítá zem. úřad jako neodůvodněné, jelikož se neopírají o vodní zákon. Vodoprávní úřad, projednávaje projekt na zřízení vodního díla, v daném případě plavebního a závlahového kanálu, má sice přihlížeti k tomu, jak se toto dílo projeví ve svých účincích na veřejné zájmy, leč tím jsou míněny jen ony veřejné zájmy, které vyplývají z nutnosti a nepostrádatelnosti vody pro veřejnost, při čemž nutno míti na zřeteli i odvrácení škodlivých následků, které voda jako živel může přivoditi. Otázka, zda a jaké následky bude míti vodní dílo (plavební kanál) na hospodářské podnikání státních železnic, nespadá pod hlediska, která pro vodoprávní úřad, provádějící vodní zákon, jsou směrodatná, nehledě ani k tomu, že by tím předbíhal rozhodnutí o otázce plavební koncese jako živnostenského podnikání, což do kompetence vodoprávního úřadu nenáleží. Naproti tomu shledal zem. úřad, že požadavky státní železniční správy, pokud se týkají konstruktivního uspořádání předloženého projektu a použití železničních pozemků, jsou oprávněné, a uložil stavebníkovi, aby jim vyhověl.
Do tohoto rozhodnutí podalo ředitelství státních drah v Brně, zastoupené právně finanční prokuraturou v Brně, jménem československého státu (správy železniční) stížnost, o níž uvážil nss toto:
Dbaje podle § 4 zákona o nss č. 164/1937 Sb. z povinnosti úřední své vlastní příslušnosti, musil se soud především vypořádati s otázkou věcné příslušnosti žal. úřadu, kteréžto otázce také stížnost věnuje svoji hlavní námitku.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí zmatečnost, jejíž důvod vidí v nepříslušnosti žal, min., poněvadž podle mínění stížnosti jde o projekt části vodní dráhy spadající pod ustanovení § 1 vodocestného zákona č. 66/1901 ř. z. a pod ustanovení min. nař. č. 90/1903 ř. z. a platí proto pro projednání tohoto projektu kompetenční předpis § 13 zákona č. 66/1901 ř. z., resp. nař. č. 90/1903 ř. z.
Tato námitka inkompetence žal. úřadu míří proti tomu, že projekt k vodoprávnímu projednání předložený byl konsentován žal. min. zemědělství (pokud se týče podle čl. 9 zákona č. 125/1927 Sb. jménem tohoto ministerstva). Stížnost napadá tedy pro nepříslušnost min. zemědělství vodoprávní konsens tímto úřadem udělený in toto, neformuluje však námitky, že jednotlivé části projektu, zejména ony, jež týkají se poměru projektované vodní stavby k tělesu státní dráhy, neměly býti žal. úřadem povoleny samostatně bez součinnosti úřadu železničního (srov. Boh. A 9920/32).
Nss bylo se tedy omeziti na zkoumání otázky, zda žal. min. zemědělství bylo vůbec příslušno rozhodovati ve věci, která tvoří obsah nař. rozhodnutí.
Stížnosti je přisvědčiti v tom, že vodoprávní řízení o vodních drahách a jejich součástech, zamýšlených zákonem č. 66/1901 ř. z., je vyňato z kompetence pravidelných vodoprávních úřadů (§ 76 v. z. mor.) a že je v § 13 cit. zákona ve spojení s ustanovením § 1 zákona č. 333/1919 Sb. přikázáno min. veř. prací za účasti ostatních zúč. ministerstev a zejména též min. železnic, jehož spolučinnost je blíže upravena předpisem § 13 min. nař. č. 90/1903 ř. z. Lze též připustiti, že vodoprávní rozhodnutí žal. úřadu o projektu vodní dráhy by bylo zmatečné, byl-li tento úřad vskutku nepříslušný, a že tento soud, který i z úřední povinnosti příslušnost žal. úřadu zkoumá, musil by, kdyby shledal, že se žal. úřad — ač je povinen zjistiti si předpoklady své příslušnosti — pustil do rozhodování o věci, aniž bylo jisto, že nejde o vodní dráhu ve smyslu zákona č. 66/1901 ř. z., nař. rozhodnutí zrušiti pro vadnost řízení. Leč v případě dnešního sporu nebylo možno nalézti v postupu žal. úřadu žádné závady, neboť za daného stavu věci bylo patrno, že nejde o projekt vodní dráhy ve smyslu cit. zákona z r. 1901.
Posouzení příslušnosti žal. úřadu, kterou stížnost popírá, závisí především na zjištění, které jsou to momenty, jež podle zákonných předpisů vyznačují projekty přikázané do příslušnosti min. veř. prací ve smyslu zákona č. 66/1901 ř. z. a zákona č. 333/1919 Sb. a vyňaté z příslušnosti pravidelných úřadů vodoprávních.
Podle § 13 čtvrtého odstavce zákona o vodních drahách z r. 1901 jsou do příslušnosti min. obchodu, resp. nyní do příslušnosti min. veř. prací přikázány toliko projekty »vodních drah«, uvedených v § 1 tohoto zákona. V paragrafu tomto je podán taxativní výpočet těchto vodních drah. Jsou to jednak konkrétně označené plavební kanály, které bývalý rakouský stát zamýšlel zříditi, jednak kanalisace určitých tratí řek v § 1 uvedené, jednak určitá plavební spojka. Tyto plavební kanály, resp. kanalisace řek jsou v § 1 cit. zákona určeny i geograficky. Po stránce podnikatele musí vždy jíti o podnik státu.
Závlahový a plavební kanál na řece Moravě v úseku Vnorovy— Rohatec však k vodními drahám v § 1 zákona č. 66/1901 ř. z. vypočítaným nepatří. Stížnost chce míti kompetenční předpis zákona z r. 1901 rozšířen na projektovanou úpravu řeky Moravy jen z té příčiny, že závlahový a plavební kanál v řečeném úseku řeky Moravy bude pravděpodobně při realisaci projektu dunajsko-oderského kanálu do tohoto projektu pojat. Leč tato pouhá faktická způsobilost kanálu řeky Moravy nebo technická pravděpodobnost, že bude pojat do příštího dunajsko-oderského kanálu, bude-li kdy k vybudování tohoto kanálu přikročeno, nestačí, aby řečená úprava řeky Moravy, jež ani není projektem státu, nýbrž země Moravskoslezské, mohla býti právně ztotožňována s projektem dunajsko-oderského kanálu, a to tím méně, ježto vodoprávním schváleními projektu závlahového a plavebního kanálu na řece Moravě není ještě nikterak »stanoven« (§ 13 cit. zákona) projekt vodní dráhy, takže, kdyby snad došlo k vybudování dunajsko-oderského kanálu a kdyby vskutku do tohoto projektu byl kanalisovaný úsek řeky Moravy, o který se dnes jedná, vtělen jako jeho součástka, stalo by se tak teprve rozhodnutím min, veř. prací podle § 13 zákona č. 66/1901 ř. z. a teprve toto min. by rozhodlo o vodoprávních otázkách týkajících se tohoto úseku řeky Moravy jakožto součástky vodní dráhy.
Ani z té okolnosti, že žal. úřad v oddíle V. nař. rozhodnutí pro vyvlastňovací řízení chce míti podle § 13 zákona č. 66/1901 ř. z. uplatněny zásady zákona č. 30/1878 ř. z. o vyvlastnění za účelem stavby a provozování železnic, nedá se dovozovati, že se jedná o projekt, který má se i co do vodoprávních otázek posuzovati podle zákona č. 66/1901 ř. z. Neboť z pouhé okolnosti, že podle nař. rozhodnutí má se vyvlastňovací řízení — ať již právem či neprávem — provésti podle zákona č. 30/1878 ř. z., nelze usuzovat], že jde o projekt vodní dráhy ve smyslu zákona z r. 1901. Ostatně žal. úřad hned v odst. 2 oddílu V. nař. rozhodnutí opřel povinnost majitelů pozemků postoupiti zemi Moravskoslezské potřebné pozemky o ustanovení § 48 mor. zákona vodního.
Předmětem nař. rozhodnutí je tedy projekt, jejž nelze považovati za projekt vodní dráhy ve smyslu zákona o vodních drahách z r. 1901. Lze tedy projekt tento posuzovati jen podle ustanovení vodního zákona. Tím padá námitka nepříslušnosti žal. úřadu, jakož i další námitka, s ní souvislá, že řízení mělo býti prováděno podle min. nař. č. 90/1903 ř. z.
V druhé své námitce staví se již stížnost na právní půdu, kterou v otázce příslušnosti zaujal žal. úřad, a vytýká, že úřad tento — který zkoumaje přípustnost vodoprávního projektu je podle vodního zákona (§ 79 mor. vod. zákona) povinen hleděti k tomu, zda podnik se nepříčí veřejným zájmům — neprávem neuznal ohled na hospodářské podnikání státní správy železniční za zájem veřejný.
Námitku tuto sluší v duchu ustálené judikatury zodpověděti v ten smysl, že zákon vodní vyhrazuje posouzení a ochranu zájmů veřejných úřadu vodoprávnímu a že žádný interesent nemá právního nároku stíhatelného před nss na to, aby určitého zájmu veřejného bylo šetřeno (srovn. Boh. A 327/20, 10964/33).
Na této právní situaci se nic nemění ani tím, že st-lka představuje určitý veřejný zájem, ztělesněný v jejím podniku, ježto ve vztahu, o který jde, nedá se za daného stavu práva konstruovati právní nárok podniku železničního, aby nebyl ve své prosperitě rušen konkurenčním podnikem vodoprávním.

Citace:

Č. 14011. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 1114-1118.