Č. 3134.

Církevní věci: Za platnosti zák. č. 541/1919 a 189/1920 nemá profesor theologického učiliště — stejně jako svobodný státní zaměstnanec — právního nároku na vyšší drahotní přídavky, než podle I. třídy rodinné, třeba jsou u něho splněny podmínky § 4, odst. 6 min. nař. č. 333 ř. z. z r. 1918.
(Nález ze dne 18. ledna 1924 č. 541.)
Prejudikatura: Boh. 1273, 1404 adm. a jiné.
Věc: Dr. Jindřich D., profesor bohosloví v Litoměřicích (adv. Dr. Rudolf Zítek z Litoměřic) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. taj. Dr. Zdeněk Materka) o drahotní a mimořádné přídavky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze rozhodnutím z 12. října 1921 nevyhověla žádosti st-lově za přiznání drahotního přídavku a mimořádné měsíční výpomoci podle druhé třídy rodinné z důvodu, že zákon z 18. března 1920 č. 189 Sb. nestanoví podobného nároku.
Žal. úřad nař. rozhodnutím rekursu st-lovu nevyhověl a podotkl k důvodům rozhodnutí zsp-é toto:
Článkem I. § 1 zák. z 18. března 1920 č. 189 Sb. přiznán byl profesorům theologických učilišť diecesních nárok na platy (služné, místní přídavky, přídavky drahotní) ve stejné výši, jak stanoveny jsou zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. pro profesory státních středních škol.
Čl. IX. § 1 posléz cit. zák. povolil státním zaměstnancům po dobu mimořádných poměrů, způsobených válkou, výplatu měsíčního drahotního přídavku povoleného vl. nařízením z 23. června 1919 č. 348 Sb. do konce prosince 1919 dle těchto zásad ve výměrách na to uvedených a to v osmi třídách. VI. nař. v tomto čl. citované však prodloužilo platnost ustanovení § 1 až 10 nař. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. do konce prosince 1919 a pouze doplnilo § 4 a vymezilo ustanovení §§ 6, 7 a 9. Nutno tudíž souditi, že zákonem ze 7. října 1919 č. 541 Sb. nebylo zrušeno nař. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. o poskytnutí přídavku státním zřízencům z podnětu mimořádných, válkou způsobených poměrů, jež v § 4 stanoví 8 tříd přídavků, do nichž se zřízenci dle stavu rodiny zařazují, a ustanovuje v odst. 6 tohoto § podmínky, za nichž mohou svobodní státní zřízenci býti pokládáni na roven zřízencům ženatým bezdětným.
Poněvadž pak bylo sice dodatečně vyšetřeno, že st-1 žije ve společné domácnosti se svou nemajetnou matkou a pečuje o její výživu, avšak celkové jeho služební příjmy nepochybně dostačují pro výživu st-le i jeho matky, nemá min. škol. důvodů, měniti rozhodnutí v odpor vzaté a to tím méně, že § 4, odst. 6 min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. mluví výslovně o svobodných státních zřízencích, kteří mohou za stanovených podmínek býti pokládáni na roven zřízencům ženatým bezdětným.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nss důvodnou. Jak z obsahu nař. rozhodnutí patrno, stojí žal. úřad na stanovisku, že sice nař. bývalého min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., zachované v platnosti zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb., vztahuje se také k profesorům theologických učilišť diecesních, že však st-li přes to nenáleží nárok na drahotní přídavky podle druhé rodinné třídy ve smyslu 6. odst. § 4 uved. nař., protože toto ustanovení takového nároku svobodnému státnímu zřízenci nepřiznává.
V tomto smyslu chápe nař. rozhodnutí i stížnost, jak je patrno z jejího obsahu, obrací se však proti nař. rozhodnutí tvrzením, že uvedené nař. ve svém 6. odst. § 4 stanovilo nárok svobodného zřízence na to, aby byl postaven na roven ženatému bezdětnému zřízenci za podmínek tam uvedených.
Tento názor stížnosti není správný.
Podle 6. odst. § 4 uved. nař. mohou svobodní státní zřízenci, kteří žijí ve společné domácnosti s prarodiči, rodiči nebo sourozenci, býti pokládáni na roven zřízencům ženatým bezdětným, uhrazují-li důsledkem právního nebo mravního závazku prokazatelně převážnou částí výživu těchto příbuzných pro jejich nuznost. Ustanovení to praví tudíž pouze, že svobodní zřízenci státní mohou býti na roven pokládáni ženatým bezdětným a zmocňuje tím sice správní úřady, že tyto mohou, jsou-li zákonné předpoklady, přiznati zvýšení drahotních přídavků o jednu třídu, nezakládá však pro svobodného zřízence právního nároku na toto zvýšení. K tomuto výkladu ustanovení nutí nejen jeho jasné znění, nýbrž i logická souvislost tohoto předpisu s 3. a 5. odst. téhož §, kteráž dává jasně poznati, že nařízení třídí s jedné strany nárok zřízencův na vyšší drahotní přídavky, s druhé strany pouhou možnost administrativě přiznanou, aby za jistých předpokladů poskytla vyšší přídavek.
Tento názor vyslovil již nss v četných svých nál., tak na př. v nál. Boh. 1273, 1404 adm. a jiných. Není-li však na přiznání vyšších drahotních přídavků podle 6. odst. § 4 uved. nař. právního nároku, nelze uznati, že by st-li odepřením přiznání toho bylo ublíženo v jeho subjektivních právech a netřeba se pak nss-u zabývati ani námitkou stížnosti, že žal. úřad vycházel z nesprávného předpokladu, pokud jde o otázku dostačitelnosti příjmů st-lových.
Z důvodů těch slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3134. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 347-349.