NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8622 —
Č. 8622.

Závodní výbory: I. O pravomoci rozhodčí komise ve věcech
propuštění zaměstnance. — II. Závodní výbor nemůže býti rozpuštěn
z důvodu, že předseda a jednotliví členové jeho porušili své povinnosti.
— III. Jak majitel závodu, tak předseda rozpuštěného záv. výboru jsou
legitimováni ke stížnosti na nss do rozhodnutí rozh. komise, kterým
byl záv. výbor rozpuštěn.
(Nález ze dne 21. května 1930 č. 8315.)
Věc: Firma Westbӧhmische Glas- und Holzindustrie A. G. ve St. a Karel Sch. ve St. proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech ve St. (za zúč. stranu Františka U. ve St. adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) o propuštění zaměstnance z práce a rozpuštění závodního výboru.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká rozpuštění záv. výboru, se zrušuje pro nezákonnost. Stížnost firmy do rozhodnutí podle § 3 lit. g) zák. o záv. výb. se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím uznala rozhodčí komise dle zák. o záv. výborech ve St. ke stížnosti dělníka Františka I. 1. že propuštění tohoto dělníka z práce není dle § 3 lit. g) odst. cc) zák. o záv. výb. odůvodněno a že firma je povinna dáti mu odbytné ve výši čtyřtýdenní mzdy, a 2. že záv. výbor porušil hrubě své povinnosti v této záležitosti a proto se rozpouští. Z odůvodnění nálezu je patrno, že rozh. komise založila posléze zmíněný svůj výrok (o rozpuštění záv. výboru) na ustanovení § 20 odst. 2 zák. o záv. výb., vzavši za prokázáno, že předseda záv. výboru porušil svou povinnost tím, že neoznámil propuštění dělníka Františka I., pracujícího v závodě déle 3 let, záv. výboru, aby se o něm poradil a usnesení učinil, ačkoliv propuštění ono bylo mu jako předsedovi záv. výboru správou závodu sděleno. Než ani ostatní členové záv. výboru nekonali svou povinnost, neboť, ačkoliv jim propuštění dělníka I. musilo býti známo, neučinili nic, aby záv. výbor byl svolán, zejména nepřiměli předsedu k tomu, aby tak učinil.
O stížnostech majitelky závodu a předsedy rozpuštěného záv. výboru do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:
Proti prvému výroku nař. rozhodnutí vznáší stížnost firmy v prvé řadě námitku, že rozhodčí komise nebyla kompetentní k jeho vydání, — Č. 8622 —
ježto František I. byl správou závodu propuštěn z práce dle § 82 živn. řádu a v případě takovém nelze vůbec použíti ustanovení § 3 lit. g) zák. o záv. výb. Dle náhledu stížnosti nemůže rozh. komise ani zkoumati, byl-li ve skutečnosti dán důvod k okamžitému propuštění zaměstnance z práce, ježto rozhodnutí v této otázce patří před řádné soudy.
Námitku tuto neuznal nss důvodnou. Je mimo spor, že jde o rozhodnutí o nároku zaměstnance podle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech. O nároku takovém rozhoduje podle výslovného předpisu, obsaženého v cit. §, jedině rozh. komise. Příslušnost její není vyloučena proto, že šlo o propuštění zaměstnance bez výpovědi dle § 82 živn. řádu, ve kterémžto případě ustanovení § 3 lit. g) zák. o záv. výb. nelze použíti. Neboť i kdyby vskutku šlo o případ právě dotčený, nebyla by rozh. komise oprávněna rozhodnutí o zmíněném nároku pro svoji nepříslušnost odepříti, nýbrž byla by povinna vysloviti, že nárok takový v daném případě nevznikl, ježto jde o propuštění zaměstnance dle § 82 živn. řádu. Je tedy stížnost firmy, pokud namítá nepříslušnost rozh. komise k výroku sub 1. uvedenému bezdůvodná.
Stížnost ovšem napadá výrok onen ještě dalšími námitkami, vytýkajíc zejména, že rozh. komise neměla vyhověti stížnosti Františka I. bez příslušného návrhu záv. výboru, dále že ustanovení § 3 lit. g) zák. o záv. výb. nemůže v daném případě býti použito, poněvadž dotčený zaměstnanec formálně byl propuštěn z práce z důvodu § 82 živn. řádu, a že ve skutečnosti také zaměstnanec ten dopustil se jednání, které cit. předpis uznává za důvod k propuštění z práce bez výpovědi. Na tyto námitky nemohl nss vejíti, poněvadž podle konstantní judikatury jest výrok rozh. komise dle § 3 lit. g) zák. o záv. výb. rozhodnutím úřadu správního o nároku práva soukromého, o němž podle § 105 úst. listiny a zák. č. 217/25 přísluší rozhodovati řádnému soudu. Tomuto tedy přísluší také posouditi, zda předpoklady řečeného nároku jsou splněny a zda snad nenastaly skutečnosti vznik nároku vylučující, tedy zejména také, stojí-li v cestě vzniku nároku onoho již ta okolnost, že nárok nebyl záv. výborem včas uplatněn a dále ta okolnost, že zaměstnanec formálně byl propuštěn s poukazem na § 82 živn. řádu, či je-li třeba, aby ten či onen důvod cit. § 82 ve skutečnosti byl dán. Ježto tedy rozhodnouti přísluší o těchto otázkách po vyčerpání pořadí správního řádným sou- dům, je jurisdikce nss-u podle § 3 lit. a) zák. o ss vyloučena.
Pokud však jde o druhý výrok, jímž byl záv. výbor podle § 20 odst. 2 zák. o záv. výb. rozpuštěn, musil nss zvláště vzhledem k vývodům zástupce zúčastněné strany při ústním líčení zkoumati nejprve stižní legitimaci st-lů. O legitimaci zaměstnavatelky nelze ovšem pochybovati, neboť nelze jí upříti právní nárok na to, aby závodní organisace dělnická v jejím závodě zřízená nebyla nezákonným způsobem měněna, stejně jako jí sluší přiznati právní nárok na to, aby závodní organisace, jejíž existence a působnost vždy se dotýká právní sféry majitele závodu, nebyla zřízena způsobem nezákonným. Než i předsedovi záv. výboru, pokud stěžuje si proprio nomine — o čemž vzhledem k obsahu stížnosti nemůže býti sporu — nelze stižní legitimaci odpírati. Neboť — Č. 8622 —
třeba že obsahem nař. rozhodnutí není sesazení předsedy záv. výboru, nýbrž rozpuštění celého záv. výboru, přece opatření ono dotýká se implicite i práv předsedy rozpuštěného záv. výboru, neboť i tento zbavuje se rozpuštěním záv. výboru své funkce. Ježto pak rozpuštění záv. výboru nelze rozložiti v řadu aktů, jimiž se jednotliví členové záv. výboru individuelně své funkce zbavují, nýbrž jde tu o akt jednotný a nedělitelný, není již s tohoto hlediska možno stižní legitimaci předsedovu v příčině rozpuštění záv. výboru ani popírati ani omezovati.
Nss musil se proto zabývati obsahem obou těchto stížností. Vytýká se v nich, že nebylo zde zaviněného porušení funkčních povinností záv. výboru, ježto šlo o propuštění zaměstnanců podle § 82 živn. ř., které použití předpisu § 3 lit. g) zák. o záv. výb. vylučuje. Leč i kdyby bylo lze mluviti o porušení funkčních povinností, nešlo by o zavinění hrubé, nýbrž nejvýše jen o nesprávný výklad zákona.
Maje posouditi otázku, zdali jest dán případ hrubého porušení povinností záv. výboru, které je podle § 20 odst. 2 věty 1 právním předpokladem rozpuštění záv. výboru, musil nss nejprve uvážiti, zdali okolnosti, které žal. úřad uznal za zákonný důvod k rozpuštění záv. výboru, lze vůbec kvalifikovati jako porušení povinností záv. výboru. Zákon o záv. výborech rozeznává totiž přesně mezi porušením povinnosti záv. výboru jako kolegia (§ 20 odst. 2) s jedné strany a porušením povinnosti jednotlivých členů jeho (§ 21 lit. c) s druhé strany. Poruší-li jednotliví členové záv. výboru svoje členské povinnosti, mohou jen tito jednotlivci býti nálezem rozh. komise zbaveni své funkce, ovšem toliko za podmínek uvedených v § 21 lit. c), t. j., žádá-li za to podnikatel nebo polovina zaměstnanců k volbě oprávněných, a má-li provinění jejich kvalifikaci v tomto předpisu vytčenou. Při tom nerozhoduje, kolik členů záv. výboru porušilo své povinnosti a je tedy myslitelný i případ, že pro individuelní porušení členských povinností zbaveni budou své funkce veškeří členové záv. výboru, takže účinek tohoto opatření podle § 21 lit. c) bude prakticky týž, jako při rozpuštění celého záv. výboru dle § 20 odst. 2. Přes to nelze však porušení individuelních povinností se strany jednotlivých členů i kdyby vyskytlo se souhlasně u všech členů zároveň, ztotožňovati s porušením povinností záv. výboru jako kolegia. Neboť záv. výbor projevuje svou vůli usnesením podle § 23 zák. o záv. výb., a může tedy porušiti své povinnosti jen tehdy, kdyby učinil usnesení, jež příčí se jeho povinnostem, nebo kdyby kolektivním projevem (in collegio) usnesení určitého obsahu proti své povinností učiniti odepřel.
V případě, který zavdal podnět k dnešnímu sporu, nebyl však záv. výbor rozpuštěn proto, že jako takový kolektivně učinil, co učiniti nebyl oprávněn, nebo odepřel učiniti, co učiniti byl povinen, nýbrž prostě proto, že jednotliví jeho členové jako takoví nekonali svých povinností, ježto jako jednotlivci nepřičinili se o to, aby záv. výbor učinil ve věci, o kterou šlo, projev, kterýž po názoru žal. úřadu záv. výbor měl učiniti. Ale pak chybí zde zavinění záv. výboru jako kolegia a nelze proto na daný případ použíti ustanovení § 20 odst. 2. — Č. 8623 —
V nař. rozhodnutí bylo tedy zákona nesprávně použito, pročež bylo je v části právě přezkoumané zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 8622. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 814-817.