Čís. 1862.
Nárok proti obci, převzavší rozdělování přiděleného uhlí, by vyplatila
kupní cenu, převzatou od jednotlivých odběratelů, jest nárokem soukromoprávním.
(Rozh. ze dne 26. září 1922, R I 853/22.)
Žalobce přenechal žalované obci pět vagonů uhlí, jím zakoupených, žalovaná obec uhlí převzala a přidělila je dle určitého klíče místním obchodníkům k rozprodeji na spotřebitele na uhelné lístky a vybrala kupní cenu od oněch obchodníků. Proti žalobě na obec o zaplacení kupní ceny vznesla žalovaná námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud námitku tu zamítl. Důvody: Nařízením ze dne 11. května 1917, čís. 216 ř. zák. a 1. září 1917, čís. 369 ř. zák., jimiž upraveno bylo zásobování obyvatelstva uhlím, koksem a briketami, nebyly dotčeny předpisy hmotného práva, zejména občanského a obchodního zákona o právních jednáních, nýbrž zaveden pouze dozor jednak na obchody výrobců (těžařských společností, velkoobchodníků, rozprodej uhlí po vagonech přímo z dolů obstarávajících), jednak dozor nad živností těch, kteří dále obstarávají rozprodej uhlí na bezprostřední spotřebitele. Nebyl tu tedy zaveden podobný stav, jako při zabavení obilí, ani takový stav, jako při rekvisicích pro vojenské účely. Nařízením ze dne 1. září 1917, čís. 369 ř. zák. bylo obcím dovoleno, by i samy jako soukromoprávný subjekt práv a povinností obstarávaly rozprodej uhlí spotřebitelům (§ 13), a uloženo jim, aby spolupůsobily při celé akci zásobovací (§ 19). Tím však nebyly prohlášeny smlouvy, v této činnosti obcí ujednávané, za závazky veřejnoprávní, smlouvy obcí o koupi a prodej uhlí zůstávaly i nadále smlouvami soukromoprávními, o nichž dle § 1 j. n. jest rozhodovati pořadem práva. Kdyby byl zákonodárce zamýšlel vyloučiti tato jednání z pořadu práva, zajisté by se v tom směru byl vyslovil, jako to na př. učinil při náhradě za věci dle § 6 nař. ze dne 24. března 1917, čís. 131 ř. zák. požádané.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Zřejmě mylným jest názor stěžovatelův, že v projednávané věci jde o případ, o němž dle § 24 min. nař. ze dne 1. září 1917, čís. 369 ř. zák. jest rozhodovati okresním soudem v řízení nesporném, jak vysvítá jasně z obsahu cit. předpisu, na nějž se prostě poukazuje. Rekurs jest bezdůvodný i v ostatním svém obsahu a rozhodnutí rekursního soudu hoví plně věci i zákonu. Usnesení rekursního soudu netvrdí, že projednávaný nárok vyšel ze smlouvy trhové, mezi žalobcem a žalovanou obcí, správně však posuzuje nárok ten jako nárok čistě soukromoprávní. Cit. ministerským nařízením ze dne 1. září 1917, čís. 369 ř. zák. a nařízením místodržitelství pro Čechy ze dne 26. září 1917, čís. 80 z. zák., bylo uloženo obcím, spolupůsobiti při úpravě spotřeby uhlí, jak byla těmito nařízeními zavedena, a to v těch směrech, že obce byly povinny, spolupůsobiti při provádění dotyčných opatření a zejména upravovati veškerou rozdělovací službu pro uhlí uvnitř obce včetně dovozu, doručení a odnesení, zříditi vlastní dodatelny, pokud by jich bylo třeba, a přidělovati spotřebitele jednotlivým dodatelnám. Činnost tato byla obcím přikázána, aby státní správa měla záruku, že se rozdělení uhlí děje za šetření předpisů o tom vydaných, v tom tkví ovšem veřejnoprávní povaha této činnosti. Ježto však činnost tato vyžadovala dalších jednání, sloužících k tomu, by uhlí bylo opatřeno (nákup) a rozděleno na jednotlivé spotřebovatele (další zcizení), není pochybnosti, že tím byla uložena obcím i činnost, jež spadá čistě v obor práva soukromého, což zejména zřetelně vyniká v oněch malých obcích, kde obchodníků uhlím nebylo a kde tudíž obec sama svou rozdělovnou nucena byla uhlí spotřebitelům sprostředkovati. Jak z předložených výnosů okresní politické správy a ze zjištění soudu prvé stolice vyplývá, stala se obec jedinou a výhradní zaopatřovatelkou svého obyvatelstva a místních ústavů, pokud jde o uhlí. Tuto spotřebu vykazovala obec t. zv. obecným přehledem a na základě těchto přehledů dostalo se obci úředních přídělů uhlí, jež bylo dodavately přímo na obec zasíláno anebo posláno na některého místního obchodníka jako příjemce, avšak tak, že obec byla o každé takové dodávce zpravena nádražní správou. Žalovaná obec sama uvádí, že upozornila místní obchodníky, by si uhlí dali z dolů přidělovati přímo a stali se tak dodavately obecní aprovisace, což poukazuje zřejmě na obchod obstaravatelský pro obecní uhelnou apirovisaci jako komitenta. Když pak obec svou uhelnou komisí u výkonu této činnosti vstupovala s obchodníky v takovéto poměry, že si jimi dala obstarávati dodávky uhlí, jež tito dolům nebo velkoobchodníkům přímo platili, a tyto dodávky uhlí od nich převzala a jiným rozdělovnám k drobnému rozprodeji přidělovala, jest ovšem ze splnění závazků z těchto právních poměrů vzešlých soukromoprávně zavázána. O takový poměr jde právě v projednávaném případě. Žalovaná obec ovšem nemusila v ten závazek k žalobci vstupovati, kdyby ho byla poukázala v příčině kupní ceny na ony rozdělovače, jimž dotyčné dodávky uhlí přidělila. Když však tak neučinila, může se žalobce zaplacení kupní ceny domáhati jen na žalované obci.