NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 1984.

Ustanovení §u 152 čís. 1 tr. ř. netýká se schovanky, která, odešedši z domu pěstouna, v době výslechu již jeho schovankou nebyla; v případě tom není pěstoun ani »příslušníkem« dle §u 153 tr. ř. své bývalé schovanky.
Jde o zvlášť důležitý případ (§ 153 tr. ř.), kdy veřejný zájem vyžaduje přinucení k svědectví, jedná-li se o trestné činy proti veřejné mravopočestnosti podle §§ů 127, 132 a 516 tr. zák., spáchané pěstounem na schovance.
Otázka, jde-li o »zvláště důležitý případ« (§ 153 tr. ř.), může býti přezkoumána zrušovacím soudem.
(Rozh. ze dne 11. května 1925, Zm II 124/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského jako porotního soudu v Jihlavě ze dne 19. února 1925, jímž byl obžalovaný Antonín O. podle §u 334 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločiny podle §§ů 127 tr. zák., 132 III. tr. zák., 98 písm. b) tr. zák. a pro přestupek dle §u 516 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc krajskému jako porotnímu soudu, by ji znovu projednal a rozsoudil. Důvody:
Napadeným rozsudkem krajského jako porotního soudu sproštěn byl obžalovaný z obžaloby pro zločiny dle §§ů 127, 132 a 98 b) tr. zák. a pro přestupek podle §u 516 tr. zák. Proti tomuto rozsudku dovolává se zmateční stížnost důvodu zmatečnosti čís. 5 §u 344 tr. ř. a nelze jí upříti oprávnění. Při hlavním přelíčení dovolávala se svědkyně Bohumila B-á dobrodiní §u 153 tr. ř. a odepřela svědčiti. Soud se pak usnesl, že svědkyně nebude nucena vydati svědectví, poněvadž by musila udati čistou pravdu a tím po případě prozraditi další dosud neznámé okolnosti, které by jí byly skutečně k další hanbě, a poněvadž s ohledem na zodpovídání se obžalovaného nelze považovati výpověď svědkyně za nutnou a nelze říci, že jest tu případ zvláště důležitý. Tímto mezitimním rozhodnutím, které se stalo proti návrhu veřejného obžalobce, byl zřejmě porušen zákon v ustanovení §u 153 tr. ř., pokud se týče bylo nesprávně užito zásady, jíž dbáti káže řízení, zabezpečující jak trestní stíhání, tak obhajobu. Především dlužno zdůrazniti, že Bohumila B-á není již schovankou obžalovaného, neboť odešla z jeho domu dne 5. listopadu 1924 (před vyšetřujícím soudcem byla jako svědkyně vyslýchána dne 5. února 1925 a porotní líčení se konalo dne 19. února 1925), a nemůže tu býti proto řeči o dobrodiní dle čís. 1 §u 152 tr. ř., aniž lze při výkladu ustanovení §u 153 tr. ř. vzíti zřetel na obžalovaného jako »příslušníka« svědkyně.
Lze ponechati stranou otázku, zda vydání svědectví mohlo by Bohumile B-é samé býti k hanbě, neboť ustanovení §u 153 tr. ř. bylo porušeno, pokud se týče mylně vyloženo již proto, poněvadž tu jde o případ zvlášť důležitý, ve kterém může býti svědek, i kdyby se musil obávati hanby, k vydání svědectví donucen. Zákon má jakožto případy méně důležité zajisté na mysli jen případy v přestupkovém řízení nebo při zločinech, kde zájem osoby, která se zdráhá svědčiti, jest vlastně větším nežli zájem veřejného řádu. V projednávaném případě však jde o trestné činy, jež mají býti souzeny soudem porotním, kde již trestní sazba nasvědčuje tomu, že se jedná o případy mimořádné. Jde dále o to, by veřejný řád byl chráněn. Nezletilá Bohumila B-á jest v tomto případě sice předmětem (obětí) trestného činu, ale nejde tu jen o její ochranu, ana vlastně při páchání trestných činů proti mravopočestnosti (§§y 127, 132 a 516 tr. zák.) do jisté míry dobrovolně spolupůsobila, nýbrž rozhodujícím jest zájem veřejného řádu. Zákon v §§ech 127 a 132 tr. zák. chrániti chce osoby nedospělé a osoby zvláštní ochrany potřebné i proti jejich vůli. S ohledem na povahu a tíhu trestných činů, zejména zločinů podle §§ů 127 a 132 tr. zák. musí soukromý zájem svědkyně, by nebyla vydána hanbě, ustoupiti zájmu veřejného řádu. Dále přichází v úvahu, že obžalovaný při hlavním přelíčení své původní úplné doznání odvolal a jen k něčemu se doznal, že zejména rozhodné okolnosti popřel neb oslabiti hleděl, jako okolnost, zda věděl, že Bohumile B-é v rozhodné době nebylo ještě 14 let, zda podnikl soulož, nebo zda В-é jen jinak tělesně zneužil a jak často s В-ou smilné činy prováděl.
Při tomto stavu věci nelze říci, že svědecké výpovědi Bohumily B-é nebylo třeba s ohledem na zodpovídání se obžalovaného. Právě naopak. S ohledem na toto uchýlení se od původní výpovědi bylo zvláště důležito slyšeti výpoveď svědkyně B-é, by mohlo býti posouzeno, která výpověď obžalovaného jest věrohodnější, zda původní úplné doznání či pozdější zodpovídání se, očividně úmyslně pozměněné. A ježto v tomto případě o vině rozhodovati měli porotci, kterým zpravidla nestačí pouhé půtahy, ba mnohdy ani pouhé zodpovídání se (doznání) obžalovaného, nýbrž kteří chtějí míti plný, neklamný důkaz, jest i to takovou zvláště důležitou okolností, která měla soud přiměti k tomu, by svědkyni B-ou k vydání svědectví přinutil. Jest proto jisto, že se tu jednalo o zvlášť důležitý případ, jak jej má na mysli § 153 tr. ř., a že mělo býti vyhověno návrhu veřejného obžalobce, by svědkyně Bohumila B-á byla k vydání svědectví přinucena. Tím pak, že svědkyně Bohumila B-á neprávem se domáhala dobrodiní §u 153 tr. ř. a jí soud, porušiv zákon, toto oprávnění také přiznal, byl veřejný obžalobce připraven o důležitý, vlastně hlavní důkaz, obžalovaného usvědčující. Mohlo tudíž shora vytknuté porušení zákona míti zajisté škodlivý vliv na porotce a mělo jej také očividně s ohledem na to, že porotci všechny jim dané otázky zodpověděli záporně, ač se obžalovaný alespoň částečně cítil vinným. Veřejný obžalobce vyhradil si také hned po prohlášení protizákonného usnesení zmateční stížnost, a jsou tu proto dány podmínky, uvedené v posledním odstavci §u 344 tr. ř.
Na vývody, podané obžalovaným proti zmateční stížnosti, budiž podotknuto toto: S hlediska ustanovení §§ů 127 a 132 tr. zák. nezáleží na tom, zda svědkyně Bohumila B-á je mravně méněcennou a zda, jak obhajoba snaží se dokázati, sama svým chováním dala podnět k pokleskům obžalovaného. Zákon neodpírá ochrany ani takovým osobám, naopak poskytuje jim ji již pro jejich nedospělý věk (§ 127 tr. zák.). pokud se týče pro zneužití důvěry, kterého se pachatel vůči nim dopouští (§ 132 tr. zák.), bez ohledu na to, zda jsou mravně ještě neporušenými, či nikoliv. Otázku věrohodnosti svědkyně Bohumily B-é nelze konečně vyřešiti v rámci tohoto zrušovacího řízení. Pro příznivé vyřízení zmateční stížnosti stačí, že porušen byl předpis §u 153 tr. ř. a v důsledku toho zásady řízení trestního na úkor obžaloby. Nicméně budiž toliko zdůrazněno, že údaje svědkyně kryly se v podstatě se zodpovídáním se obžalovaného, jenž se v přípravném vyhledávání ve směru §u 127 tr. zák. plně doznal a správnost údajů svědkyně až na nepatrné odchylky potvrdil. Volnému uvážení soudcovskému podléhá arci zkoumání otázky, zda jde o případ zvlášť důležitý, ve kterém svědek, i kdyby se musil obávati hanby, k vydání svědectví může býti donucen. To nebrání však, by otázka, rozhodnutá v prvé, stolici dle volného uvážení, nebyla podrobena přezkoumání zrušovacím soudem, jenž může dojíti k výsledku odchylnému, ukáže-li se, že soud prvé stolice porušil svým rozhodnutím zásady řízení, jmenovitě zásadu vyšetření materielní pravdy (čís. 5 §u 344 tr. ř.). Bylo již dovoděno, že svědkyně Bohumila B-á není s obžalovaným v poměru schovanky k pěstounovi, a že proto při výkladu §u 153 tr. ř. nelze bráti zřetel na obžalovaného jakožto »příslušníka« svědkyně. Uplatňuje-li obhajoba proti veřejnému zájmu, na nějž se státní zastupitelství k odůvodnění zmateční stížnosti odvolává, že právě tento veřejný zájem vyžaduje toho, by věc řádně projednaná ponechala se v platnosti, ježto obžalovaný byl ve veřejném životě činným jako předseda řízných spolků kulturních a charitativních, že jeho sociální postavení nedávalo nejmenšího podnětu ku stížnostem, že naopak byl oblíben v nejširších kruzích a že se stal obětí nešťastných poměrů domácích, staví vším tím jen zájmy, toliko osoby obžalovaného se dotýkající, tudíž jen zájmy soukromé proti zájmu veřejnému, jemuž ovšem dlužno dáti přednost před zájmem soukromým.

Citace:

č. 1984. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 280-283.